Od opic k člověku přes genetický kolaps: teorie v krizi — recenze knihy Genetic Entropy & The Mystery of the Genome od Johna C. Sanforda

Link na článek v angličtině: creation.com/sanford-review

Recenze knihy Johna C. Sanforda Genetická entropie a tajemství genomu

Royal Truman

Tuto recenzi píši se značně smíšenými pocity. Na jedné straně nově vycházejí najevo některé důležité údaje, které musíme zahrnout do našich modelů a které musí poctivě uvažující lidé, kteří zpochybňují evolucionistickou teorii, strávit. Mám však jeden problém. V úvodní části profesor Sanford píše: „Věděl jsem, že se dostanu do sporu s největší ‚posvátnou krávou‘ moderní akademické obce. Mimo jiné by to mohlo pro mě znamenat ivyloučení z akademického světa.“ Znám Johna osobně a vážím si jeho inteligence a bezúhonnosti. Tím, že budu na jeho knihu dále upozorňovat, možná přispěji k přerušení jeho vazby na akademickou půdu, ke které má tak silné citové pouto a pro kterou tolik vykonal. Znám akademiky a novináře, kteří již přišli o práci kvůli zpochybňování darwinistické teorie.

Jeho obavy nejsou přehnané. Sám mám v této věci také své zkušenosti.

„Začal jsem si uvědomovat (opět s obavami), že bych mohl urazit náboženství mnoha lidí,“ svěřuje se na začátku. Jak výstižné. Nedávno jsem diskutoval o otázce počátku života s blízkým přítelem, se kterým spolupracuji už léta. Uvedl tři argumenty proti stvoření, na které jsem snadno odpověděl přísně vědecky. Náhle vyskočil. Třásl se vzteky, ukazoval na mě prstem a křičel, že to, co dělám, je nebezpečné! Fundamentalisté v Americe jsou nebezpeční! Bojují proti toleranci! Odmítají přijmout vědu! Jsou iracionální a nemají žádná fakta!

Dr. Sanford se zabývá aplikovanou genetikou a po svém částečném odchodu z Cornellovy univerzity nyní působí v Institutu pro výzkum stvoření. Je také vynálezcem „gene gun“, která se hojně využívá při genetické modifikaci plodin. V této knize je čtenář konfrontován s přesvědčivými důvody pro odmítnutí tvrzení, že zázraky, které vidíme v přírodě, způsobila jen mutace a přírodní výběr.

Mnoho vědců nevěří, že člověk je pouhým produktem náhodných mutací a přírodního výběru, což Sanford nazývá primárním axiomem. Jednu z linií uvažování, a to o neredukovatelné složitosti, velmi zdatně zastává profesor Behe:¹ molekulární stroje vyžadují mnoho složitých komponent, přičemž absence jediné z nich způsobuje nefunkčnost příslušné entity. Nelze očekávat, že evoluční procesy poskytnou potřebné stavební kameny.

Jiní tvrdí, že vysoká věrnost replikace DNA vede k velmi nízké míře mutací. Vývoj člověka z opičího předka by trval příliš dlouho. Drake ve svém hojně citovaném článku odhadl,² že míra spontánních mutací u lidí je asi 5 x10^–11 nukleotidů za generaci. Pokud je to pravda, za přibližně 6 milionů let od údajného odštěpení od linie šimpanzů nemohl vzniknout žádný člověk.

„Sanford nás nutí jasně si uvědomit, že neúprosným čistým účinkem náhodných mutací je degradace nebo úplné zničení funkce.“

Sanford začínal jako praktikující evolucionista a v podstatě eugenik (s. 116), který si „postupně uvědomil, že zdánlivě ‚velká a nedobytná pevnost‘, která byla vybudována kolem primárního axiomu, je ve skutečnosti domečkem z karet. … Její zdánlivá neporazitelnost se zakládá především na chvástání a kouzelnických tricích“ (Prolog). Brzo však zjistíme, že evoluční teorie selhává z důvodů, které většina lidí netušila.

