Úvod Magazín Věda a filozofie Věda o stvoření nebo věda o evoluci?

Věda o stvoření nebo věda o evoluci?

Pravidla hry

Stvořitelský biblický pohled na svět – především jeho vznik a historii – je jako možný závěr vědeckého bádání dle současných „pravidel“ proevoluční, materialistické vědy zcela zapovězen, dokonce i kdyby byl pravdivý. Jak funguje skutečná věda a jak spolu souvisí přítomnost a minulost?

Autor: Dr. Carl Wieland, M.D.
Poprvé publikováno v časopise Creation 11(1):47-50, December 1988
Překlad: Lukáš Hora, Libor Votoček
Zdroj: Science: the rules of the game, https://creation.com/the-rules-of-the-game

„Kreacionismus není věda.“
„[Kreacionisté] nerozumí pravidlům definujícím vědu, nebo je záměrně ignorují.“

Tyto a podobné komentáře dnes doslova prýští z per kritiků současného kreacionistického hnutí. Nabízí se otázka, proč jsou tyto [zavádějící] komentáře přijímány širokou veřejností s takovým nadšením a důvěrou? Domnívám se, že jediné pravidlo, které kreacionisté „porušují“ ve skutečnosti nelze právoplatně zařadit do poctivého vědeckého výzkumu počátků, tedy toho, jak vznikl svět. Naopak, toto kreacionisty „porušované“ pravidlo efektivním způsobem zavádí do vědy jedno velké [a nedostatečně přiznané] náboženské dogma.

Rhonda Jonesová (profesorka zoologie na Univerzitě Jamese Cooka, v Townsville, v Austrálii) je jednou z těch, kteří na návrh, aby studentům přírodovědných oborů byly spolu s důkazy pro evoluci prezentovány také důkazy pro inteligentní stvoření světa, reagovali velmi pobouřeně. Jak sama říká, „jsem tímto požadavkem šokována a pobouřena“ (Quadrant, August, 1988).
Dr. Jonesová ve své odmítavé reakci představila dvě kritéria, o nichž je přesvědčena, že je musí splňovat každá definice vědy a zároveň trvá na tom, že evoluční teorie – narozdíl od kreacionismu – splňuje oba tyto požadavky, kdežto kreacionismus ani jeden. Pojďme se na ně teď podívat.

Opravitelnost – otevřenost vůči případným korekcím

„Opravitelnost – určitý obecný souhlas vědecké komunity s tím, že vše, co si nyní myslíme, se může změnit na základě budoucích objevů.“

Kreacionismus je běžně karikován (zesměšňován) jako soubor nehybných, zkostnatělých myšlenek a názorů, ve kterých neexistuje naprosto žádný prostor pro jakoukoliv změnu (korekci) či diskusi. Jako typický argument PROTI je pak představována „skutečná“ věda (rozuměj „evoluční teoretizování“), která doslova překypuje neustále se měnícími názory a teoretickými koncepty otevřenými k dalším a dalším úpravám a opravám pod tíhou nových objevů a důkazů. Tento populární názor samozřejmě není pravdivý. Ve skutečnosti vždy existovalo a pravděpodobně i vždy bude existovat mnoho zdravých vědeckých rozporů a konfliktů mezi vědci zaměřenými na stvořitelskou teorii. Typickým příkladem (jedním z mnoha), který mi nyní přichází na mysl, je teorie zpomalujícího se světla (speed of light decay theory), která tvrdí, že rychlost světla nebyla v průběhu historie konstantní, ale neustále klesá.

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

Je sice pravdou, že základní pointou kreacionistického přístupu je víra v doslovnou pravdivost knihy Genesis, což lze chápat jako „rozhodující faktor“ její přijatelnosti. Nicméně podle mé zkušenosti existuje zrovna tak mezi evolučními teoretiky podobně základní pointa, jakýsi „rozhodující faktor“ přijatelnosti evolučního přístupu, která je úplně stejně neměnná a nepohnutelná, jako kniha Genesis v teorii stvoření. Je jí víra, že svět vznikl sám od sebe, že je svým vlastním tvůrcem. Jinými slovy, v evoluční teorii jde o víru zrovna tak, jako v teorii stvoření. Její podstatou je přesvědčení, že přírodní (naturalistické, materialistické) procesy a příčiny jsou schopny vytvořit z (atomárních) částic veškerou realitu, planety i lidské bytosti.

