Velcí myslitelé vyjadřující se k původu života
Autor: Alex Williams
V originále ke stažení: Great minds on the origin of life Journal Of Creation 21(1) 2007
Celý článek zobrazíte po přihlášení.
Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.
ZÍSKAT ČLENSTVÍSvůj účet máte navždy zdarma.
Teorie informace, evoluce a vznik života
Fyzik Hubert Yockey patřil k elitní skupině, která pracovala s Robertem Oppenheimerem na projektu Manhattan. Jako jeden z prvních vědců si všiml souvislosti mezi formulací teorie informace Clauda Shannona z roku 1948 a možnostmi kódování, které identifikoval George Gamow ve Watsonově a Crickově struktuře DNA. Spolu s Henrym Quastlerem uspořádal v roce 1956 v Gatlinburgu v Tennessee první sympozium o teorii informace v biologii a od té doby v této oblasti publikuje. Jedná se o jeho druhou knihu na toto téma, obě z nakladatelství Cambridge University Press. Kniha je prezentována jako úvod do teorie informace a její aplikace v biologii na úrovni vysokoškolského studia, přičemž v některých částech textu vyžaduje určitou matematiku a matematické detaily jsou uvedeny v přílohách. Jeho závěrečná kapitola nese název „Potřebuje evoluce inteligentního designéra?“ Nacházíme zde vyčerpávající odkazy na odbornou literaturu a odpovídající rejstřík. Jednou z mnoha předností knihy je, že je stručně napsaná a přesvědčivě vyargumentovaná a že na konci obsahuje dodatek o axiomatické metodě uvažování.
Yockey je nesmlouvavý obrazoborec, který kritizuje „pravověrné“ všeho druhu, očišťuje vědecké paluby od Oparinova krvavého selhání při zkoumání vzniku života, zesměšňuje sebeklam „západních intelektuálů, mužů slov“ a posílá program NASA o vzniku života na smetiště dějin spolu s perpetuum mobile. Stojí sám v hromadě sutin a prohlašuje, že „řešení problému [vzniku života] je nerozhodnutelné; vymyká se lidskému posouzení [důraz v originále]“ (s. 188). V rámci jeho referenčního rámce s ním souhlasím; je důležité, abychom pochopili tento argument.
Větší pozornost je také třeba věnovat teorii informací, protože se jí dnes dostává širokého uplatnění. Místo hmoty/energie si fyzikové jako popis základní substance vesmíru zvolili informaci – totiž Shannonovu informaci obsaženou ve Schrödingerově rovnici, která popisuje potenciální stavy kvantových částic. Werner Gitt upozornil na další rozměry informace, které se zcela jistě vztahují k biologii,4 ale Shannonova statistická teorie stále poskytuje prvotní základ pro pochopení genetického kódu a Yockey nám skvěle ukazuje, jak na to.
Tato kniha je obsahově příliš bohatá na to, aby se dala popsat v této recenzi polovičního rozsahu, a proto se zaměřím jen na několik bodů, které jsou pro kreacionisty obzvláště zajímavé.
Důkaz darwinismu?
Na několika místech, zejména v předmluvě, autor uvádí, že kontinuita genetického sdělení (tj. podobnost genomů) je nesporná, protože genetická informace je segregovaná, lineární a digitální (viz následující bod) a nese dostatečnou redundanci k překonání chyb, takže Darwinova evoluční teorie je založena „tak pevně jako žádná jiná ve vědě“. Tento argument je neplatný, protože se jedná o logický omyl „potvrzení následku“5 – inteligentně navržený život by pravděpodobně vykazoval stejný vzorec, protože konstruktér použil podobné materiály pro podobné účely – a považovalo by se to za čestné.6
Digitální versus analogový přenos informací
Z analogového signálu nelze odstranit šum, jak vědí ti z nás, kteří pamatují doby vinylových desek, ale digitální signály umožňují odstranění šumu téměř na teoretickou hranici (která je velmi malá). Yockey říká, že „evoluce by byla zcela nemožná, kdyby dědičnost probíhala analogově“ (s. 4), protože základní prvky života by byly zastřeny šumem.
Zanedbávání významu informací
Yockey jde přesně v Shannonových stopách, když popírá význam sémantického obsahu genetických zpráv (obrázek 2). Shannon měl pravdu, když řekl, že „tyto sémantické aspekty komunikace jsou pro inženýrský problém irelevantní“ (s. 33), ale když to Yockey rozšiřuje na evoluci, extrapoluje příliš daleko. Biologická informace je sdělována přesně tak, jak popisuje Shannonova teorie, ale pokud význam tohoto sdělení říká „udržuj tento druh naživu podle tohoto konkrétního vzoru“ [což pravděpodobně říká], pak je evoluce vyvrácena.