Mutace jsou špatné

Sanford nás nutí jasně si uvědomit, že neúprosným čistým účinkem náhodných mutací je degradace nebo úplné zničení funkce. Kdyby po desetiletích výzkumu byť jen jedna mutace z milionu skutečně jednoznačně vytvořila novou informaci (kromě jemného vyladění), všichni bychom o tom už dávno slyšeli (s. 17). To je třeba odlišit od určitých změn například u bakterií (s. 19), které pouze dolaďují součást již existujícího systému. Změny obvykle zahrnují modifikaci jednoho nebo dvou nukleotidů a v obrovských bakteriálních populacích jsou obvykle již přítomny, přičemž řešení čeká na přesnou niku. Jinými slovy, „když použijeme reostat ke ztlumení světla, nevytváříme nový obvod ani žádným způsobem nepřidáváme novou informaci“ (s. 19).

Mutageny se již léta používají při šlechtění rostlin a vytvářejí miliardy mutací: většinou malých, sterilních, nemocných, deformovaných a aberantních rostlin (s. 25). Jedno takové vylepšení, totiž kukuřice s nízkým obsahem fytátů, bylo způsobeno mutacemi, které poškodily metabolismus kyseliny fytové, takže hladové krávy se radovaly, ale původ tohoto biochemického procesu se sotva objasnil (s. 25). „Výsledkem veškerého tohoto úsilí však nebylo téměř žádné významné zlepšení úrody. Toto úsilí zůstalo z velké části neúspěšné a bylo téměř zcela opuštěno“ (s. 25).

Nikdo nenavrhuje nahradit inkubátory rentgenovými přístroji, aby pomohly evoluci. Naopak, existují zdravotní politiky zaměřené na snížení nebo minimalizaci mutací (s. 15).

Katastrofálně vysoká míra mutací

Sanford zde uvádí klíčový fakt, který je v rozporu s evoluční teorií, ale plně odpovídá druhému termodynamickému zákonu. Genetická komunita dnes připouští, že bodové mutace v lidských reprodukčních buňkách se pohybují v rozmezí nejméně 100-300 mutací na jedince v každé generaci (s. 34). Další druhy mutací, jako jsou delece, inzerce, duplikace, translokace, inverze, mikrosatelitní mutace a všechny mitochondriální mutace, situaci ještě zhoršují. Jen mitochondriální mutace by v rámci reprodukční buněčné linie přidaly přibližně jednu další mutaci na jedince v každé generaci, přičemž makromutace mohou způsobit větší sekvenční divergenci než všechny bodové mutace dohromady. Celkový přínos znamená více než 1 000 nukleotidových změn u každého člověka v každé generaci (s. 37).

Při použití nerealistické dolní hranice 100 mutací a za předpokladu, že 97 % genomu nemá žádnou funkci, by to znamenalo, že v každé generaci vznikají tři nové relevantní mutace na jedince (s. 34). Než se někdo pokusí tyto nové poznatky odbýt, zhodnoťme, zda je pravda, že pouze 3 % lidského genomu jsou relevantní. Pokud je procento dvakrát vyšší, pak bychom podíl ohrožených mutací zdvojnásobili.

Zbytečná DNA, nebo mistrovské dílo?

„Genom je plný nesčetných smyček a odboček – jako počítačový program využívající analogovou a booleovskou logiku.“

Genomy, řízené nesprávným modelem, jsou obecně charakterizovány jako chaotické a plné nesmyslných evolučních reliktů. Ironií je, že čím vyspělejší organismus, tím více takzvané „zbytečné DNA“ se v něm údajně nachází (s. 37). Možná bychom přece jen měli své děti vystavovat radioaktivitě?! Biochemici objevují stále složitější metabolické sítě s propracovanými regulačními schématy, které zajišťují zpětnou vazbu inhibice nebo urychlení. Genom je plný nesčetných smyček a odboček – jako počítačový program využívající analogovou a booleovskou logiku. Má geny, které regulují další geny a ty zase další, takže dokáže uvést do pohybu složité kaskády událostí (s. 3).

