Důkazy pro teorii zpráv

Link na článek v angličtině: creation.com/lifes-solution

Je třeba zdůrazňovat, že se jedná o evoluční knihu? Předmluva nás přísně varuje: „Pokud jste náhodou ‚kreacionistický vědec/vědkyně‘… dovolte, abych vám zdvořile doporučil, abyste tuto knihu vrátil/a na poličku. Nebude vám k ničemu.“ To je první znamení, že kreacionisté budou tuto knihu milovat! Stejně jako před ním Stephen Jay Gould, také Simon Conway Morris odvážně uvádí mnoho faktů, které jsou pro zavedený názor na evoluci nepříjemné – faktů, které ostatní evolucionisté dlouho ignorovali nebo nezdůrazňovali – faktů, které jsou pro kreacionisty příznivé. Morris se proto musí od kreacionistů důrazně distancovat, stejně jako to udělal Gould. V této recenzi si všimneme několika paralel mezi Morrisem a Gouldem.

Kniha je napsána srozumitelně, stručně a výstižně, s velkým množstvím vědeckých poznatků a malým množstvím zbytečností. V textu se vyskytuje mnoho odborných slov, která jsou však užitečně definována. Autoritativní publikace s důkladným aparátem; jen poznámky pod čarou mají 113 stran! Není určena běžnému čtenáři, ale kreacionisté zde najdou užitečný (a příznivý) zdroj informací, podobně jako v případě Gouldových knih.

Na rozdíl od mnoha jiných evolucionistů Morris upřímně uznává vážné potíže s přírodovědeckým vznikem života (chemickou evolucí) a je zralý na to, aby ho kreacionisté s jásotem citovali. Mnohé z toho už kreacionističtí učenci řekli sami, stejně jako různí přední evolucionisté, ale je dobré si to připomenout a přidat se k rostoucímu sboru hlasů, které zpívají stejnou melodii.

Stejně tak Morris důrazně poukazuje na mnohé velmi zvláštní vlastnosti naší Země, naší sluneční soustavy, naší galaxie a vesmíru, které jsou nezbytné pro život. Žijeme na velmi zvláštním místě. Opět je zde mnoho materiálu, který je zralý pro radostné citace kreacionistů.

Výslovně – a možná otevřeněji než kterýkoli předchozí evolucionista – argumentuje vysokou nepravděpodobností vzniku života zde nebo jinde. Existuje řada citátů, které (neúmyslně) dávají za pravdu kreacionistům, a takové množství autoritativních a příznivých svědectví od svědka „protistrany“ je obzvláště… příjemné.

Zatímco tyto body, které jsou v zásadě proti evoluci a pro stvoření, rozumně obhajuje, je otázkou, proč tak činí právě v kontextu této knihy. Zřejmě proto, aby zabránil falzifikaci své hlavní teze – že evoluce člověka je „nevyhnutelná“ (kdekoli, kde jsou splněny určité minimální požadavky na existenci života). Nevyhnutelnost je obsažena v samotném vesmíru, ba nějakým způsobem v samotné struktuře přírody. Ale pokud je to pravda, proč s námi nekomunikují mimozemští humanoidi? Je zřejmé, že nepřítomnost těchto humanoidů by zpochybnila jeho tvrzení, že lidé jsou nevyhnutelní. Zřejmě aby tento problém obešel, navrhuje, že jsme ve vesmíru dost možná sami, a to kvůli extrémně vysoké nepravděpodobnosti vzniku života.

Prosazuje tak názor, který se zdá být v rozporu sám se sebou – že lidé jsou (a) nevyhnutelní, ale (b) ve vesmíru osamocení – což je podtitul knihy. Pokud si tyto dvě věty přímo neodporují, existuje mezi nimi značné napětí. V závěrečné kapitole se Morris zabývá filozofickou prázdnotou evoluce a mnoha jejích zastánců. Opět, což je pro evolucionistu neobvyklé, říká mnoho věcí, s nimiž kreacionisté souhlasí. Například evolucionisté „až příliš často projevují vznešenou aroganci smíšenou s pohrdavým opovržením, předpokládající, že jakýkoli náboženský instinkt je duševní úchylkou“ (s. 322).

Kritizuje filozofický přístup ultradarwinistů (jako je Richard Dawkins): „… mnohem závažnější jsou konkrétní příklady sofistiky a chytračení ve zneužívání metafory, a co je důležitější, překrucování metafyziky na podporu evolučního programu. Všimněte si, jak ultradarwinisté, kteří vytvořili naturalistický systém, jenž sám o sobě nemůže mít žádný konečný účel, přesto nechávají záhadně vklouznout zpět smysl. …. Bez ohledu na kvazináboženské nadšení ultradarwinistů je jejich vlastní chápání teologie kombinací neznalosti a výsměchu, filozoficky kulhá a staví na klišé…“ (s. 314-316). „O tom, že biologie může být kooptována pro programy, ne-li ideologie, které slibují stále dokonalejší budoucnost, i když přes hromady mrtvol, svědčí šílenosti, ke kterým došlo v totalitních státech. Takové šílenství je ovšem minulostí – nebo ne? Nyní se objevují nová zkreslení, v neposlední řadě ta, která jsou umožněna, když se životu přisoudí proteovská tvárnost, jak ji vyvolává uctívání primátu genu“ (s. 323).

