Evoluční naturalismus: prastará myšlenka

Darwin vděčí dokonce i Řekům za víc, než jsme si kdy dokázali představit…

Autor: Jerry Bergman
Přeloženo z článku: Evolutionary naturalism: an ancient idea

Teorie biologické evoluce není moderní myšlenkou, jak se často předpokládá. Principu organické evoluce poprvé učili Řekové a to již v 7. století př. n. l.. Řečtí filozofové pravděpodobně s drobnými úpravami převzali své evoluční myšlenky od hinduistů, kteří věřili, že duše přecházejí z jednoho zvířete do druhého, dokud nedosáhnou stavu dokonalosti, zvaného nirvána. Charles Darwin údajně nijak nepřispěl k rozvoji teorie evoluce přirozeným výběrem, ale pouze ji pomohl zpopularizovat. Evolucionisté dnes tvrdí, že evoluce je moderní myšlenkou (tj. výsledkem vědeckého výzkumu), částečně ve snaze dodat svému světonázoru důvěryhodnost.

Starověké evoluční teorie

Často se předpokládá, že teorie biologické evoluce je moderní myšlenkou – produktem našeho vyspělého vědeckého věku. Naopak kreacionistický pohled na svět je často kritizován jako výtvor našich nedostatečně poučených předků, který je dnes již vyvráceným reliktem minulosti.

Mayská kultura vznikla kolem roku 600 př. n. l. a její náboženství zahrnovalo „zjednodušenou evoluční teorii“, která učila, že bůh deště vytvořil člověka tak, že něco přidal ke svým předchozím výtvorům a tím je upravil. Tento bůh deště stvořil nejprve řeky, pak ryby, pak hady a nakonec lidi. Členové totemového klanu věřili, že „jsou lidem jedné krve, potomky společného předka. … Želví klan Irokézů tak pochází z tlusté želvy, která se při chůzi zatížená vahou krunýře… postupně vyvinula v člověka. Klan Raků z kmene Čoktů byli původně raci, kteří žili v podzemí a občas se vynořili z bahna na povrch. Jednou je vykouřila výprava Čoktů a chovala se k nim laskavě… naučila je chodit po dvou, stříhat si nehty na nohou a vytrhávat chlupy z těla, načež je přijala do kmene. Zbytek jejich příbuzných, raků, však stále žije v podzemí. Osagové pocházejí ze samce hlemýždě a samice bobra.“¹

Vztah totemismu k evoluci je podrobněji popsán v následující citaci:

„Představa, že králičí noha přináší štěstí, vychází z víry zakořeněné v prastarém totemismu, přesvědčení o několik tisíc let starším než darwinismus, že lidstvo pochází ze zvířat. Na rozdíl od darwinismu však totemismus tvrdí, že každý lidský kmen se vyvinul ze samostatného živočišného druhu. Každý kmen uctíval své rodové zvíře, zdržoval se jeho zabíjení a používal jeho části jako amulety, tzv. totemy.“²

Jednu z prvních evolučních teorií navrhl Thalés z Milétu (640-546 př. n. l.) v provincii Iónie na pobřeží nedaleko Řecka. Byl také zřejmě první, kdo vyslovil myšlenku, že život vznikl nejprve ve vodě.³ Birdsell poznamenává, že Thalétův názor na biologickou evoluci „nebyl příliš vzdálen od dnešního způsobu uvažování“. Jeden z Thalétových žáků, Anaximandros (611-547 př. n. l.), tyto myšlenky dále rozvinul a dospěl k závěru, že člověk se vyvinul z ryb nebo rybám podobných tvorů.⁴ Tito rybí lidé nakonec odhodili svou šupinatou kůži a přesunuli se na souš, kde od té doby žijí.

„Empedoklés dospěl k závěru, že samoplození plně vysvětluje vznik života, a také učil, že všechny typy živých organismů se postupně vyvinuly procesem postupných rekombinací částí zvířat metodou pokus-omyl.“

Řecký filozof Empedoklés (493-435 př. n. l.), často označovaný za otce evolučního naturalismu, tvrdil, že celý proces vývoje jednoduché hmoty v moderního člověka „je pouze výsledkem náhody“.⁵ Empedoklés dospěl k závěru, že samoplození plně vysvětluje vznik života, a také učil, že všechny typy živých organismů se postupně vyvinuly procesem postupných rekombinací částí zvířat metodou pokus-omyl.⁶ Věřil také, že hlavním mechanismem evoluce je přirozený výběr, přičemž ti nejsilnější mají větší šanci přežít a předat své vlastnosti potomkům.⁷