Uvnitř evoluční komunity existuje bezpochyby celá řada sporů ohledně mechanismu sebe-tvorby či samo-tvorby veškeré reality. Takže názory na to, JAK evoluce probíhala, se často mění a (proevoluční) vědci jsou v tomto smyslu ochotni opravit či dokonce opustit svůj dosavadní pohled. Nejsou však připraveni opustit (zpochybnit) onu základní pointu evolučního přístupu, tedy víru, že k nějakému typu evoluce NEPOCHYBNĚ došlo. Jinými slovy, zastánci evoluce jsou ochotni diskutovat o tom, JAK evoluce probíhala, ale nikoliv ZDA k ní došlo.

V roce 1967 proběhlo vědecké sympozium na Wistar Institute, kde se sešli špičkoví evoluční biologové a matematici. Smyslem setkání bylo matematicky otestovat myšlenku evoluce postavenou na mutačně-selekčním mechanismu (klasický evoluční koncept náhodných mutací a přirozeného výběru). V okamžiku, kdy superpočítače dokončily zadané výpočty, bylo všem zřejmé, že odpověď zní, „je to nemožné“. Ve zprávě ze sympozia bylo uvedeno, že v okamžiku, kdy se někdo z přítomných velmi opatrně zeptal (a vznesl svou námitku snad jen jako řečnickou otázku), zda tento výsledek znamená, že bychom možná měli zvážit inteligentní stvoření jako východisko, ozval se z pléna hlasitý křik „Ne!“ „Ne!“.

Studium přírody

„Závazek objevovat, jak svět funguje, a to prostřednictví studia samotné přirozené (materiální) reality světa.“

Tomuto prohlášení jsou samozřejmě zavázáni i kreacionističtí vědci, protože – jak je patrné z logiky věci, týká se pouze toho, „jak svět funguje tady a teď“, a nikoliv jak vznikl. Jenže spor mezi evolučním a stvořitelským přístupem není o tom, jak svět funguje dnes a denně, nýbrž jak vznikl a jak vypadala jeho historie. Jinými slovy, budeme-li vědět a chápat, jak svět funguje tady a teď, neřekne nám to nic o tom, zda tímto způsobem také vznikl.

V současné době nám mnozí vědci tvrdí stále znovu a znovu, že jedno z vědeckých pravidel používaných při zkoumání minulosti je postaveno na (proevolučním) předpokladu, že současné procesy byly onou příčinou, která z velmi primitivních počátků vytvořila (za velmi dlouhou dobu) veškerou realitu dnešních dnů. Zároveň je nám sdělováno, že (protievoluční) předpoklad nadpřirozené příčiny veškeré reality je jednoduše nevědecký.

Krátké podobenství od autora tohoto článku s názvem „A Tale of Two Fleas“ (Příběh dvou blech) [genesisera.cz/pribeh-dvou-blech], Creation 2(3)37–38, July 1979, pojednává o dvou blechách vědkyních, které žijí v motoru automobilu a snaží se přijít na to, jak automobil vznikl. Jedna z nich trvala na tom, že nejlogičtějším závěrem postaveným na důkazech je tvrzení, že automobil nebyl vytvořen procesy, které v něm (v již hotovém automobilu) probíhají při jeho provozu. Druhá však požadovala, aby tyto náboženské myšlenky nebyly zaváděny do bleších škol, protože věda se může zabývat pouze takovými typy procesů, které probíhají v současnosti a je možné je přímo pozorovat. Představa tvůrce motoru, kterého skutečně není dnes možné (v automobilu) pozorovat, stejně jako konstrukční procesy, kterými byl motor vytvořen, není dle takové definice vědecká, navzdory skutečnosti, že se ukázala být pravdivá! Tato druhá blecha tedy omezila své hledání pravdy (svůj výzkum) na víru, že způsob, jakým svět FUNGUJE, také VZNIKL. Vše ostatní v jejím myšlení zkrátka porušovalo vědecká pravidla. Nabízí se otázka, nebylo to studium výhradně současných procesů, ke kterým dnes v (již hotovém) automobilu přirozeně dochází, co zformovalo vědu těchto bleších vědkyň? Je zřejmé, že „pravidla“ jejich vědy se nakonec staly nepřekonatelnou překážkou na cestě k logicky správnému vysvětlení, odkud se vzal automobil. Není to však jen roztomilý příběh dvou blech, ale reálná ukázka toho, jakým způsobem se dnes ve (proevoluční) vědě uvažuje, jak ukazují dva následující případy.