Morris komentuje Darwinův „ústup do chmurného agnosticismu“ a „prohnilost v jádru Haeckelova projektu“. Odstraňuje některé mýty o Scopesově procesu a vinu svaluje na „bezohledného“ Clarence Darrowa.

Morris se ohrazuje proti představě, že věda a náboženství mají zřetelně oddělené „sféry vlivu“ (tj. proti Gouldově koncepci „nepřekrývajících se magisterií“), a tvrdí, že „taková zdánlivá velkorysost pouze zakrývá strategii odsouvání náboženství na vedlejší kolej a cestu k filozofické nesoudržnosti“ (s. 322).

Na rozdíl od Goulda se Morris opět pokouší o spojení vědy a náboženství. Nejprve si připravuje půdu tím, že uznává, že tradiční evoluční teorie (a evolucionisté) mají tendenci podporovat pochmurnou, nesmyslnou, bezúčelnou nebo morálně nesoudržnou filozofii. Odkud tedy pochází smysl, cíl nebo naděje? Odkud přicházejí dobré zprávy? Dobrá zpráva zřejmě pochází z jeho nové verze evoluční teorie, která tvrdí: (1) evoluce a opakovaná konvergence nových složitých biologických znaků je nevyhnutelná a zabudovaná do struktury přírody, a (2) proto mohou ve vesmíru existovat mimozemšťané velmi podobní lidem. … Zastavte mě. Nemohu zadržet svou radost.

Sám Morris pomrkává a přikyvuje. Po celou dobu diskuse zachovává vědecké dekorum, nepředstírá náboženskou zbožnost ani neříká falešné sentimentální fráze. Sotva však to lze označit za spojení vědy a náboženství nebo třeba jen vědy a filozofie.

Často se zmiňuje o mimozemšťanech a tvrdí, že by se pravděpodobně chovali, vnímali, fungovali a vypadali velmi podobně jako lidé. Máme snad odtud čerpat naději? Stejně tak je pravděpodobné, že je v tom záměr vytvořit humbuk, který pomáhá prodávat knihy. Jakmile se přenesete přes tento humbuk, zjistíte, že kniha není o mimozemšťanech, ale spíše o pokusu pochopit data zde na Zemi. A právě zde Morris vytváří mnoho zajímavých zlomyslností.

Konvergence

Kniha se zaměřuje na konvergence, teoreticky se jedná o znaky, které se vyvíjely samostatně a nezávisle na sobě směrem k podobnému komplexnímu designu. Dokumentuje nespočet příkladů, které čtenáře bezmála vyčerpávají, přestože každý z nich je fascinující. Součástí je i dodatečný rejstřík (šest stran), který slouží pouze k vyhledání mnoha probíraných konvergencí. Už to samo o sobě by knihu učinilo cennou, protože takový zdroj nebyl dříve k dispozici. Kniha není zamýšlena jako úplný přehled o konvergenci, protože ani zdaleka nezahrnuje všechny případy. Největší pozornost je věnována morfologickým a behaviorálním konvergencím, zatímco molekulárním případům je věnována mnohem menší pozornost a embryologickým konvergencím vůbec žádná – ačkoli konvergence je hojná na všech úrovních.

Kniha je také cenná pro studium evoluční epistemologie – neboli jak víme, co víme o evoluční teorii. Když porovnáme přední evolucionisty (navzájem a dokonce se sebou samými, za různých okolností), zjistíme pozoruhodné rozpory týkající se struktury a předpovědí evoluční teorie. Odpovědi, které evolucionisté dávají, závisí na zkoumaném problému – a odpovědi si často protiřečí. Srovnávací studium evolučních teorií je tak cenné i pro kreacionisty, protože odhaluje evoluční teorii takovou, jaká skutečně je, včetně její nedostatečné struktury. To se v této knize projevuje rozpory mezi Gouldem a Morrisem.

Gould versus Morris

Stephen Jay Gould tvrdil, že evoluce je „podmíněná“ a velmi závislá na zvláštních okolnostech historie. S oblibou říká, že opakované přehrávání pásky života pokaždé přinese jiné výsledky a jiné biosféry, přičemž vyhlídky na vznik něčeho podobného člověku jsou mizivé. Morris tomu všemu odporuje. Proč si tedy přední evolucionisté navzájem odporují v základních předpovědích evoluční teorie?

