Rodhocetus a další příběhy velrybí evoluce
Nyní pracujeme na odborných a jazykových korekturách a na přípravě grafiky.
Na otázku, jaký je vhodný příklad přechodových fosilií, které ukazují evoluci, mnozí evolucionisté uvádějí velryby. V muzeích a učebnicích se objevují obrázky tvorů, které údajně ukazují vývoj velryb ze suchozemských zvířat.
Klíčem k tomuto příběhu je fosilie tvora zvaného rodhocetus, který je zobrazován jako první tvor s nohama měnícíma se v ploutve a s ocasem vyvíjejícím se ve velrybí ocas. Bez něj by to vlastně nebyl žádný příběh, ale nedávná odhalení celou historku vyvracejí.1
Dr. Philip Gingerich, který fosilii našel, prosazoval myšlenku, že rodhocetus měl velrybí ocas. Zkamenělina je vystavena na Michiganské univerzitě, ale dr. Carl Werner si všiml, že část, která by ukazovala přítomnost ocasních ploutví (zadních křídel), chybí.1 Zeptal se na chybějící ocasní kosti a na to, jak vůbec víme, že nějaké ocasní ploutve měl. Dr. Gingerich odpověděl,
Spekuloval jsem, že mohl mít ocasní ploutev… Nyní pochybuji, že by rodhocetus něco takového měl. (Dr. Gingerich)
„Spekuloval jsem, že mohl mít ocasní ploutev… Nyní pochybuji, že by rodhocetus něco takového měl.“2
A co nohy, ze kterých se staly ploutve?
Dr. Werner si při prohlídce fosilie rodhoceta všiml, že chybí kosti chodidel/ploutví. Když se doktora Gingericha zeptal, jak ví, že zvíře mělo ploutve, dostalo se mu odpovědi:
„Mezitím jsme našli přední končetiny, ruce a přední část paží rodhoceta a pochopili jsme, že nemá takové paže, které by se mohly roztáhnout jako ploutve u velryb.“2
Rodhocetus tedy podle svého objevitele neměl ocasní ploutev ani jiné ploutve. Nečekejte však, že muzea ochotně změní své expozice nebo že učebnice přestanou rodhoceta zobrazovat jako elegantní přechodovou formu. Obrázek vydá za tisíc slov a také tento se budou zdráhat vynechat, podobně jako podvodné kresby Haeckelových embryí.
Rodhocetus v Přírodovědném muzeu Michiganské univerzity, USA. Fosilní nález překrytý muzejní ilustrací z DVD dr. Carla Wernera, Evolution the Grand Experiment Vol.1. Červené křížky přidány pro zdůraznění míry představivosti, která se v ilustraci uplatňuje.
Rodhocetus tedy podle svého objevitele neměl ocasní ploutev ani jiné ploutve.
Další problémy!
S evolucí velryb je spojeno mnoho dalších problémů.3 Muzea a učebnice líčí fosilní příběh jako jednoznačný, ale evolucionisté se nemohou shodnout ani na tom, z jakého suchozemského zvířete velryby vznikly. Na základě fosilních podobností zubů se někteří paleontologové přikláněli k hyenovitým zvířatům (pachyaena), zatímco jiní dávali přednost kočkovitému zvířeti (sinonyx). Po nedávném porovnání DNA však molekulární biologové usoudili, že k předkům velryb mají nejblíže hroši!
S přeměnou hrocha na velrybu jsou samozřejmě velké problémy. Ani zuby nejsou podobné: hroši mají ploché a rašplovité zuby, které se hodí k rozmělňování vegetace, zatímco velryby mají špičaté a ostré zuby, které dnes používají k lovu ryb a jiných plovoucích živočichů.
Celé je to jeden velrybí velepříběh.
Odkazy a poznámky
- Werner, C., Evolution: the Grand Experiment, Vol. 1, New Leaf Press, pp. 139–143. Zpět na text.
- Evoluce: velký experiment 1. díl, DVD; rozhovor s Dr. Wernerem 28. srpna 2001. Zpět na text.
- Viz Vyvrácení evoluce, kap. 5, 2007. Zpět na text.