Skutečnost, že výzkum neustále snižuje podíl údajně nefunkční DNA, však nebyla do evolucionistického myšlení řádně začleněna. „Během několika let se mnozí genetici posunuli od přesvědčení, že méně než 3 % celkového genomu jsou funkční, k přesvědčení, že více než 30 % je funkčních – a tento podíl stále roste“ (s. 21). Když teď vážně zkoumáme organismy, jako jsou delfíni, vlaštovky nebo lidé, nabýváme dojmu, že konečné produkty jsou řízeny chaotickým systémem zpracování informací? V každém případě si musíme v našem myšlení začít zvykat na to, že v každé generaci se objeví více než 30 nových geneticky relevantních mutací, které mění funkci.

Jednota složitosti

Redukcionistické, materialistické myšlení brání rozvoji efektivnějších argumentačních konstrukcí. Kdybychom dokázali do nejmenších detailů pochopit vlastnosti všech atomů v počítači, stejně bychom nepochopili logiku algoritmů naprogramovaných k řešení matematického problému. O její existenci bychom neměli ani tušení. Žádná z jednotlivých součástí letadla nemůže létat, ale integrovaný celek ano. Účel záložního palubního počítače se může jevit jako „zbytečné harampádí“, zejména pokud se omezíme na analýzu materiálových vlastností atomů, z nichž je vyroben. Kdy, proč a v reakci na jaké okolnosti má být uveden v činnost, nelze zjistit na základě zkoumání jednotlivých charakteristik, jako jsou vibrace atomů, rotace molekul a pevnost vazeb.

Než začneme předpokládat, že informace v genomu použitá k vytvoření dospělých organismů je z větší části zbytečná, bylo by moudré prozkoumat konečný morfologický produkt s větší pokorou.

Dobré a špatné mutace jsou neoddělitelné

Způsobují mutace opravdu tak velké škody? Mnohé hollywoodské hvězdy (a moje žena!) vypadají nesmírně přitažlivě. Vzhledem k tomu, že dochází k výměně genů od otce a matky, nemohli bychom se tímto způsobem vyhnout předávání defektních genů? Nemohou „špatné“ spermie a vajíčka vést k defektním potomkům, kteří prostě nepřežijí a v populaci zůstane mnoho „dobrých“ verzí? Bohužel ne. V zárodečné linii každého narozeného dítěte se objevuje obrovské množství mutací, které se šíří po různých chromozomech. Lidské nukleotidy existují ve velkých propojených shlucích nebo blocích, jejichž velikost se pohybuje od 10 000 do milionu, dědí se vcelku a nikdy se nerozpadají (s. 55, 81). Žádoucí vlastnost bude u téhož jedince doprovázena nežádoucí vlastností (s. 79).

Proto by se v rámci každé fyzické vazebné jednotky v průměru nahromadily tisíce škodlivých mutací, než by se objevila mutace prospěšná (s. 82). Každý z jednotlivých 100 000-200 000 vazebných bloků v genomech se zhoršuje.

Kromě toho se zdá, že rekombinace probíhá především mezi geny, nikoliv náhodně mezi nukleotidy. To znamená, že méněcenný gen je odsouzen k tomu, aby zůstal v dané linii, pokud nedojde ke zpětné mutaci, což je velmi nepravděpodobné. To znamená, že dobré a špatné mutace nelze oddělit, což je další příklad jednosměrného směru degradace známého jako „Mullerova západka“.

Jelikož jsme nyní nad každou pochybnost přesvědčeni, že čistým účinkem mutací bude ztráta funkčnosti, kterou řídí informace, jsme připraveni strávit další poznatek. Jakkoli může být devastující mutace pro postiženého a jeho rodinu tragická, účinky tohoto „prokletí“ se omezí na oběť, pokud nepřežijí žádní potomci. Ukazuje se však, že pro populaci jako celek nejsou hlavní škodou závažné mutace.