Obětování pravdy

Na jednom z letáků prezentovaných na nedávné mládežnické konferenci pořadané Australskou a novozélandskou asociací pro rozvoj vědy (Association for the Advancement of Science ANZAAS), která se zabývala otázkou stvoření (kreacionismu), byl velký prostor věnován právě tomu, co je a není věda. V letáku stálo, že i kdyby byl nějaký kreacionista otitulován akademickými tituly před jménem i za jménem, jedná se z definice o pseudovědce (nepřítele pravé vědy), pokud se ve své vědecké praxi chová jako kreacionista. Tento argument byl z větší části postaven přesně na tom, o čem jsme zde již hovořili. V letáku bylo uvedeno, že i kdyby tvrzení o sdílení některých společných rysů u prasat, koňů a ovcí bylo pravdivé z toho důvodu, že při jejich stvoření použil božský Designér shodný základní tělesný plán (tj. zkonstruoval je podobným způsobem), nemůže nikdo, kdo si říká vědec (a nechce dělat ostudu svému jménu), dospět k takovému závěru.

Když se nad tím zamyslíte, je to skutečně udivující. Zmíněný leták otevřeně přiznává, že i kdyby stvořitelský koncept byl pravdivý, není dovoleno dospět na základě logických dedukcí ze zjevných faktů k takovému závěru nebo o něm třeba jen přemýšlet.

Dovolil bych si podotknout, že na té nejnižší – základní – existenciální úrovni má vědecké úsilí mnoho společného s hledáním pravdy. Pokud nás zkoumání toho, „jak funguje svět“ nepřivádí k něčemu, co je objektivní pravdou a nesnaží se naše omezené chápání světa přivést blíže k tomu, jaký svět doopravdy je, jaký je potom smysl vědy? Stejně tak platí, že pokoušíme-li se studovat počátky (vesmíru, přírody, člověka …) pomocí vědy, snažíme se nepochybně dostat co nejblíže k detailům toho, co se v minulosti skutečně stalo (mám na mysli, že vědecké metody nemohou s konečnou platností dokázat nebo vyvrátit otázky spojené s původem (počátkem) čehokoliv, protože je v nich zahrnuta neopakovatelná, nepozorovatelná minulost).

Nicméně „pravidla hry“ jsou nyní ve vědě nastavena takovým způsobem, že jeden z možných závěrů (kterým je stvořitelská teorie) je již dopředu – z definice – vyloučen, a to dokonce ještě dříve, než se na celou otázku původu začneme dívat z vědeckého hlediska. Jinými slovy, dnešní sekularizovanou vědu netrápí, je-li kreacionistický (stvořitelský) pohled pravdivý či nikoliv, prostě jej rovnou diskvalifikovala ještě dříve, než začal samotný závod!

Utahování svěrací kazajky

Druhý případ představuje určité rozšíření a podpoření všeho, co jsme si dosud řekli. Chtěl bych zdůraznit, že oba uvedené příklady jsou naprosto typickou ukázkou současných myšlenkových pochodů (sekularizované proevoluční vědecké komunity). Příběh je následující. Mluvil jsem s učitelem biologie, který se vůči kreacionistům projevoval extrémně nepřátelsky. 2 Sám sebe přitom prezentoval jako člena církve, který aktivně vystupuje proti působení kreacionistických institucí (podpůrných organizací) v církevních kruzích.