Stručně řečeno, Empedoklova předdarwinovská teorie „přežití nejsilnějších“ učila, že život se vyvíjel ořezáváním méně vhodných forem života, tj. nemilosrdným ničením slabších živočichů a rostlin. Mnoho starých řeckých rukopisů se bohužel ztratilo, ale dochované texty poskytují dostatek informací k tomu, abychom mohli s jistou přesností určit, čemu staří Řekové věřili. Tyto důkazy vedly Osborna k závěru, že „Darwin vděčí dokonce i Řekům za víc, než jsme si kdy dokázali představit.“⁸

Dokonce i Darwinův údajný hlavní příspěvek k evoluční teorii, přirozený výběr, rozvinuli už dříve jiní autoři, včetně Williama Charlese Wellse v roce 1813 a později Alfreda Russella Wallace. Wallace poslal Darwinovi v roce 1858 kopii svého článku, v němž popisoval svou samostatně vytvořenou teorii evoluce přirozeným výběrem¹⁴ De Vries poznamenává, že někteří kritici dospěli k závěru, že Darwin ve skutečnosti k této teorii nijak významně nepřispěl.

„Darlington tvrdí, že Erasmus Darwin ‚je původcem téměř všech důležitých myšlenek, které se od té doby objevily v evoluční teorii‘, včetně přirozeného výběru.“

Moderní teorii biologické evoluce pravděpodobně poprvé rozvinul Charles De Secondat Montesquieu (1689-1755), který dospívá k závěru, že „na počátku bylo velmi málo druhů a ty se od té doby množí“.¹⁵ Dalším významným evolucionistou byl Benoit de Maillet (1656-1738), jehož kniha o evoluci vyšla v roce 1748. Ve své knize de Maillet učí, že ryby jsou praotci ptáků, savců a lidí.¹⁶ Maupertuis v roce 1751 píše, že nové druhy mohou vznikat náhodným rekombinováním různých částí živých bytostí. Přibližně ve stejné době encyklopedista Diderot učí, že všechna zvířata pocházejí z jednoho prapůvodního zvířete a že tento prototyp byl přírodou přetvořen ve všechny dnes žijící druhy zvířat.¹⁷ George Louis Buffon (1707-1788) dokonce předkládá myšlenku, že „opice a člověk mají společného předka“. Macrone poznamenává, že Darwin sice dal evoluci pevnější vědecký základ, „nebyl však zdaleka první, kdo s touto teorií přišel. Sto let před Darwinem psal francouzský přírodovědec Georges Buffon o podobnosti různých druhů ptáků a čtyřnožců. Když si Buffon povšiml těchto podobností i toho, že v přírodě se vyskytují zdánlivě zbytečné anatomické znaky (např. prsty na nohou u prasete), vyslovil pochybnosti o tom, že každý druh byl jedinečně stvořen Bohem v pátém a šestém dni stvoření. Buffon navrhl opatrným způsobem alespoň nějaký typ evoluce, který by vysvětloval jak rozdíly mezi podobnými druhy, tak přírodní anomálie.“¹⁸

Jedním z nejvýznamnějších „předdarwinistů“ byl dědeček Charlese Darwina, Erasmus Darwin (1731-1802). Své myšlenky podrobně rozpracoval v knize Zoonomia, vydané v roce 1794. Toto dílo nezůstalo nepovšimnuto, dobře se prodávalo a bylo dokonce přeloženo do němčiny, francouzštiny a italštiny. Darlington tvrdí, že Erasmus Darwin „je původcem téměř všech důležitých myšlenek, které se od té doby objevily v evoluční teorii“, včetně přírodního výběru.¹⁹ Darwin sám připouštěl, že mnohé z hlavních částí své biologické evoluční teorie pravděpodobně převzal od svého dědečka.

Často se uvádí, že názory Erasma Darwina nebyly tak propracované jako názory Charlese Darwina a v mnoha oblastech byly vlastně chybné. Naproti tomu Desmond King-Hele přesvědčivě ukazuje, že teorie Charlese Darwina, dokonce i „ve své zralé podobě v pozdějších vydáních O původu druhů, je v některých důležitých ohledech méně správná než teorie Erasmova“.²⁰ Oba autoři zdůrazňovali, že k evoluci dochází hromaděním malých náhodných změn, mezi nimiž pak selektuje přirozený výběr. Erasmus píše, že „za tu ohromnou dobu od vzniku Země, možná miliony věků před začátkem lidských dějin, bylo by příliš odvážné si představovat, že všichni teplokrevní živočichové vznikli z jediné živé linie, kterou VELKÁ PRVNÍ PŘÍČINA obdařila živočišností a schopností získávat nové části, vybavila je novými sklony, řídila pomocí podnětů, vjemů, hnutí vůle a asociací; a tak jim udělila schopnost neustále se zdokonalovat svou vlastní činností a předávat tato zdokonalení z generace na generaci svým potomkům, a to bez konce!‘²¹

