Další hlavní evoluční „článek“ selhává: Puijila, prohlašovaná za předchůdce ploutvonožců, je ve skutečnosti vydra
Nyní pracujeme na odborných a jazykových korekturách a na přípravě grafiky.
Obrázek 1. Stránka z přílohy E v knize Dr. Wernera Evoluce: Velký experiment, 2. vydání, zobrazující kostry údajné přechodové fosilie (nahoře) a vydry severoamerické (dole). Kromě toho, že puijila má ploché nohy, je těžké najít významnější rozdíl.
Po 150 let se evolucionistům nedařilo najít evoluční předky vodní skupiny savců zvané ploutvonožci – tuleňů, lachtanů a mrožů. Bylo to zvláštní, protože našli více než 15 000 fosilních ploutvonožců,1 ale nenašli žádného suchozemského předka, který by byl na cestě stát se tuleněm, lachtanem nebo mrožem. Jejich „nejstarší“ fosilie, tvor zvaný enaliarctos, vypadal jako moderní lachtan, měl plně vyvinuté přední a zadní ploutve, nikoli jen plovací blány na nohou.2 Takové množství zkamenělin, ale žádné fosilie přechodných tvorů představovaly pro evoluční vědce hádanku. Pro kreacionistické vědce to vůbec nebyl problém, ale očekávaný vzor fosilií: ploutvonožci vznikli „tak, jak jsou“, a nevyvinuli se z jiného živočicha, proto by neměly být nalezeny chybějící články.
V roce 2009 byla Puijila darwini prohlášena za nejnovější nalezený „chybějící článek“, triumf evoluce.3 Tato zpráva byla publikována v časopise Nature, který je považován za nejprestižnější časopis na světě. Richard Dawkins nad touto zkamenělinou nešetřil poetickými obraty:
„Puijila se mezi předky ploutvonožců nachází na pomezí souše a vody. Je to další potěšující přírůstek do našeho rostoucího seznamu ‚spojovacích článků‘, které už nechybí.“4
„Podle Dr. Carla Wernera… se zdá, že autoři článku v časopise Nature vážně zkreslili a špatně interpretovali fosilie.“
Podle Dr. Carla Wernera, který se tímto tvrzením podrobně zabýval v rámci své knihy Evoluce – velký experiment (druhé vydání), se zdá, že autoři článku v časopise Nature vážně zkreslili a špatně interpretovali fosilie.5
Kostra puijily vypadá jako moderní vydra severoamerická, nikoli jako chybějící článek. Vědci, kteří fosilii objevili, to mlčky přiznali: „Puijila neměla ploutve, její nohy měly pravděpodobně plovací blánu, měla dlouhý ocas a její proporce končetin byly obecně podobné moderním vydrám“ a „postkraniální kostra [vše kromě hlavy] puijily se zdá být nejvíce podobná kostře současné [(žijící) severoamerické] vydry Lontra canadensis.“
Dr. Werner upozornil, že puijila vypadá jako moderní vydra severoamerická a nemá potřebné anatomické znaky, aby ji bylo možné označit za ploutvonožce: „Puijila neměla typické zvětšené zadní ploutve ani přední ploutve, které jsou pro ploutvonožce typické. Puijila měla spíše čtyři malé pavučinové nohy podobné severoamerickým vydrám.“ I celková délka puijily byla podobná severoamerické vydře (puijila: 110 cm proti 112 cm; viz obrázek 1). Autoři časopisu Nature nicméně tvrdí, že jejich fosilie je „primitivní arktický ploutvonožec“. To je jako byste hrocha nazvali velrybou, protože věříte, že se hroši vyvinuli ve velryby, jak tvrdí někteří evoluční vědci.