Největší znepokojení projevoval nad tím, že kreacionisté porušují pravidla vědy (vědeckého bádání). Podstatou jeho argumentace bylo tvrzení, že bychom do vědecké diskuze ohledně původu (počátků) – vesmíru, přírody, člověka atd. – měli zahrnout správně pouze takové procesy, které lze studovat (pozorovat) v současnosti. Patrně mu uniklo, že tím ve skutečnosti a priori (předem) vyloučil možné pravdivé vysvětlení našeho původu, a to pouze na základě své (proevoluční) víry (neprokazatelné, metafyzické, náboženské), že procesy, na jejichž základě svět funguje dnes, jsou stejné, jako procesy, kterými (kdysi) vznikl. – V podobenství s automobilem je to stejné, jako bychom tvrdili, že motor vzniká spalováním nafty, kola ježděním a brzdy bržděním nebo v případě živých organismů mozek vzniká myšlením, oči koukáním a uši slyšením. pozn. překl. – Takové tvrzení je ale samozřejmě vírou, přesněji startovní vírou v cosi, co bylo přijato jako základní „pravidlo“ vědy dříve, než byly zváženy jakékoliv reálné důkazy.

Podobným způsobem uvěznila (omezila, okleštila) své myšlení i blecha „evolucionistka“ žijící v automobilu, která se dopředu (vírou) rozhodla nahlížet na celý problém (odkud že se berou auta) z takové filozofické pozice, která ji nevyhnutelně přivedla k evolučnímu vysvětlení (založeném na samovolného vzniku), a rozhodla se tak dokonce i přesto, že žádný pozorovatelný proces probíhající uvnitř automobilu (při jeho provozu) prokazatelně nevytváří žádné nové automobily a ani jejich součástky. Výsledkem těchto nových (proevolučních) pravidel je tedy to, že věda má dovoleno jen jediné – zkoumat, který evoluční model je lepší, ale ne, zda k evoluci došlo či nikoliv.
Ptáte se, jak vzniklo toto nové pravidlo? Inu, celá novověká věda začala zkoumáním fungování současného světa (světa v jeho současném stavu), takže bylo zpočátku nutné vyloučit veškeré nadpřirozeno a zázraky, aby byla zajištěna opakovatelnost a reprodukovatelnost získaných výsledků kdykoliv na požádání. Jinými slovy, chceme-li vědeckými metodami zkoumat fungování současného světa, musíme předpokládat, že se chová předpověditelným způsobem (samozřejmě jen v určitém rozsahu). To znamená, že pokud dnes něco padá pokaždé směrem dolů, nestane se, že by to jednoho dne začalo zcela nečekaně a nepředpověditelně stoupat vzhůru. Pro křesťana je tento základní rys světa důkazem, že Bůh jedná (se projevuje) především prostřednictvím přirozených příčin, a to vždy jednotně, důvěryhodně a v souladu s určitými normami (zákonitostmi, vzorci).

Racionální základ

Tento pohled na materiální realitu světa není v rozporu s Písmem. Ve skutečnosti je přímým důsledkem biblického světonázoru, což je důvod, proč mnoho učenců souhlasí s názorem, že k rozvinutí vědecké metody zkoumání světa došlo v západní post-reformační Evropě. Kupříkladu řečtí bohové se mohli chovat nečestně a měnit i pravidla hry. Tzv. východní způsob myšlení zase vnímá vesmír jako velkou mysl – jedno velké univerzální vědomí, takže nemá problém s představou přírody, která mění své myšlení (charakter)! Pouze Bůh, který je pravda a který na počátku ustanovil veškeré zákony (fyzikální i morální) a stvořil vesmír – Bůh, který je „tentýž včera, dnes i na věky“ – je tím jediným, kdo vždy byl a je skutečně racionálním, filozofickým základem ospravedlňujícím základní předpoklad přírodních věd o stabilitě a jednotnosti přírodních zákonů ve všech dobách a částech vesmíru.

Nabízí se otázka, zda víra v zázraky zaznamenané v Písmu není v rozporu s tímto vědeckým přístupem? Vždyť jak můžeme konzistentně vědecky pracovat, věříme-li například tomu, že mrtvý člověk může ožít (vstát z mrtvých), přestože dnešní opakovaná pozorování něco takového popírají?