Charles Darwin dokonce zřejmě přijímal Lamarckovu evoluci ve větší míře než Erasmus, což se ukázalo jako jeho velký omyl.²² Například při vysvětlování vývoje dlouhého krku žirafy přijal Darwin názor, že to závisí na jeho používání či nepoužívání, i když i v tomto případě použil jako hlavní vysvětlení přirozený výběr.²³

Další významnou předdarwinovskou knihou byla kniha Roberta Chamberse Vestiges of the Natural History of Creation (Pozůstatky naturalistických procesů ve stvořené přírodě), která vyšla v roce 1844. Bez této knihy by Darwin podle svých slov možná nikdy nenapsal O původů druhů.²⁴ Ve svém shrnutí tohoto díla dospívá Crookshank k závěru, že Chambers (1802-1871) věřil, že dosud existující lidské typy jsou výsledkem evolučních pokroků a regresí. Další osobou, u níž nacházíme Darwinovy hlavní závěry, je Patrick Matthew. Matthew, „jehož prvenství později uznali jak Charles Darwin, tak Edward Blyth, předběhl všechny Darwinovy hlavní závěry o 28 let, ale považoval je za tak málo významné, že je publikoval jako přílohu své knihy o námořním dřevě a necítil potřebu pojednat o nich v samostatné práci. Darwinova vytrvalá píle naopak vyvolává dojem, že v evoluci a s ní spojených pojmech nenašel jen vědeckou teorii o světě, ale i poslání: objevil teorii a praxi seberealizace.“²⁵

Evoluční naturalismus je prastará myšlenka; stejně starý je však i konflikt mezi stvořením a evolucí:

„Pokus o úplné oddělení víry a rozumu v evropském ‚osvíceném‘ 18. století, spojený s přesvědčením o soběstačnosti rozumu při vysvětlování všech příčinných souvislostí, urychlil nástup toho, co Andrew White později nazval ‚válkou mezi vědou a teologií‘. Přesto již v Aristotelově době musely myšlenky Démokritovy a atomistů, stejně jako Empedoklovy úvahy o postupném přizpůsobování a změnách organismů přiživovat konflikt mezi náboženstvím a přírodními vědami.“²⁶

Darwinovo dílo bylo pouze „palácovým převratem“ mezi elitou, závěrečným dějstvím dlouhého dramatu, přičemž skutečný boj o upevnění zákonného evolučního světonázoru mezi ‚laickou veřejností‘ se odehrál o generaci dříve“.²⁷

Shrnutí

Ačkoli Charles Darwin velmi úspěšně popularizoval myšlenku organické evoluce přirozeným výběrem, v žádném případě nebyl původcem této teorie, jak se obecně předpokládá. Darwin nebyl původcem ani těch aspektů evoluční teorie, které jsou mu dnes nejčastěji přičítány – přirozeného a pohlavního výběru. Organická evoluce je součástí minulé i současné kultury mnoha národů a není moderní (nebo dokonce výlučně vědeckou) myšlenkou, jak se často tvrdí. Takové tvrzení je často důsledkem snahy přidat teorii na důvěryhodnosti. Tuto skutečnost dobře vyjádřil jeden evolucionista, když napsal, že „představa zázračné změny, která by měla patřit výhradně do pohádek, je v evoluční teorii běžným jevem…“²⁸

Obliba moderního evolucionistického světonázoru nesouvisí (jak se mnozí domnívají) s moderní vědou, která by nahradila staré pověry o vzniku druhů. Přijetí evoluce je mnohem spíše důsledkem faktu, že tisíce specializovaných badatelů využívají vědeckých nástrojů, ale také miliard dolarů poskytovaných vládami k budování argumentů pro starobylou teorii, jež má podpořit ateismus, který nyní ovládá vědu i naši stále více sekulární společnost. Tato skutečnost je důležitá, protože tvrzení, že darwinismus je moderní vědeckou myšlenkou, se používá jako hlavní argument pro jeho platnost.

Poděkování

Rád bych poděkoval Bertu Thompsonovi a Johnu Woodmorappemu za jejich cenné postřehy a připomínky k dřívější pracovní verzi tohoto článku.