Téměř neutrální mutace

Obrázek 1. Mnohem více mutací je škodlivých než prospěšných. Jednotlivě má většina z nich příliš malý účinek na to, aby na ně působil přírodní výběr (s. 32).

Většina škodlivých mutací má jednotlivě zanedbatelný vliv na životaschopnost organismu. To platí zejména v případě, že se u „konkurentů“ rovněž hromadí nikoli smrtící, ale přesto nežádoucí mutace. Je to jako rezavění auta, jeden atom železa za druhým (s. 72). Už jeden zbytečný nukleotid je mírně škodlivý, protože zpomaluje replikaci buňky a plýtvá energií (s. 21).

Tuto problematiku literatura většinou ignoruje. Mutace v „téměř neutrálním poli“ (obrázek 1) jsou nově definovány jako zcela neutrální, a proto se neberou v úvahu. Dále se tvrdí, že závažnější mutace nalevo od téměř neutrálního pole mohou být zcela eliminovány přírodním výběrem (s. 23). Předpokládám, že pokud se jedná o velmi malý počet mutací, zdálo by se to na první pohled rozumné. Kumulace desítek nebo stovek takových mutací v každé generaci však představuje zcela jiný obrázek.

Nesmíme mimochodem zapomínat, že v podstatě všechny hypotetické prospěšné mutace také spadají do Kimurova „téměř neutrálního“ pásma (s. 24). Pozitivní selekce by tedy byla také příliš slabá na to, aby měla účinek!

Bylo by žádoucí, aby přírodní výběr dokázal odstranit alespoň některé škodlivé mutace. Ve skutečnosti je to naše poslední naděje, jak se vyhnout kolapsu způsobilosti. Než se vzdáme naděje, musíme pečlivě zvážit přirozený výběr.

Přírodní výběr je neúčinný

Stejný faktor prostředí není schopen přísně penalizovat různé škodlivé mutace. Není reálné vyvolat silně negativní selekci k rychlému odstranění velkého počtu nepříbuzných mutací. S rostoucím počtem menších mutací se každá mutace stává šumem pro ostatní (s. 77, 78).

V laboratoři můžeme inteligentně upřednostnit přirozenou variabilitu, aby se zvýraznil nějaký vybraný znak (s. 98). To vyžaduje pečlivou úpravu vnějšího prostředí (výživa, teplota, přirození nepřátelé atd.), aby se minimalizoval mutační šum. Nicméně nikdo nikdy netvrdil, že by tímto způsobem vytvořil zcela nové funkce, které ještě nejsou v genomu zakódovány. Organismy vyladěné v laboratoři pro jeden znak jsou nevyhnutelně méně životaschopné v dlouhodobém horizontu, žijí-li volně v přírodě, kde se vyskytují všechny přirozené výzvy prostředí. Je možné optimalizovat například množství cukru, které řepa vyprodukuje, pokud je tato rostlina později chráněna před plnou konkurencí s původním porostem. Změny mohou být v zájmu člověka, ale za cenu přirozené způsobilosti organismu (např. velká produkce cukru může být důsledkem mutace poškozující jeho kontrolní mechanismus, takže dochází k nadměrné produkci; v přírodě by nemohl obstát, protože plýtvá cennými zdroji).

Mimo laboratoř je situace mnohem horší. Neexistuje žádné inteligentní vedení. Soudce je také téměř slepý (s. 7). Přímé účinky genetické změny a důsledky pro celý organismus odděluje velmi dlouhý řetězec událostí. V každém kroku dochází k logaritmickému zředění, obrovské ztrátě rozlišení příčiny a následku a korespondence. „Je to jako měřit dopad mávnutí motýlího křídla na hurikán vzdálený tisíc mil“ (s. 49). „Je to trochu jako snažit se vybrat konkrétního vojáka na základě výkonnosti jeho armády“ (s. 49).