Velcí, biblicky věřící vědci dob minulých obecně nespatřovali z pozice své křesťanské víry žádný problém nebo konflikt mezi Božími zázraky a vědeckým přístupem k okolní realitě. Zmíněné příklady nadpřirozených událostí zaznamenaných v Písmu totiž představují situace, ve kterých se Bůh svobodně rozhodl vstoupit (zasáhnout) do zákonitostí tohoto světa a zvrátit nebo nějakým způsobem přemoci jejich přirozené účinky – například vzkříšením mrtvého člověka nebo chůzí po vodní hladině. Vezmeme-li v úvahu celou historii světa představenou v Písmu (Bibli), je zřejmé, že tyto zázračné události nebyly zamýšleny jako něco běžného, ale naopak jako něco zcela zvláštního a neopakovatelného. To je důvod, proč bylo vzkříšení Lazara tak překvapivým zázrakem a Božím znamením zároveň, protože podle přirozeného chodu událostí v tomto světě mrtví zůstávají mrtvými.

Z těchto důvodů se můžeme na zázraky představené v Písmu dívat jako na Boží skutky odehrávající se způsobem, který se vymyká obvyklým jevům a zákonitostem (tohoto světa). Něco takového bychom neočekávali, že se bude běžně odehrávat kolem nás nebo že něco takového budeme schopni sami zopakovat, kdykoliv nás napadne. Biblicky věřící vědci proto souhlasí, že takové procesy nemůžeme brát v úvahu, pokud zkoumáme, jakým způsobem tento svět funguje.

Může docházet k jednorázovým (neopakovatelným) zázrakům?

Přesto neexistuje žádný logický důvod, proč by se měla stejná logika aplikovat také na výzkum toho, jak vznikl svět. De facto všichni vědci by souhlasili s myšlenkou, že neexistuje způsob, jakým by věda mohla prokázat, že k takovým zcela výjimečným, ne-normativním, jednorázovým událostem nebo-li zázrakům nemůže docházet. Jediné, co mohou říct je to, že tyto tzv. zázraky se dnes nejeví jako něco častého či běžného (a to z definice, protože zázrak je událost, která je v jistém smyslu opakem toho [všeho pravidelného], co předpovídají univerzálně platné a jednotně působící přírodní zákony). Nabízí se tedy logická otázka, co je vědeckého na tom, když někdo vyloučí veškeré nadpřirozeno i celou koncepci „výjimečného“ počátečního stvoření světa ve snaze nastavit „nová“ pravidla vědeckosti? Podle této logiky je možnost jedinečného počátečního nadpřirozeného stvoření světa a priori (tj. předem) „nepřijatelná“, a to i v případě, že by se jednalo o vědecky správné vysvětlení a na základě dnešních pozorování i nejlogičtější dedukci toho, odkud se vzal svět. Docházíme tak k závěru, že jediné vědecky obhajitelné tvrzení na adresu úmyslného, nadpřirozeného stvoření světa je konstatování, že k něčemu takovému dnes nikde nedochází. A tento závěr je v souladu jak s evolučními tak i s biblickými představami o počátku (vzniku světa).

Celý tenhle zmatek ohledně (ne)vědeckosti stvořitelského modelu vychází zčásti z naprostého nepochopení zřejmého faktu, že výzkum zabývající se vznikem světa se snaží zjistit, co se stalo kdysi (a jen jednou), kdežto klasická experimentální věda vzešla ze snahy pochopit, co a jak se děje nyní, tedy v současnosti. Je tedy zřejmé, že to, zda věci původně vznikly nadpřirozeným stvořením, nebo nějak jinak, nemá ani v nejmenším vliv na platnost vědecké metody používané ke zkoumání současného fungování (již hotového a umírajícího!) světa, jak ukáže následující krátké zamyšlení.

Pozoruhodné přitom je, že pravidla, kterými se dnes řídí většina vědecké komunity při hledání odpovědi na otázku, „jak vznikl svět“, nevycházejí z o nic méně dogmatické a nepohnutelné víry, než je víra, ze které vychází jakákoliv kreacionistická organizace na světě. Jinými slovy, většina (proevoluční) vědecké komunity dnes vychází z víry, že svět vznikl takovými procesy, které můžeme dnes pozorovat a které rozhodně nejsou zázračné. Ti, kteří dávají přednost tzv. teistické evoluci by řekli, že svět vznikl božím působením prostřednictvím výhradně přirozených a zákonitých procesů – tj. procesů odehrávajících se pod taktovkou přírodních zákonů. Takový bůh je však nevyhnutelně svázán přírodními zákony a je prakticky nerozlišitelný od hinduistického pojetí boha jakožto neosobní síly, která je zase nerozlišitelná od samotné přírody. Takové je dnes nejčastější uvažování o těchto věcech uvnitř teologických kruhů po celém světě. Na to nesmíme zapomínat, kdykoliv se setkáme s výroky předních světových teistických evolucionistů na adresu Boha a vědy.