Odpověď spočívá v tom, že Gould a Morris se zaměřují na odlišné evoluční problémy, což vedlo k tomu, že jejich „odpovědi“ se radikálně liší.

Je užitečné shrnout Gouldovu argumentaci. Paleontolog Gould se zaměřil na dvě hlavní dilemata fosilního záznamu, na která chtěl odpovědět teorií přerušované rovnováhy. Jedním z dilemat byla převaha velkých morfologických mezer, které správně nazval „obchodním tajemstvím paleontologie“. Doufal, že se mu podaří na tuto otázku odpovědět, když bude předpokládat občasná prudká vzplanutí evoluce při zlomových událostech. Jeho tvrzení je dobře známé.

Druhým dilematem, které se mnohem méně často přiznává, byla systematická absence jasně vymezených předků a linií. Gould popsal tento aspekt dat jako „labyrint a neproniknutelné křoví“. Šel dokonce ještě dále a řekl, že tento vzorec je jako matematický fraktál, který vypadá stejně bez ohledu na to, jak blízko se k datům dostanete – „křoví a nic než křoví“ – bez jasných obrysů. Slovo „křoví“ je však zavádějící, protože vyjadřuje představu a předpoklad společného původu, aniž by to bylo skutečně pozorováno. Předpokládá se propojená stromová struktura, která však není ve skutečnosti pozorována – a tento zavádějící předpoklad je vyjádřen slovem „křoví“. Tam, kde evolucionisté používají slovo „křoví“, já bych použil slovo „rozmanitost“, protože přesně vyjadřuje pozorování evolucionistů bez zavádějících proevolučních předpokladů.

Z pohledu pozorovatele je rodokmen dlouhá, úzká trajektorie forem života v prostoru znaků, přičemž přilehlé oblasti jsou bez forem života. Pokud formy života obsadí „prázdné“ oblasti (čímž se stanou neprázdnými), pak je linie neznatelná. Tímto způsobem diverzita brání pozorovateli pozorovat rodovou linii nebo dokonce vnucovat datům rodovou linii. Moje formulace: rozmanitost znemožňuje rodokmen. Rozmanitost brání identifikaci jednoznačných předků a linií. Hojnost rozmanitosti pomáhá životu, aby odolával evolučním vysvětlením.

Absence jasně vymezených linií a velká rozmanitost (tj. „křovinatost“) byla druhým dilematem, na které Gould upozornil. (To bylo také v rozporu s klasickým darwinismem, který předpokládal jasně vymezené předky a linie, vznikající anagenezí a řízené převážně přírodním výběrem jednotlivých organismů. (Anageneze je změna druhu v čase v rámci dané linie, na rozdíl od kladogeneze, což je rozdělení nebo rozvětvení linie.) Darwin kladl tak velký důraz na anagenezi, že o „vzniku druhů“ – tedy kladogenezi nebo speciaci – se v Darwinově stejnojmenné knize vůbec nehovoří.)

Gould doufal, že na toto druhé dilema odpoví radikálně novým důrazem na speciaci (neboli body štěpení, kdy vzniká další nový druh). Tento cíl vyžadoval, aby se události speciace odehrávaly v podstatě náhodným směrem, pokud jde o adaptaci, a tím vnesly do evoluce novou nahodilost (kterou chtěl zmírnit zvláštním důrazem na druhový výběr). Tvrdil také, že stagnace (neboli neměnnost) je velmi častá, a uvedl mnoho příkladů neprogresivní a regresivní evoluce. To vše zvýšilo jeho sklon považovat evoluci za v podstatě náhodný, neopakovatelný proces.

Gould odhalil předchozí iluze ohledně dat, což vyvolalo jásot kreacionistů. Proto psal články, v nichž výslovně obhajoval evoluci a oponoval kreacionistům. Tvrdil, že takzvané „nedokonalé“ vzory (například pandí palec) jsou hlavním důkazem evoluce. Nehodilo se mu však kombinovat to s argumenty o neuvěřitelné síle evolučních „atraktorů“ a „nevyhnutelnosti“ dobrého designu (jako v Morrisově argumentu) – protože evoluční teorie by se jevila jako rozporné vyprávění bez struktury. Gould měl tedy tendenci podceňovat třetí velký důkaz proti evoluci – hojnost konvergence.

Většina evolucionistů totiž konvergence bagatelizovala jako pouhé evoluční kuriozity nebo „šumy“, které lze bez obav ignorovat. Kromě toho konvergence naznačují smysl pro teleologii neboli účelnost v přírodě, což evolučním biologům působí „pocit nepohodlí“: „Zvláště mě zaujala přídavná jména, která doprovázejí popisy evoluční konvergence. Slova jako ‚pozoruhodný‘, ‚udivující‘, ‚mimořádný‘, nebo dokonce ‚ohromující‘ a ‚nadpřirozený‘ jsou běžná. … četnost adjektivních překvapení spojených s popisy konvergence naznačuje, že v těchto podobnostech je cítit jakýsi neklid. Mám totiž silné podezření, že někteří z těchto biologů si uvědomují, jak jim duch teleologie nahlíží přes rameno. Takový pocit není nijak nevhodný“ (s. 127-128).