Literatura je plná tvrzení a složitých počítačových programů, které prohlašují, že přírodní výběr dokáže téměř zázraky.^3–5 Po 25 letech hledání jsem však dosud nenašel analogii nebo počítačový model, který by toto tvrzení podporoval a měl nějakou biologickou relevanci. Obecně se stačí jednoduše zeptat, jaký druh organismu by byl vhodný k ověření a případně ke kalibraci tvrzení, aby se odhalila irelevantnost. Sanford nabízí ilustraci skutečného fungování přírodního výběru, která formálně velmi realisticky odráží danou problematiku, kterou upravím tak, aby co nejvíce odpovídala tomu, jak výběr v přírodě skutečně funguje (s. 50).

Představme si novou metodu, jak vylepšit učebnice biochemie. Náhodně se vybere několik studentů, kteří v následujících čtyřech letech dostanou každý semestr učebnici biochemie bez ohledu na to, zda navštěvují kurz biochemie. Každá nová kniha bude obsahovat 100 náhodných změn v písmenech. Ti, kteří dostanou učebnici, jsou nuceni si ji přečíst (bez ohledu na to, zda absolvují kurz biochemie, či nikoli). V každém semestru přidělují různí učitelé známky všem předmětům, které absolvují všichni studenti v celé zemi (bez ohledu na to, zda obdrželi učebnici biochemie, či nikoli). Korelace mezi skutečnými schopnostmi a jednotlivými ročníky (matematika, dějepis, latina … ) je slabá a často chybná. Na konci semestru porovnáme průměrné známky všech studentů v celé zemi a z nejlepších studentů určíme ty, kteří vlastní zmutovanou učebnici biochemie. Každá z těchto učebnic je vypůjčena, je v ní provedeno 100 nových náhodných změn a poté je vrácena majiteli. Celý cyklus čtení a hodnocení se opakuje, a to několikrát. Vznikne tímto způsobem lepší učebnice? Ne, protože mezi malými rozdíly v učebnicích a známkami není žádná významná souvislost. Příliš mnoho dalších faktorů („šumů“), jako je domácí život, nedostatek spánku, prostředí třídy atd., převáží vliv několika pravopisných chyb.

Jakákoli vlastnost, jako je inteligence, rychlost nebo síla, závisí na genech a faktorech prostředí (výživa, trénink atd.) (s. 90). Například výška je přibližně z 30 % (h² = 0,3) dědičná. U složitých znaků, jako je „způsobilost“, jsou hodnoty dědičnosti nízké (tj. 0,004). „Je to proto, že celková způsobilost kombinuje všechny různé druhy šumu ze všech různých aspektů jedince“ (s. 91). Nízká dědičnost znamená, že špatné genotypy je velmi obtížné eliminovat. Přežití se stává především otázkou šťastné náhody, nikoli lepších genů:

„Pokud je Kimurův odhad správný, pak 99,6 % fenotypové selekce na způsobilost bude zcela zbytečných. To vysvětluje, proč jednoduchá selekce na celkovou fenotypovou způsobilost může vést k téměř nulovému genetickému zisku (s. 93)

Přírodní výběr je záležitost pravděpodobnosti. „Matka příroda“ nevypočítává pro každého člena populace „celkovou hodnotu způsobilosti“ na základě všech fenotypových znaků (s. 94).

Téměř všechny mutace jsou navíc recesivní, což maskuje jejich přítomnost a brání selekci proti nim (s. 56, 76). Dalším aspektem, který není v této knize výslovně zmíněn, je skutečnost, že klíčové faktory prostředí (nemoci, teplota, mutace, predátoři atd.), které ovlivňují přežití, se v čase mění. Má-li dojít k fixaci (dočasně) příznivého znaku v celé populaci, musí být silná selekce přítomna po velký počet generací. Uvolnění jen na několik generací by mohlo tento proces zrušit, protože selekce jiného znaku by pak byla na úkor předchozího.

