Podvod s evolucí velryb: Další evoluční ikona sražena do prachu
Nyní pracujeme na odborných a jazykových korekturách a na přípravě grafiky.
Poprvé zveřejněno: 12. dubna 2014 (GMT+10)
Obrázek 1. Expozice Amerického přírodovědného muzea (New York) z roku 2012, na které je ještě vidět falešná rekonstrukce pakiceta s „foukacím otvorem“ (červená šipka) a nízko umístěným okem (bílá šipka), zatímco lebka publikovaná v roce 2001 jasně ukazuje, že nozdry jsou na špičce nosu a oči na vrcholu hlavy, zcela jinak než u ozubené velryby. Fotografie z 3. vydání, Evolution: Velký experiment, © dr. Carl Werner, 2014.
Aktualizováno z Creation 36(4):34-35; říjen 2014
Muzea a učebnice dnes uvádějí jako nejpřesvědčivější důkaz evoluce fosilie velryb – jejich autoři většinou vypouštějí evoluci koní, protože tento příběh již neobstojí.1 Tři klíčové fosilie v příběhu o velrybách jsou pakicetus, ambulocetus a rodhocetus, o nichž se tvrdí, že spojují suchozemská zvířata s velmi dlouhými a štíhlými velrybami známými jako Bazilosauridae.2 Bez těchto tří se příběh hroutí.
Dr. Carl Werner, autor knihy Evoluce: velký experiment, prozkoumal tato tvrzení a vedl rozhovory s vědci a dalšími osobami. Zjistil, že žádná z těchto fosilií není přechodem k velrybám. Jeho závěry, zveřejněné v rozsáhlém 25-stránkovém dodatku k novému vydání jeho knihy z roku 2014, naprosto vyvracejí příběh o evoluci velryb. Zde je několik nejdůležitějších informací.
Pakicetus
Žádná z těchto fosilií není přechodem k velrybám
Již jsme upozornili na extrémní míru fabulace v případě pakiceta, na níž se podílel dr. Philip Gingerich.3 Neúplná fosilie lebky vyvolávala představu velrybě podobného tvora, jehož umělecké ztvárnění se v roce 1983 objevilo na obálce prestižního časopisu Science. O několik let později byl nalezen zbytek pakiceta. Publikován byl v roce 2001 a ukázalo se, že se velrybě vůbec nepodobá. Na rozdíl od představ doktora Gingericha mu chyběl foukací otvor, neměl ploutve (pouze kopyta) ani velrybí krk (pouze krk typický pro suchozemské savce). Jak ale prozradil dr. Werner, Americké přírodovědné muzeum v New Yorku a Přírodovědné muzeum v Londýně ani pak nepřestaly používat falešně zrekonstruovanou lebku, na níž je vidět foukací otvor (viz obrázek 1).
V dokumentu National Geographic z roku 2009 dr. Gingerich stále tvrdil, že pakicetus by měl být na základě ušní kosti řazen mezi velryby. Jeho ušní kost se však liší od velrybí, která má prstovitý (esovitý) výběžek, ale je deskovitá jako u fosilií suchozemských živočichů známých jako sudokopytníci.
Obrázek 2. Obrázek ambuloceta ve Smithsonově institutu, na kterém je vidět falešný foukací otvor a malé uši. Ani pro jeden z údajných velrybích znaků neexistují fosilní důkazy. Fotografie z 3. vydání, Evolution: The Grand Experiment (Evoluce. Velký experiment), © dr. Carl Werner, 2014.
Ambulocetus
Obrázek 3. Srovnání lícních kostí kytovce ambuloceta (delfína, který patří do čeledi velrybovitých) a koně. Dr. Thewissen tvrdil, že lícní kost ambuloceta je tenká a podobná velrybí, ale to vůbec není pravda (z knihy Evoluce – velký experiment, třetí vydání, 2014), © dr. Carl Werner
„Chodící velryba“ je zobrazována jako mezistupeň mezi pakicetem a rodhocetem. Jak uvádí někdejší Gingerichův student dr. Hans Thewissen, existuje osm znaků, které ukazují, že ambulocetus byl předkem velryb. Již jsme se také zmínili o ambulocetovi (obrázek 2),4 ale dr. Werner natočil na video přiznání dr. Thewissena, že klíčový důkaz původu velryby, esovitý výběžek ušního aparátu (opět), se ve skutečnosti ušní kosti velryb vůbec nepodobá. Také lícní kost, o níž Thewissen tvrdil, že je tenká jako u velryb, není ve skutečnosti vůbec tenká; například kůň má mnohem tenčí lícní kost než ambulocetus (viz obrázek 3).