Morrisova situace je zcela odlišná. Jeho kniha se nezabývá debatou o stvoření a evoluci, ani vážně neobhajuje „fakt“ evoluce. Na rozdíl od Goulda se Morris cítí od těchto břemen osvobozen a ignoruje dilemata, kterým musel čelit Gould.

Podobnost designu nepříbuzných šavlozubých placentálních koček (nahoře) a kočkovitých vačnatců (dole) je evolucionisty interpretována jako „konvergence“ – což je jen jiný výraz pro „nesoulad“

Chybné předpoklady

Morris považuje evoluci za danou a předpokládá ji jako fakt. Následně tento předpoklad zázračně změní všechna protievoluční data v neuvěřitelné „důkazy pro evoluci“. Podle této logiky je větší množství důkazů proti evoluci okamžitě interpretováno jako větší množství důkazů pro neuvěřitelná evoluční tvrzení. Zdá se vám evoluce zraku těžko uvěřitelná? Nevadí. Pouhá existence zraku se okamžitě mění v „důkaz“ neuvěřitelné síly přírodního výběru. Zdá se vám těžko uvěřitelný nezávislý vývoj zraku – ne jednou, ale více než čtyřicetkrát? Nevadí. Samotná existence takového vzorce se okamžitě mění v „důkaz“ neuvěřitelné síly evolučních „atraktorů“ ve struktuře přírody. To je Morrisova logika, kterou opakuje stále dokola na nesčetných příkladech. Nejprve předpokládá, že evoluce je pravdivá, a pak tímto předpokladem okamžitě promění všechny protievoluční důkazy v neuvěřitelná tvrzení o síle evoluce.

Situaci ilustrujme analogií. Vyjdeme-li z předpokladu, že pan Smith spáchal místní bankovní loupež, pak je to, že byl v době činu spatřen v jiném městě, bráno pouze jako důkaz jeho neuvěřitelné rychlosti. Situace je však ještě horší, protože pan Smith byl nejprve odsouzen u soudu v důsledku zanedbání vysoce relevantního důkazu (jeho spatření v jiném městě v době činu). Později jsou tytéž důkazy (spolu s „faktem“ jeho odsouzení) předloženy jako důkaz jeho neuvěřitelné rychlosti. Správným řešením je však požadovat obnovení soudního řízení. Právě tak opodstatněný je nový proces týkající se „faktu evoluce“ a debaty o stvoření a evoluci. Evolucionisté důsledně oslabují rozsah i význam konvergence – což uznává i Morris (s. 285). Nyní chce předložit konvergenci jako přesvědčivý důkaz – což přijímám s nejvyšší radostí. Jeho krok však také vyzývá k důkladnému přezkoumání případu ve světle těchto dříve přehlížených důkazů. Je třeba obnovit soudní řízení a Morris by neměl pouze předpokládat, že evoluce je fakt.

Definice konvergence

Ačkoli se Morrisova kniha z velké části věnuje konvergenci, nedefinuje, jak se má tato konvergence pozorovat a identifikovat, a tato nedbalost ponechává v platnosti běžné mylné představy. Teoretici si snadno definují „konvergenci“ v hlavě, aby ji mohli použít v teoretické diskusi. Jak je však konvergence definována, aby ji pozorovatelé mohli v přírodě identifikovat? Lidé se běžně domnívají, že stejná definice platí jak pro teoretiky, tak pro pozorovatele. To znamená, že lidé se domnívají, že konvergence jsou identifikovány na základě pozorování jasných předků a linií. (Pokud by byly pozorovány na nezávislých evolučních cestách směřujících k podobnému biologickému designu, pak by skutečně došlo ke konvergenci – a to by byl velmi slušný důkaz evoluce.) Toto obecné přesvědčení je však mylné. Jakmile se dostaneme z triviálních vod malých variací do hlubokých a kontroverzních vod velkorozměrové evoluce (předmětem sporu mezi kreacionisty a evolucionisty a této recenze), konvergence nejsou nikdy identifikovány tímto způsobem – protože takový vzorec v přírodě neexistuje. Když evolucionisté tvrdí, že pozorují „konvergenci“ (například oči chobotnic a obratlovců), vyvolávají falešný dojem, že byli identifikováni jednoznační předkové a linie – a Morrisova kniha se ani v nejmenším nesnaží čtenáře tohoto falešného dojmu zbavit.