Musíme si jasně uvědomit, že neexistuje silná korelace mezi mutací (ať už má pozitivní nebo negativní účinek) a reprodukčním úspěchem. Je to přírodní fakt, přesto většina lidí nesprávně přisuzuje přírodnímu výběru téměř zázračné tvůrčí schopnosti.

Ale jak bychom pak mohli předpokládat, že  přírodní výběr vyvine optimalizované proteiny jako jsou enzymy, a to pomocí jedné nukleotidové mutace za druhou, což by vedlo k téměř identickým verzím v celé přírodě?^6–8 Každý vylepšený nukleotid by musel být selektovatelný v přítomnosti všech ostatních mutací způsobujících šum v rámci stejných vazebných bloků. K tomu nemůže dojít tak, že se jaksi vyberou průměrně lepší jedinci – což z podstaty zahrnuje tisíce různých genů a miliony různých nukleotidů (s. 117).

Došli jsme k závěru, že evoluční teorie má zásadní problém. Pokud mutace / výběr nemohou zachovat informaci, která je již v genomu obsažena, je ještě obtížnější tvrdit, že miliardy drobných vylepšení byly selektovány postupně v průběhu času (s. 106). Nejedná se pouze o otázku nízké pravděpodobnosti. Teoreticky by mohlo vzniknout obrovské množství potomků, z nichž každý by se lišil mnoha náhodnými mutacemi. Nemohla by šťastná náhoda hraničící se zázrakem vybrat ty nejlepší? Ne tak docela. Sanford vysvětluje, proč existují fyzikální omezení pro to, čeho přírodní výběr může v reálném světě dosáhnout.

Náklady na výběr

Počet potomků, které mohou lidé zplodit, je poměrně malý. Aby si lidská populace udržela svou velikost, musela by každá dvojice zplodit asi tři potomky. Je tomu tak proto, že ne všichni, kdo žijí, mají děti, ať už z důvodu osobního rozhodnutí, náhodného úmrtí atd. Eliminace jedinců nesoucích špatné mutace by vyžadovala narození dalších dětí, aby se dostal ke slovu přírodní výběr (s. 57). „Každá selekce má biologickou cenu, což znamená, že musíme odstranit (nebo ‚utratit‘) část populace, která se rozmnožuje“ (s. 56). Jinými slovy, škodlivé mutace u člověka musí být nižší než jedna mutace na každé tři děti, aby bezchybná, stoprocentně účinná selekce dokázala eliminovat všechny mutace a přitom umožnila reprodukci populace (s. 32).

Existuje několik druhů nákladů, které se sčítají a které musí být uhrazeny předtím, než je možné pokrýt „skutečný“ výběr (s. 59).⁹ Jak bylo uvedeno výše, způsobilost je dědičná jen v malé míře, což znamená, že při určování toho, kdo přežije, jsou faktory prostředí mnohem důležitější než faktory genetické. To znamená, že je zapotřebí velmi mnoho dalších potomků, kteří musí zemřít v důsledku přírodního výběru nezávislého na genetických příčinách, jen aby se odstranily nedědičné odchylky (s. 59). Za těchto okolností není fyzikálně možné, aby se v každé generaci dodatečně vybírali horší jedinci, kteří nesou 100 nebo více mutací (s. 62).

Haldanovo dilema

Proces, který neustále degraduje genom, nemůže vést k vytvoření lepšího organismu.

Poté, co jsme přesvědčivě ukázali, že degradaci lidského genomu nelze zabránit (při tak vysokém počtu mutací, přičemž ty škodlivé převažují a postradatelného potomstva se výrazně nedostává), se nyní vrátíme k tomu, co se podle evoluční teorie stalo. Předpokládá se, že v průběhu věků vznikaly postupně stále složitější a sofistikovanější genomy.