Fakta nebo pravidla

Výše uvedené „pravidlo“, že svět vznikl těmi procesy, kterými dnes funguje – na kterém trvají zastánci evoluce a miliónů let ve své definici vědy – zcela určitě nevylučuje boha s malým b, který je svázán přírodními zákony, prostorem i časem, jak jsme si před chvílí ukázali. Zcela určitě však vylučuje transcendentního (vše přesahujícího) biblického Boha Stvořitele a možné nadpřirozené, rychlé a nedávné stvoření plně funkčního vesmíru, o kterém čteme v 1. knize Bible, Genesis. Všimněte si, že to nejsou fakta (vědecká fakta), co vylučuje biblického Boha a stvoření světa podle knihy Genesis, ale pochybná pravidla zavedená proevoluční komunitou.

Je tedy zřejmé, že do vědy bylo násilně vpašováno (alternativní) náboženské dogma, které ve vědeckých kruzích dovoluje rozebírat pouze takové modely, které jsou evoluční (tj. modely propagující pouze přirozené/naturalistické sebe-proměňování, sebe-tvorbu veškeré reality nebo nějaké její části). Všimněte si, že součástí „náboženství“ nemusí být nutně vždycky bůh – ve skutečnosti je to jakýsi obecný (zobecněný) pohled na život a svět postavený na víře a horlivosti, kterou není možné přímo a nezvratně potvrdit ani vyvrátit. Ateistické přesvědčení, že žádný Bůh neexistuje tedy zcela určitě splňuje kritéria náboženského věroučného systému.

Je samozřejmě jasné, že z důvodu nedokazatelnosti jakékoliv představy o vzniku světa, je většina lidí nucena v jistém okamžiku postavit své rozhodnutí, který druh vysvětlení budou považovat za pravdivý, na víře. Proto zvažování, jakým způsobem nabízené dvě základní možnosti – stvoření nebo evoluce – lépe odpovídají realitě současného světa, není v tomto rozhodovacím procesu ničím nerozumným, spíše naopak, vědecké poznatky o fungování současného světa mohou v tomto rozhodování významně pomoci.

Pohled na vědce, kteří otevřeně prohlašují, aby inteligentní stvoření světa nebylo bráno vážně, i kdyby bylo pravdivé, je smutným svědectvím o odklonu novověké vědy od jejího intuitivně vnímaného poslání hledat pravdu a skutečnost bez ohledu na to, jaká může být. Takový přístup rovněž zcela anuluje široce přijímanou víru, že věda je v těchto otázkách filozoficky „neutrální“. Není! Ve skutečnosti je to mocné potvrzení biblického výroku, že neobrácení (nevěřící) lidé ve svém chápání věcí neradi počítají s Bohem a dávají vždy přednost uctívání stvořených věcí namísto Stvořitele.

Související články

Definování základních pojmů

17. listopadu 2021

Jeden z předních světových evolucionistů Dr. John Endler zveřejnil výsledky svého rozsáhlého výzkumu „přirozeného výběru” a dospěl k jednoznačnému závěru, že jeho výzkumy nepodporují myšlenku evoluce od mikrobů k lidstvu…

Dawkinsova podvodná argumentace na příkladu selekce živorodek duhových (gupek, pavích oček)

16. listopadu 2021

Richard Dawkins ve své knize Největší show pod Sluncem, chybně argumentuje, že přirozený výběr gupek ve volné přírodě je přesvědčivým důkazem evoluce…

Darwinovy pěnkavy

15. listopadu 2021

Obvyklý odhad evolucionistů ohledně toho, kolik času potřebovaly Darwinovy pěnkavy na vydělení (radiaci) ze své mateřské populace, se pohybuje od jednoho do pěti milionů let. Reálné výzkumy však potvrdily mnohem kratší čas v řádu...

Je Darwinův lamarckismus obhajitelný?

11. listopadu 2021

Darwin zavrhl svou vlastní teorii ve prospěch lamarckovské evoluce. Epigenetika nyní naznačuje, že měl zčásti pravdu.