Vznik života je nerozhodnutelný
Jeho axiomů je několik a jsou rozptýlené. (i) Principy biologie nelze odvodit ze zákonů fyziky a chemie, protože informační obsah biologie je mnohem větší než obsah fyziky a chemie [Chaitin použil svou algoritmickou teorii informace k měření druhé z nich a zjistil, že je „nepředstavitelně malá“] (s. 2). „Život se řídí informacemi a anorganické procesy nikoli“ (s. 8). (ii) Kurt Gödel stanovil, že v každém axiomatickém a konzistentním systému tak složitém, jako je aritmetika, budou existovat tvrzení, která nelze ani dokázat, ani vyvrátit, takže se nemusíme bát nerozhodnutelných věcí (s. 174-175). Fyzikové dokážou matematicky popsat obíhání Měsíce kolem Země (problém dvou těles), ale nedokážou popsat společný pohyb těchto dvou těles kolem Slunce (problém tří těles) – nicméně nebeská tělesa se pohybují bez ohledu na to, neměli bychom se tedy vyhýbat nerozhodnutelným problémům. (iii) Digitální a redundantní povaha genetického kódu nás ujišťuje o jeho zásadní kontinuitě od počátku života (kap. 2 a 5). Pasteurovy objevy homochirality a zásady „život pochází ze života“ dokazují, že žádná teorie o původu života stojící na zásadě „nejprve bílkoviny“ nemůže být správná (s. 118-119). Implicitně můžeme nyní odvodit větu, že informace musela přijít jako první, třeba v binárním kódu [tj. nejjednodušším]. Kód DNA se však skládá ze čtyř písmen abecedy, takže tato otázka zůstává nevyřešena (s. 173).
Tento argument selhává ve dvou bodech. Za prvé, podobnost genomů lze vysvětlit určeností k podobným účelům; za druhé, Gödelova věta o neúplnosti pouze umožňuje nerozhodnutelná tvrzení, aniž by je identifikovala. Rozšíříme-li náš soubor axiomů o inteligentního designéra, můžeme rozhodnout o otázce počátků. V tomto rozšířeném souboru jednoduše navrhneme větu „Život lze vysvětlit pomocí fyziky a chemie“ a pak ji otestujeme na základě důkazů. Yockeyho již vyložené argumentační kroky nás vedou k závěru, že teorém je nepravdivý, a z toho vyplývá alternativa, že je zapotřebí inteligentního designéra.
Složitost proteinových rodin
Yockey velmi zdůrazňuje skutečnost, že většina ostatních badatelů zabývajících se původem života počítá pravděpodobnost vzniku bílkovin bez ohledu na někdy obrovské množství možných záměn aminokyselin. Jeho podrobné studie cytochromu c jsou velmi poučné a jeho prediktivní model je naprosto geniální. Pro svou práci si však vybral notoricky proměnlivý protein, což znemožňuje jakoukoli aplikaci argumentu neredukovatelné složitosti. Existují i jiné proteiny, které jsou stejně netolerantní ke změně byť jen jedné aminokyseliny (např. histony, osteokalcin), a dokonce i tolerantní proteiny mají obvykle intoleranci ve svém jádru. Jedoucí vozidlo může být zasaženo kulkami a nezastaví se, ale jediný zásah do vysokonapěťového připojení k systému zapalování paliva ho zastaví. V životě existují redundance, které chrání životně důležité mechanismy, ale tato analogie poukazuje na omezení Yockeyho argumentu.
Ústřední dogma a počátek života
Yockey kritizuje scénáře vzniku života „nejprve bílkoviny“ (např. NASA), protože hlavní dogma molekulární biologie zakazuje přenos informace z bílkovin na RNA. Tvrdí, že neexistuje žádný kód, který by tento přenos umožňoval, a proto je nemožný (s. 21). To je však argument z neznalosti, protože v živých systémech je mnohem více informací, než kolik jich je obsaženo v genech, a mnoho jich ještě zbývá objevit. Obnova ztracené DNA u rostlin7 může být příkladem komplexu protein-RNA, který poskytuje možnost „návratu k uložené verzi“.