V 50. letech minulého století předložil jeden z nejznámějších populačních genetiků J. B. S. Haldane pozorování známé jako „Haldaneovo dilema“ (s. 128): selekce jediné nové mutace by vyžadovala (v průměru) 300 generací, než by došlo k fixaci.  Jeho výpočty se však týkaly pouze nezávislých, nepropojených mutací. Předpokládal stálou a velmi silnou selekci pro jeden znak, což není reálné. Interferenci stovek náhodných mutací nevzal v úvahu. Ani tak nemohlo dojít k selekci pouze 1 000 specifických a sousedních mutací za celou předpokládanou dobu evoluce. Není možné, aby se opici podobný tvor proměnil v člověka (s. 129). Člověk a šimpanz se liší zhruba ve 150 milionech nukleotidových pozic (s. 130) a lidé vykazují celosvětově pozoruhodně malé rozdíly.

Přemýšlejte sami za sebe

Ve vyšším vzdělávání dominuje evoluční teorie, která bývá vyučována jako potvrzený fakt. Ale „jste opravdu jen bezvýznamný sáček molekul – produkt pouhých náhodných molekulárních mutací a reprodukčního filtrování?“ (Prolog). Tato doktrína je prezentována jako nezpochybnitelná pravda, axiom přijímaný vírou, protože ji mnozí vědci prezentují jako zjevně pravdivou (s. 5). Pokud však dospějete do bodu, kdy máte pocit, že primární axiom již není pro všechny rozumné strany zjevně pravdivý, pak jej nesmíte přijmout na základě slepé víry (s. 10). Materialistický model může být v nejlepším případě v zásadě správný, ale je absurdní věřit, že je samozřejmý. Přinejmenším je nutné kritické myšlení a spravedlivá diskuse, které se současní velekněží biologie vysmívají a kterou znevažují.

Historicky byl celý obor populační genetiky rozvíjen malou, úzce semknutou skupinkou lidí, kteří se radikálně hlásili k primárnímu axiomu. Mohli volně zkoumat mnoho scénářů a upravovat více parametrů bez omezení objektivní kalibrací a optimalizovat rámce tak, aby se jevily vnitřně konzistentní. Jejich matematický přístup spočíval v tom, že definovali jednotku selekce jako diskrétní genetické jednotky, jako je gen nebo nukleotid, namísto celých organismů se všemi protichůdnými ovlivňujícími faktory (s. 52).

„Ostatní biologové většinou jejich práci ani nerozumějí – ale přijímají jejich závěry ‚na základě víry‘ (s. 46). Lze prokázat, že modely teoretiků nikdy neodpovídaly biologické realitě v minimální míře, jaká se od užitečných modelů očekává, ale tito muži byli nesporně inteligentní a měli neuvěřitelnou auru intelektuální autority (s. 53). V mnoha ohledech si zaslouží náš obdiv, protože převést jakýkoli scénář, ať už správný, nebo ne, do vhodné matematické formulace vyžaduje velkou dávku zručnosti. Stejně tak můžeme upřímně obdivovat brilantního právníka, který v zájmu svého klienta tak chytře argumentuje proti pravdě. Jak bychom si přáli, aby přispěli svými dary v rámci správného paradigmatu!

Zůstává naděje

Nakonec profesor Sanford jasně říká, že žádný lidský zásah nemůže zachránit neúprosnou degradaci našeho genomu. Naše děti a vnuci budou prožívat stále větší utrpení. Genom však nejprve vytvořil náš Stvořitel.

„… Ježíš je naše naděje … On nám dal nejprve život – takže nám může dát nový život i dnes. Nejprve stvořil nebe a zemi, aby mohl v budoucnu stvořit nové nebe a zemi“ (s. 155).

Přečtěte si tuto knihu dvakrát. Pak si ji přečtěte znovu se zvýrazňovačem v ruce. Technické aspekty není těžké sledovat a odborníci velmi ocení nabízené relevantní odkazy.