Jinými slovy, existuje rozdíl mezi definicemi používanými teoretiky a pozorovateli, a tento rozdíl je ideální pro vytváření iluzí. Abychom tuto iluzi rozptýlili, musíme rozplést jednotlivé definice a uvést je na pravou míru. Především je třeba si uvědomit, že výše uvedená definice konvergence – definice, která by se považovala za seriózní důkaz evoluce – se v přírodě nevyskytuje. V tomto smyslu je konvergence iluzí.

Meziprodukty

Nyní si udělejme krátký výlet do středních forem. Evolucionisté obvykle definují střední či přechodnou formu jako organismus, který má společné znaky dvou odděleně klasifikovaných skupin. Tato definice nevyžaduje identifikaci žádných předků ani rodokmenů. Navíc je tato definice nedbalá, příliš otevřená a zdá se, že má umožnit, aby se za „přechodnou formu“ označilo více organismů. Je pozoruhodné, že tato definice je v podstatě stejná, jaká se běžně používá pro konvergentní formu – jediný rozdíl je v tom, jak se vysvětlují. Z pohledu pozorovatele jsou tyto přechodné a konvergentní formy definovány stejně, s výjimkou způsobu jejich vysvětlení. Co je konvergentní formou pro jednoho evolucionistu, je přechodnou formou pro jiného a naopak. Přesto je pozoruhodné, že evolucionisté na základě stejných definic uznávají, že přechodné formy jsou vzácné, zatímco konvergentní formy jsou hojné. To platí bez ohledu na to, jakou fylogenezi předpokládáme. Tento poměr je pro evoluci neočekávaný a nelze jej snadno vysvětlit „neúplností“ fosilního záznamu.

Nesrovnalosti v evoluční hierarchii

Nyní jsme připraveni na techničtější definici toho, jak pozorovatelé konvergenci identifikují. Konvergence je identifikována jako nesoulad v hierarchické struktuře dat. Například knihy v knihovnách jsou zařazeny do hierarchického klasifikačního systému. Pokud je daná kniha klasifikována jako umění a má některé složité rysy překvapivě podobné knihám o matematice, pak by to mohlo být považováno za „konvergenci“ podle stejné metody, jakou používají evolucionisté – bez identifikace předků.¹ Důležité je, že to, co evolucionisté nazývají „konvergencí“, je pozorováno bez identifikace skutečných, jasně vymezených předků nebo linií. Když evolucionisté říkají, že pozorují „konvergenci“, můžete to obvykle nahradit slovy „nesoulad v hierarchické struktuře dat“.

Identická konvergence?

Evolucionisté tvrdí, že konvergence budou zřídka, pokud vůbec, identické, protože se nedá očekávat, že by přírodní výběr vytvořil dvakrát nezávisle na sobě přesně stejný komplexní rys. Tento argument používají, aby se evoluční teorie zdála být lépe testovatelná: jako by šlo o riskantní vědeckou předpověď. Konvergence by podle nich měly mít silnou tendenci být neidentické, a Morris tvrdí, že „to samo o sobě je nejkonkrétnějším důkazem o realitě evoluce, jaký lze poskytnout“ (s. 128).

Evolucionisté jsou buď naivní, pokud jde o evoluční teorii, nebo si o ní bezděčně vytvářejí iluze. Pokud by všechny konvergence byly identické, byla by tím evoluce vyvrácena? Ne, naopak, evolucionistům by to značně ulehčilo problémy. Jde o zásadní věc: kdyby konvergence byly identické, nebyly by to už „konvergence“ – byly by to transpozice. To znamená, že by již nebyly vnímány jako nezávislá evoluce komplexních podobností, ale spíše jako transpozice, kdy jsou biologické znaky přeneseny (nějakým mechanismem) z jedné linie do jiné, zcela samostatné. Tato změna vnímání by výrazně změnila podmínky ve prospěch evoluce.

Transpozice

Bylo by naivní předpokládat, že neexistence podrobného mechanismu by evolucionistům zabránila odvolávat se na vysvětlení transpozice. Koncept evoluční transpozice je jednoduchý a starobylý, daleko starší než naše chápání genetiky. Stejně mylná by byla domněnka, že by nedostatek experimentálních důkazů evolucionistům nějak bránil v tom, aby se odvolávali na transpozici ve svém vysvětlení skutečnosti. Historicky byly evoluční mechanismy obvykle přijímány bez experimentálních demonstrací. Dokonce ani moderní spojení původu s modifikací nebylo nikdy experimentálně prokázáno natolik, aby bylo možné prokázat evoluci ve velkém měřítku, například evoluci očí. Žádný z těchto nedostatků evolucionistům vážně nebránil v tom, aby se odvolávali na zvláštní mechanismy a tvrzení. Základní hnací silou je naopak vzorec. Vzorec je zásadním důkazem, který rozhoduje. Evolucionisté vidí nějaký vzorec a pak zvolí odpovídající „vysvětlení“ z rozsáhlých švédských stolů, kde si mohou vybrat.