Dr. Werner říká: „Všech osm znaků, které [Thewissen] označil jako velrybí, se od velrybích znaků nápadně liší.“
Kromě toho laboratoř doktora Thewissena dodala různým muzeím modely ambuloceta, které ukazují foukací otvor v čenichu lebky, ačkoli žádný fosilní důkaz o foukacím otvoru neexistuje. Dr. Werner říká: „Všech osm znaků, které [Thewissen] označil jako velrybí, se od velrybích znaků nápadně liší.“
Rodhocetus
Rodhocetus byl údajně vodní živočich, kterému se vyvíjely přední ploutve a ocas podobný velrybímu s ocasními (horizontálními) ploutvemi, tedy měl patrně dobře nakročeno, aby se stal velrybou. Když však dr. Werner upozornil dr. Gingericha, který rodhoceta objevil, že neexistuje žádný fosilní kosterní důkaz ocasu nebo ploutví, dr. Gingerich to připustil. Přiznal také, že se nyní domnívá, že tvor nemá ani jeden z těchto rozhodujících velrybích znaků. Některé z těchto informací jsme poskytli v časopise Creation v roce 2011.5 Nicméně ocas a ploutve se stále objevují v mnoha článcích a očekávám, že stejně jako Haeckelova umělecká embrya6 budou s námi ještě mnoho let.
Bez těchto tří údajných přechodných tvorů se příběh evoluce velryb hroutí. Další evoluční ikona je v troskách! https://youtu.be/N–Xtcr8h7k
Dr. Philip Gingerich, objevitel rodhoceta, přiznává, že ocasní ploutev a ploutve zobrazené na muzejních rekonstrukcích rodhoceta jsou nesprávné a že jiné fosilní nálezy ukazují, že tyto znaky neměl.
„Velrybovitost“ ambuloceta je z velké části založena na tvrzení, že ušní kůstka zvaná bubínková je podobná velrybí. Dr. Hans Thewissen připouští, že toto tvrzení je sporné.
Dr. Hans Thewissen připouští, že fosilie ambuloceta neobsahují část lebky s foukacím otvorem, ačkoli muzea vystavují obrazy ambuloceta, který foukací otvor má. To znamená, že jde o výplod představivosti.
Dr. Werner uvádí mnoho dalších podrobností v novém dodatku ke třetímu vydání poučné a krásně ilustrované knihy Evoluce: velký experiment. Doprovodné DVD představuje mnoho z těchto výbušných přiznání samotných paleontologů.
Odkazy a poznámky
- Sarfati, J., The non-evolution of the horse (Neevoluce koně), Creation 21(3):28-31, 1999; creation.com/horse. Zpět na text.
- Podle evoluční paleontoložky obratlovců Barbary Stahlové Bazilosauridae „nemohli být předky moderních velryb.“ Stahl, B.J., Vertebrate History: Problems in Evolution (Historie obratlovců. Problémy evoluce), str. 489, McGraw-Hill, New York, 1974. Zpět na text.
- Williams, A. a Sarfati, J., Not at all like a whale (Vůbec ne jako velryba), Creation 27(2):20-22, 2005 creation.com/pakicetus. Zpět na text.
- Batten, D., A whale of a tale (Velrybí velepříběh) (poslední aktualizace květen 2012) creation.com/ambulo. Zpět na text.
- Batten, D., Rodhocetus and other stories of whale evolution (Rodhocetus a jiné příběhy evoluce velryb), Creation 33(3):54-55, 2011 creation.com/rodhocetus. Zpět na text.
Van Niekerk, E., Ernst Haeckel, fraud is proven (Ernst Haeckel, podvod je prokázán), Journal of Creation 25(3):89-95, 2011; creation.com/haeckel-fraud. Zpět na text.
