Věřit? Snad. Ale proč církev? Proč se vázat? Není členství ve společenství církve omezující? Nehledě k tomu, že i v církvi jsou lidé, kteří zrovna nejsou morálním příkladem. Církev je pouze pro slabé. Mluví do života… A jistě by bylo možné pokračovat.
Není lepší zůstat mimo církev? Dnešní člověk nemá důvěru k institucím. Nechce být organizován, evidován a zavazován nějakými pravidly či závazky. Když už duchovní život, potom spíše osobní než nějaký organizovaný. Ale než uděláme tento závěr jako konečný, podívejme se blíž na důvod existence církve.
Pokud máme ve zkratce vyjádřit co je církev, potom jde o společenství lidí podobně smýšlejících, stejně zaměřených, se stejnými prioritami a stejným zacílením v životě. Církev je náboženská organizace spojující nábožensky zaměřené lidi. Církev je organizované společenství lidí, které spojuje myšlenka, přesvědčení, vztah… (Není to jediné společenství lidí, které existuje, ale rozdíl je v zaměření a ve vzniku.) A je naprosto přirozené, že se tito lidé sdružují. Proč se sdružují zahrádkáři, rybáři, šachisté, turisté, horolezci, motorkáři atd.? Protože je zajímají stejné věci, mají podobný životní styl, mají si o čem povídat. Prostě něco je spojuje. Nechci tím zařadit církev do stejné „přihrádky“ jako všechny ostatní zájmové kroužky, ale chci tím pouze naznačit, že člověk vyhledává společenství, které je mu blízké názory, zacílením, způsobem života atd. Jako duchovní jsem se nejednou setkal s tím, že do místní církve (sboru) přišel člověk, který hledal na internetu společenství odpovídají jeho životnímu názoru. Je to dáno tím, že člověk je bytost společenská. John Wesley, anglický křesťanský teolog řekl, že „Bible nic neví o sólovém křesťanství“. Billy Grehem, jeden z největších evangelistů 20. století, duchovní rádce řady amerických prezidentů ještě dodal, že „křesťanství je náboženství společenské“. A do třetice: „Všechno může člověk dělat sám, jen nemůže být sám křesťanem.“ (Teolog Bruner)
Zřejmě nám ještě více osvětlí věc odpověď na otázku, kde se tady církev vzala. Církev založil Kristus. „…a na té skále zbuduji SVOU CÍRKEV…“ (Matouš 16,18) Už samotná tato skutečnost hovoří o důležitosti církve. Proč by Ježíš zakládal „něco“, co je zbytečné? Nehledě k tomu, že právě církvi dává Ježíš neskutečnou hodnotu. Hodnotu jeho vlastního života. „…jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni obětoval“. (Efezským 5,25) „Dávejte pozor na sebe i celé stádo, ve kterém si vás D.sv. ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.“ (Skutkové apoštolů 20,28) Bible přirovnává církev k nevěstě, která má svého ženicha – Ježíše Krista. Ženich a nevěsta, to je nejužší společenství. „…přišel den svatby Beránkovy. Jeho choť se připravila…“. (Zjevení 19,7) A ještě jeden citát z Bible, který výše uvedené potvrzuje: „Nyní… budete mi zvláštním vlastnictvím jako žádný jiný lid, třebaže má je celá země“. (Exodus 19,5)
Z Bible je také zřejmé, že velice apeluje na to, aby křesťan byl součástí církve. A nejedná se pouze o nějakou virtuální církev, ale o místní sbory, místní konkrétní společenství. „… neboť my všichni…, byli jsme jedním Duchem pokřtěni v jedno tělo…“…“Mnoho údů, ale jedno tělo…“ (1 Korintským 12kapitola) „…nezanedbávejte společná shromáždění…“. (Židům 10,25) „…ale sedmého dne bude bohoslužebné shromáždění“ (3. Mojžíšova 23,3) „Tělo není jeden úd, nýbrž mnoho údů“. (1 Korintským 2,7) „Každému je dán zvláštní projev Ducha ke společnému prospěchu“, „Oko nemůže říci ruce: „Nepotřebuji tě!“… (1 Korintským 12,13-14) A opět by bylo vzpomínat na další biblické texty, které je možné naplnit pouze v konkrétním, fyzickém společenství.
A tak tedy proč být součástí církve? Jednak ji založil Ježíš, dal ji hodnotu svého vlastního života, a to už samo o sobě je důvodem k zamyšlení. Bible jednoznačně předpokládá, že křesťan je součástí společenství ostatních věřících, kde najde podporu a pomoc, rozšíří svůj myšlenkový obzor, naplní poslání křesťana a neuhasí se jeho víra. Štěpán Šoltéz, teolog, řekl: „Církev zde není proto, aby žila, ale proto, aby sloužila.“ Ditrich Bonhoeffer, teolog poznamenal: „Církev je církví jedině tehdy, jeli tu pro druhé.“ A že víra nezhasne? Má-li dřevo na ohni hořet, potom není možné jedno poleno vyjmout z ohně, protože zhasne. Musí být v ohni, aby hořelo.
Werner Huth, mnichovský psychoterapeut, v knize „Jak věří moderní člověk“ z r. 1997 mimo jiné napsal: „Dnešní člověk není nenáboženský. Je pouze rozpolcený. Nedovede věřit, ani nevěřit. Přes všechny výhrady k církvi si ji nechá v mezních situacích života sloužit… víra není záležitost izolovaného jedince… víra ano, církev ne, a přitom se pídí po jejích náhražkách… nestýkat se s rodinou do které patřím, není ani běžné, ani dobré…“
A ještě k tomu, že ani v církvi nejsou svatí lidé. Četl jsem citát, žel nevím již kdo jej napsal: „Nemám rád církev, je v ní plno pokrytců. Nedejte se odradit, je tam stále místo ještě pro jednoho“. Já pouze dodávám, že do církve nevstupuji, církev vytvářím.
A tak církev tady je a je to nezpochybnitelné. A stojí za to přemýšlet nejenom o tom, proč tam být, ale spíše o tom, proč nebýt její součástí.