Pokud evolucionisté vidí vzorec, který vypadá jako Lamarckova dědičnost, pak se odvolávají na „Lamarckovu dědičnost“! Když uvidí vzorec, který vypadá jako genetický návrat, vykřiknou: „Genetický návrat!“ Pokud uvidí vzorec, který si vyloží jako konvergenci (například nevnořený znak v rámci kladogramu), pak vykřiknou „Konvergence!“ Vzorec s tím rozhodně souvisí, zatímco nedostatek prokázaných mechanismů evolucionisty sotva brzdí.

Troufám si tvrdit, že kdyby evolucionisté viděli vzorec, který by vypadal jako transpozice, odvolávali by se na „transpozici“! To se již skutečně stalo, a to v případě proteinu leghemoglobinu u luštěnin (o němž se tvrdilo, že vznikl transpozicí genu hemoglobinu obratlovců do těchto rostlin). Na základě různého vnímání datového vzorce evolucionisty se objevilo vysvětlení transpozice, které bylo později odmítnuto.

Morris tvrdí, že dochází ke „konvergenci oka-fotoaparátu“, včetně klasického srovnání chobotnice (hlavonožec) a člověka (obratlovec), stejně jako alciopidního mnohoštětinatce (kroužkovec). Evolucionisté tvrdí, že oko-fotoaparát (s čočkou, duhovkou, sítnicí, sférickým tvarem atd.) vzniklo samostatně nejméně šestkrát a zrak nejméně čtyřicetkrát.

Typický kreacionista (nebo evolucionista) si naivně myslí, že společný původ představuje největší hrozbu pro kreacionistický názor. Ve skutečnosti mnohem větší hrozbu představuje transpozice. Kdyby se byli evolucionisté podívali na svět a spatřili rozšířený vzorec transponovaných povahových rysů (transpoziční vzorec), pak by jej okamžitě „vysvětlili“ pomocí transpozice. Řekli by: „Transpozice to dokázala!“ Kdyby se to potvrdilo jako skutečný a převládající vzorec života, pak by se evolucionisté navždy zbavili svých největších dilemat s fosilním záznamem (odhalených Gouldem). Za prvé, transpozice by vysvětlovala rychlou evoluci, což by vysvětlovalo velké morfologické mezery. Za druhé, transpozice by vysvětlovala absenci jasně vymezených předků a linií („křovinatý“ vzor), protože druhy by „dědily“ své vlastnosti odevšad, bez jednoznačně vymezených předků. Předkové by se rozptýlili po celé biosféře, doslova všude. Důvody pro evoluci by byly mnohem silnější – kdyby měl život rozšířený vzor transpozice.

Stovky evolučních výzkumníků v čele s Michaelem Syvanenem vidí v takovém vysvětlení transpozice obrovské možnosti a horlivě se jím zabývají, pořádají konference a vydávají knihy. Co tedy brání všeobecnému přijetí jejich myšlenek? Odpověď: Vzorec! U mnohobuněčných organismů (těch, které zanechaly zřetelný fosilní záznam) chybí podstatný transpoziční vzorec (na morfologické, embryologické a dokonce i molekulární úrovni). Životní vzorce jsou opět navrženy tak, aby odolávaly evolučnímu vysvětlení.

Pokud trváte na mechanismu pro transpozici, pak takový mechanismus existuje. Nazývá se laterální přenos DNA nebo laterální přenos genů. Morris také uznává, že genetický kód „přijatý na Zemi je skutečně nejen přiměřený, ale až pozoruhodně dobrý“ (s. 107 a 13-19) a až na triviální výjimky je univerzální pro všechen život. Existuje tedy společný genetický substrát (DNA), experimentálně prokázaný mechanismus přirozeného přenosu genetického materiálu z jednoho genomu a jeho vložení do jiného genomu, a „docela pozoruhodně dobrý“ společný genetický kód pro vyjádření přeneseného genetického materiálu – a to vše jen zvyšuje záhadu, že transpozice měla v evoluci relativně malý vliv. Evolucionisté mají mechanismus, který je velmi pravděpodobný, ale zdráhají se jej použít. Možná to dokazuje, že přijímají vysvětlení nepřímo úměrně tomu, jak dobře lze tyto mechanismy doložit? Nebo to naznačuje, jak jsem říkal celou dobu, že vzorec je skutečně hlavním faktorem, zda evolucionisté přijmou dané vysvětlení, nebo se jej zřeknou. Jednoduše řečeno, evolucionisté se nedovolávají vysvětlení transpozice, protože nevidí vzorec transpozice.