 Obrázek 2. Jedno vlákno RNA se sekvencí bází. Shannonova teorie informace je nepovažuje za nic jiného než za řetězec čtyř symbolů (G, A, U, C), které mohou být různě uspořádány. Všichni však vědí, že tyto báze, uvažovány v trojicích, odkazují na sekvence aminokyselin v bílkovinách. Řetězce symbolů tedy mají smysl, ale Hubert Yockey si dovolil diskutovat o vzniku života, aniž by tento smysl bral v úvahu, a dokonce řekl: „Nemusí to nic znamenat.“ |
Eigenova chybová katastrofa
Yockey vyčítá Manfredu Eigenovi tvrzení, že samoorganizující se systémy, které se snaží fungovat v „molekulárním chaosu“ [„dirty gemisch“ de Duveho], by „na počátku“ musely překročit určitý vypočitatelný práh funkčního uspořádání, jinak by utrpěly „chybovou katastrofu“ a rozpadly se. Yockey namítá, že Eigen nepřípustně používá „pořadí“ [tj. sémantický obsah informace] namísto Shannonovy informace. Podle Yockeyho
„… genetický informační systém, stejně jako všechny komunikační systémy, funguje bez ohledu na specifičnost nebo hodnotu [tj. význam] zprávy. … Genetický signál nemusí být ‚o něčem‘“ (s. 160).
Popper naopak upozornil, že genetický kód nemá žádnou funkci, pokud není přeložen (do funkčních bílkovin).8 To je fatální chyba celé Yockeyho knihy – Shannonovu teorii sice správně aplikuje na genetický kód, ale nevidí nic víc než jen statistiku – život je mnohem víc než statistika.
 Cytochrom c je notoricky známý jako proměnlivý protein. |
Potřebuje evoluce inteligentního designéra?
Závěrečná kapitola (12) je zklamáním. Rozebírá Paleyho hodináře, Humova autora přírody a Beheho neredukovatelnou past na myši, takže si neděláme iluze o tom, o co jde. Jeho odpověď zní: „Ani Paleyho hodinář, ani Beheho past na myši nejsou živými bytostmi. Samy se neléčí, ani nevyrábějí malé hodinky nebo malé pastičky na myši“ (s. 178-179). Jeho argumentace je ovšem složitější, ale tato první část používá život k vysvětlení života, takže je neplatná, protože předpokládá to, co se snaží dokázat. V druhé části omezuje svou analýzu „neredukovatelné složitosti“ na to, co definoval jako složitost (informační obsah v úzkém Shannonově smyslu), nikoli na to, co definoval Behe (stroj, který by nefungoval, pokud by nebyl plně sestaven, protože jednotlivé části samy o sobě nefungují), takže se ani nezabývá Beheho výzvou.
V rozporu s tím na několika místech upozorňuje na paradox, že informační systém potřebuje ke své funkci metabolický systém a metabolický systém potřebuje ke své funkci informační systém. Tato neredukovatelná složitost sice odpovídá Beheho definici, ale Yockey ji neuznává. Místo toho sebevědomě tvrdí: „Ukázal jsem, že vznik života… je nepoznatelný. Jakmile se však objeví život, Shannonův teorém o kapacitě kanálů nás ujišťuje, že genetické zprávy… mohou skutečně přežít 3,85 miliardy let [protože jsou digitální] bez pomoci inteligentního designéra. … Skutečnost, že existuje mnoho věcí nedostupných lidskému poznání a uvažování… neznamená, že musí existovat inteligentní designér.“ (s. 181).
Opět používá život k vysvětlení života, takže inteligentní design prostě nedokáže vyloučit.
V knize se vyskytují četné typografické chyby a jedna nepříjemně nemístná podkapitola v 5. kapitole, které však nijak výrazně neznehodnocují obsah knihy.
Shrnutí
Obě tyto knihy jsou důležité, protože vytvářejí „plátno“ pro všechny scénáře vzniku života, na které je třeba „malovat“, abychom mohli jasně vidět, jaké jsou argumenty a důkazy. Pro zdůraznění tohoto úspěchu bych mohl uvést dalšího dlouholetého a uznávaného přispěvatele v této oblasti, emeritního profesora Freemana Dysona z Institutu pro pokročilá studia v Princetonu. Ve druhém vydání své knihy Origins of Life (Cambridge University Press, 1999) použil naprostou absenci experimentálních důkazů pro jakoukoli teorii jako odrazový můstek pro svůj vlastní „model hraček“. Jeho poslední věta zní: „Nechávám nyní na experimentátorech, aby zjistili, zda z té filozofické bubliny dokážou vytěžit nějaká solidní fakta.“ Naproti tomu de Duve a Yockey nám poskytli skutečné důkazy a stručnou argumentaci (i když často neplatnou), kterou můžeme s výhodou použít k upřesnění našich vlastních argumentů.