„Ve své dychtivé touze po nalezení významného ‚chybějícího článku‘ se paleontologové velmi zmýlili. Puijila je prostě vydra, téměř totožná s vydrou severoamerickou.“
A co lebka, která se podle nich liší od vydří? Autoři článku v časopise Nature tvrdí, že puijila měla velké oční důlky jako ploutvonožci a zadní zuby jako ploutvonožci. Jednoduše řečeno, tato tvrzení neodpovídají skutečnosti. Puijila neměla velké oční důlky, jak se uvádí. Velikost očního důlku puijily je malá, podobná jako u vydry severoamerické, nikoli „velká“ – jak je vidět z podrobných srovnání Dr. Wernera v knize Evoluce – velký experiment, druhé vydání).
Pokud jde o zuby, puijila má stejně jako živé severoamerické vydry za špičáky dva odlišné typy zubů: premoláry a stoličky, které jsou rovněž velké. Její zadní zuby se nepodobají zubům ploutvonožců, které jsou jednotné a malé. To silně vyvrací tvrzení, že puijila měla zuby podobné ploutvonožcům (viz obrázek 2).
Ploutvonožci mají také velmi krátké ocasy. Autoři tvrdí, že „ocas puijily byl zřejmě kratší a gracilnější [tenčí] než ocas vydry severoamerické“, ale toto tvrzení je opět zavádějící. Ocas puijily vypadá jako ocas současné vydry severoamerické (porovnejte ocasy na obrázcích obou koster, obr. 1).
| Obrázek 2. Srovnání zubů ploutvonožce (vlevo nahoře), vydry severoamerické (vpravo nahoře) a puijily. Zuby puijily vypadají stejně jako zuby vydry, vůbec ne jako zuby ploutvonožce. PM: premolární zub, M: molár, PC: postkaninní zub. S poděkováním: Puijila, Canadian Museum of Nature, Tuleň kožešinový a vydra: Dr. Carl Werner. |
Dr. Werner provedl další srovnání, která jsou pádným důkazem toho, že paleontologové se ve své dychtivé touze po nalezení významného „chybějícího článku“ velmi zmýlili. Puijila je prostě vydra, téměř totožná se severoamerickou vydrou, která je dodnes velmi živá. Zdá se, že evolučním vědcům další „chybějící článek“ opět chybí.
iStockphoto.com/ShaneWThompson
Ale moment… je toho víc
V článku v časopise Nature je uveden „rodokmen“ (kladogram), podle kterého je puijila řazena do skupiny ploutvonožců, nikoliv vyder. Dr. Werner však ukazuje, proč toto tvrzení při kritickém zkoumání neobstojí. Autoři například nezahrnují do analýz žádný ze šesti klasických rozlišovacích znaků ploutvonožců. Viz creation.com/puijila-s.
Odkazy
- Werner, C., Evolution: the Grand Experiment (Evoluce: velký experiment), díl 1, New Leaf Press, str. 225, 2007. Zpět na text.
- Výstava v Americkém přírodovědném muzeu v New Yorku, červenec 2011: „Enaliarctos mealsi. Tato částečně vypreparovaná kostra je nejstarším známým ploutvonožcem. Enaliarctos byl plně vodním živočichem a měl většinu kosterních adaptací moderních lachtanů. Miocén před 23 miliony let.“ Zpět na text.
- Rybczynski, N., Dawson, M.R. a Tedford, R.H., A semi-aquatic Arctic mammalian carnivore from the Miocene epoch and origin of Pinnipedia (Polovodní arktický masožravý savec z období miocénu a původ ploutvonožců), Nature 458:1021-1024, 2009; doi:10.1038/nature07985. Zpět na text.
- Dawkins, R., The Greatest Show on Earth (Největší show na Zemi), Bantam Books, 2009, s. 173. Dr. Jonathan Sarfati se zabýval dalšími fosiliemi, o nichž Dr. Dawkins tvrdil, že jsou přechodové, v kapitole 8 knihy Největší podvod na Zemi, Creation Book Publishers, 2010. Viz též https://creation.com/fossils. Zpět na text.
Podrobné závěry Dr. Wernera v mnohem větším rozsahu, než je možné zde zveřejnit, jsou uvedeny v příloze E, čtrnáctistránkovém dodatku k druhému vydání knihy Evoluce, velký experiment, která je v současné době k dispozici pouze jako e-kniha na Amazonu. Zpět na text.