Zpět ke „konvergenci“

Jak to souvisí s konvergencí? Za prvé, konvergence jsou důležité kvůli tomu, čím nejsou – nejsou transpozicemi. Konvergence nejsou totožné, spíše jsou dostatečně odlišné, aby se zabránilo snadnému vysvětlení transpozice. Například klasický případ oka obratlovců a oka hlavonožců (chobotnice nebo olihně), které mají konstrukci podobnou fotoaparátu, jejich sítnice jsou však orientovány opačně a také mají radikálně odlišnou embryologii. Pokud by jejich oko bylo identické, evolucionisté by to mohli snadno vysvětlit jako výsledek transpozice. Evolucionisté tak mají problém vysvětlit, proč oko podobné fotoaparátu vzniklo více než jednou. Ve skutečnosti Morris tvrdí, že vzniklo samostatně nejméně šestkrát.

Nyní jsme připraveni na úplnější definici toho, jak evolucionisté identifikují konvergenci. „Konvergentní formy“ jsou složité znaky, které jsou si navzájem natolik podobné, že vyžadují vysvětlení, a zároveň natolik odlišné, že je nelze vysvětlit transpozicí. Jsou také systematicky umístěné (vzhledem k ostatním organismům), takže je nelze vysvětlit společným původem ani atavismem (genetickou zpětnou vazbou). Evolucionistům pak zbývá jejich nejméně jednoduché, nejméně žádoucí a nejméně pravděpodobné vysvětlení – že tyto složité znaky vznikly nezávisle a konvergovaly ke stejnému konstrukčnímu řešení. Znovu si všimněte, že nikdy nebyli identifikováni žádní předkové, takže tento vzorec může existovat a existuje nezávisle na jakýchkoli předcích. Všimněte si, že se soustředíme na vzor a vyhýbáme se nejnebezpečnějším, nejsilnějším evolučním vysvětlením. Všimněme si také zvláštní rovnováhy požadavků – konvergentní formy musí být dostatečně podobné, ale ne příliš podobné nebo identické. Jako Zlatovlásčina kaše z pohádky o třech medvědech: „Ani příliš horká, ani příliš studená“. Dohromady jsou tato kritéria velmi specifická, přesto je tento vzorec konvergence hojný – na všech biologických úrovních: morfologické, embryologické i molekulární. Tento design pomáhá životu, aby odolával evolučním vysvětlením.

Morris tvrdí, že konvergence je důkazem „omezení“ evoluce a neuvěřitelné evoluční síly. Paradoxně je tomu právě naopak. Konvergence je důkazem toho, že evoluční teorie sama o sobě je omezením pro design života. Konvergence jsou skvěle navrženy tak, aby odolávaly evolučním vysvětlením.

Konvergentní formy jsou pro evolucionisty samy o sobě nepříjemné, ale evoluci se vzpírají ještě jedním důležitým způsobem. Konvergence totiž pomáhá zmařit evoluční vysvětlení jiných organismů. Vyjadřuji to slovy „konvergence znemožňuje rodokmen“. Konvergence pomáhá zmařit pokusy evolucionistů o vnucování linií životu.² Pokud se zeptáte evolučních systematiků, proč mají takové problémy s identifikací předků a linií, odpoví vám dvojím velmi realistickým způsobem: (1) Život je příliš rozmanitý (tj. „příliš křovinatý“ nebo „příliš speciovaný“) a (2) Život je příliš „konvergentní“. Gould a Morris vynesli tyto abundance na světlo a kreacionasté si obě oblíbili.

Předpovědi versus argumentace v kruhu

Morris tvrdí, že evoluční teorie „předpovídá“, že konvergence by měla být hojná. Mýlí se, protože evoluční teorie je pro jeho předpověď zbytečná. Jeho argumentace je implicitně následující. Jednoduše řečeno, předpokládáme, že naše příští pozorování potvrdí naše dřívější pozorování. Například pozorujeme, že počasí ve dvou po sobě jdoucích dnech má řekněme 90% pravděpodobnost, že bude stejné, a proto předpovídáme, že zítra bude mít počasí 90% pravděpodobnost, že bude stejné jako dnes. Tato předpověď nevychází z žádné teorie počasí ani z pochopení toho, jak počasí funguje, co ho způsobuje a proč. Jakékoli seriózní znalosti o počasí jsou zde zbytečné. Přesně tak funguje Morrisova předpověď. To znamená, že pozorujeme vysoký výskyt komplexních podobností, které nelze vysvětlit společným původem, atavismem nebo transpozicí – evolucionisté tento vzorec nazývají „konvergence“ – a Morris předpovídá, že stejný vzorec budeme pozorovat i jinde. Žádná evoluční teorie zde není nutná. Evoluční teorie nepředpovídá data – je tomu přesně naopak. Morris upravuje evoluční teorii tak, aby odpovídala datům, a výsledek pak nazývá předpovědí evoluční teorie – to je argumentace v kruhu.

Morris odvážně pokračuje ve své kruhové argumentaci, „především“ aby odrazil kreacionisty: „Jaké jsou tedy důsledky konvergence? Především jde o to, že různé příklady, které jsem uvedl, neposkytnou ‚kreacionistickým vědcům‘ žádnou útěchu, protože různými způsoby poskytují přesvědčivé příklady skutečnosti organické evoluce“ (s. 301).

Vznik života

Nejjednodušší známé formy života obsahují množství prvků příliš složitých na to, aby vznikly v prvotním životě známými procesy a náhodou. Zdá se, že tento pravděpodobnostní argument vyvrací naturalistický původ života. Teoretici vzniku života se proto snažili vyhnout vyvrácení následujícím (nepodloženým) tvrzením. Tvrdí, že existuje nekonečné množství dalších možných životních forem, které se nepodobají těm známým – např. život možný bez DNA, bez RNA, bez ATP, bez bílkovin a prakticky bez jakéhokoli jiného známého znaku života. Šance náhodného vzniku nějaké životní formy tedy není tak malá. V podstatě se snažili rozmělnit argument pravděpodobnosti tvrzením, že nejjednodušší známé životní formy jsou nekonečně malou podmnožinou „možných“ forem života -což radikálně mění šance na úspěch.

Morris odporuje ostatním evolucionistům, když tvrdí, že „možnosti byly od počátku až na věky nedostupné“. „Navzdory nesmírné rozloze biologického hyperprostoru se pokusím ukázat, že téměř celý musí zůstat navždy prázdný, ne proto, že bychom při ‚náhodné opilecké procházce‘ nemohli zabloudit do jedné oblasti spíše než do jiné, ale proto, že se dveře nikdy nemohly otevřít, cesta nikdy neexistovala, možnosti byly od počátku navždy nedostupné [zvýraznění doplněno]“ (s. 12).

Tyto rozpory zůstávají nepovšimnuty, protože evolucionisté tradičně oddělují vznik života od jeho následné evoluce – jako by tyto dva problémy spolu nesouvisely. Morris se totiž nesnažil vysvětlit vznik života, ale spíše zákonitosti makroevoluce. Jak již bylo řečeno, „odpověď“ evolucionistů závisí na položené otázce a jejich odpovědi si často odporují.

Teorie poselství

Inteligentní design nabízí lepší vědecké vysvětlení. Teorie poselství tvrdí, že život byl navržen rozumně: (1) pro přežití, (2) aby vypadal jako produkt jednoho designéra (nebo skupiny designérů, kteří jednají společně jako jeden, spíše než více nezávislých designérů), a (3) aby také odolal evolučnímu vysvětlení. Tato teorie vysvětluje a předpovídá: (a) dalekosáhlou jednotu všech forem života, včetně jejich úžasné jednoty na biochemické úrovni (kterou evoluce nepředpokládá). Předpovídá také systémové, velkoplošné vzorce odhalené Gouldem a Morrisem, (b) velké rozdíly mezi různými formami života, které odporují darwinovskému gradualismu, (c) absenci jasně vymezených předků a linií – jinými slovy, (d) hojnost rozmanitosti (tj. Gouldovými slovy „neproniknutelnou křovinatost“), plus (e) hojnost „konvergence“ (kterou nelze vysvětlit společným původem, atavismem nebo transpozicí). Také je zde (f) podstatná absence transpozičního vzoru (zejména ve fosilním záznamu, u mnohobuněčných forem života). Navíc (g) počátek života je pro naturalismus tak neřešitelným problémem. Život je sjednocen jako dílo jednoho designéra a zároveň je navržen tak, aby odolával evolučnímu vysvětlení. Jedná se o hlavní zákonitosti života a teorie poselství je všechny vysvětluje uceleným, vědecky testovatelným (tj. empiricky riskantním) způsobem. Tvrdím, že celá Morrisova kniha – a její dokumentace hojného vzorce „konvergence“ života – je důkazem teorie poselství.

Odkazy

1. Tato metoda zůstává v podstatě stejná i při použití dokonalejších klasifikačních technik používaných pro kladogramy a fenogramy. Například kladogram je vnořená hierarchie znaků, proto je nevnořená podobnost nesrovnalostí, kterou evolucionisté interpretují jako „konvergenci“ – nejsou identifikováni žádní skuteční předci. Existují také další komplikace, které umožňují evolucionistům interpretovat nevnořené podobnosti buď jako „konvergenci“ znaku u některých organismů, nebo jako „ztrátu“ téhož znaku u jiných organismů – a tato nejednoznačnost vytváří různé možnosti pro zneužití. Tyto jemnosti však nejsou pro tuto recenzi relevantní.