ČLENSTVÍ ZDARMA
Úvod Magazín Připravujeme Velcí myslitelé vyjadřující se k původu života

Velcí myslitelé vyjadřující se k původu života

Autor: Alex Williams

V originále ke stažení: Great minds on the origin of life Journal Of Creation 21(1) 2007

Dvě nedávné knihy o vzniku života, které napsali významní a dlouholetí badatelé v této oblasti, upozorňují na tyto problémy s ohromujícími detaily. Christian de Duve v knize Singularities: Landmarks on the Pathways of Life (Mezníky na cestách života) poskytuje biochemický pohled a Hubert Yockey v knize Information Theory, Evolution, and the Origin of Life (Teorie informace, evoluce a vznik života) předkládá podrobnosti z hlediska Shannonovy a algoritmické teorie informace. Obě knihy jsou určeny čtenářům s vysokoškolským vzděláním (v oboru biochemie, resp. matematiky), takže poskytují přesnost myšlení a vyjadřování, kterou kritici potřebují. Obě tvrdě odmítají stvoření/inteligentní design a bezvýhradně se hlásí k evoluci. Svědci protistrany, kteří se k tomuto tématu vyjadřují tak jasně a otevřeně, jsou přesně tím, co kreacionisté potřebují, aby přesněji mysleli i argumentovali. Obě vřele doporučuji.

Zvláštnosti: Mezníky na cestách života

Biochemik Christian de Duve získal v roce 1974 Nobelovu cenu za objev peroxizomů a lyzozomů. Poslední část své dlouhé a významné kariéry zasvětil výzkumu vzniku života, publikoval řadu článků a čtyři další knihy na toto téma. Jeho dlouholetý vydavatel obdivuje 88letého autora natolik, že na začátek vložil „poděkování“ a nazval ho „národním pokladem“.

Kniha se čte jako zpověď sériového vraha na smrtelné posteli. V tomto případě se jedná o zpověď starého velkého vědce, který opakovaně „přivedl chemii k životu“, aniž by to měl vědecky zdůvodněno. Vyznání je obsaženo v autorově předmluvě:

„Tuto knihu jsem neměl v plánu napsat. Když jsem v roce 2002 dokončil knihu Life Evolving (Život se vyvíjí), rozhodl jsem se, že už žádnou další knihu nenapíšu. … Změnil jsem však názor a začal psát tuto knihu, když jsem zjistil, že jsem ve svých obecnějších výkladech určených pro laické čtenáře ve snaze oslovit širokou čtenářskou obec opomenul řadu vědeckých bodů, které jsem považoval za významné a originální. Poselství, které jsem chtěl předat, bylo zamlženo a dokonce nesprávně interpretováno jako projev ideologické agendy… [zvýraznění doplněno].“

Aby odčinil své hříchy (dovolil, aby jeho ideologický program – naturalistický materialismus – převážil nad vědou), snaží se de Duve objasnit „velký počet“ singularit, které musí být vysvětleny, pokud chceme vysvětlit vznik a vývoj života na Zemi. Singularita je podle něj jedinečná událost. Stalo se to jen jednou a nikdy se to neopakovalo (a proto je to nerozlišitelné od zázraku). Ve fyzice a matematice je singularita bod, ve kterém neexistuje žádné řešení, i když body v blízkém okolí řešení mají.

Historické události mohou být jedinečné v tom smyslu, že zabírají čas a prostor, který žádná jiná podobná událost nezabírá, ale běžné historické události (např. narození, úmrtí a sňatky) se opakují každý den a liší se pouze v detailech. De Duveho seznam se skládá z událostí, které se „za padesát let energického a vynalézavého výzkumu“ nepodařilo zopakovat, takže „většina kroků k větší komplexnosti je zatím zcela neobjasněna [zvýraznění doplněno]“ (s. 152).

To však není všechno. Jako by chtěl dát světu jasně najevo, že svou ideologickou agendu (alespoň částečně) odložil stranou, je na přední straně obálky vyobrazeno sedm možných mechanismů singularity. Ty se skládají z deterministické nutnosti (přírodních zákonů), tří druhů okolností (Gould by je možná označil jako „kontingence“), dvou druhů náhody a ovšem, inteligentního designu! Od této chvíle si však v boji proti inteligentnímu designu (ID) nebere servítky.

„Přísně vzato si taková možnost ve vědeckém kontextu sotva zaslouží zmínku, protože může přicházet v úvahu až poté, co jsou vyloučena všechna přirozená vysvětlení, což zřejmě nikdy nenastane“ (s. 4-5).

Každých několik stran zmiňuje inteligentní design, aby jej vždy znovu odmítl častým použitím slov „Pokud vyloučíme inteligentní design…“ (s. 17) nebo odsuzujícím prohlášením typu „vzývání ‚neviditelné ruky‘ však není vědeckým řešením“ (s. 154) a odkazem na knihu katolického kompromisníka Kennetha Millera Finding Darwin’s God (Hledání Darwinova Boha) pro další vyvrácení.1

Číst de Duveho zpovědi je však jako sledovat lososa, jak plave vzhůru proti lavině přepravních kontejnerů (singularit), z nichž každý by dokázal (a měl) zasadit jeho ideologii smrtící úder. Jako zázrakem se dostává k cíli (tj. život se vyvinul přirozenou cestou) a dochází k závěru, že za své štěstí vděčí nikoli inteligentnímu designu, ale „přísně chemickým jevům, které… musely nastat za fyzikálně-chemických podmínek, které převládly … a neponechaly žádný prostor pro náhodu [zvýraznění doplněno]“ (s. 238).

Navíc, protože se to stalo na Zemi, muselo se to stát i jinde, takže

„… při hledání lze využít obrovské zdroje astronomie, kosmologie a vesmírných věd. … Pokud by byl výsledek pátrání negativní, což se zdá být velmi pravděpodobné [protože vesmír je tak rozlehlý], tento neúspěch by v žádném případě nebyl důkazem jedinečnosti života a mysli, dokonce ani jejich vzácnosti. Při pohledu na oblohu budeme vždy svobodně snít o ‚jiných světech‘“ (s. 240-241).

Jinými slovy, ačkoli v názvu knihy hovoří o „singularitách“, dochází nakonec k závěru, že život žádnou singularitou není – ale stále bez jediného vědeckého důkazu, který by jeho tvrzení podpořil (o tom ostatně tato kniha „vyznání“ je). Ačkoli odmítl inteligentní design, protože alternativní naturalistické scénáře nelze nikdy vyčerpat, zde předjímá právě toto vyčerpání s negativním výsledkem, a přesto odmítá přijmout inteligentní design jako možné vysvětlení. Těžko bychom si mohli přát lepší definici toho, co znamená „záměrná ignorance“ důkazů stvoření (srov. Římanům 1,20 a násl.; 2 Petr 3,5-7).

Jak se tedy laureátovi Nobelovy ceny podaří zdánlivě nemožný úkol – udržet si naturalistickou víru tváří v tvář veskrze protichůdným důkazům? Sám opakovaně přiznává, že pro své názory nemá dostatek důkazů, o tom tedy není žádného sporu. Opakovaně prohlašuje a nakonec dochází k závěru, že život vznikl deterministickými chemickými jevy, které „musely nastat za fyzikálně-chemických podmínek, které převládly… a neponechaly žádný prostor pro náhodu“ (s. 238), o mechanismu proto nelze pochybovat. Trikem, kterého (samozřejmě podvědomě) používá, je ekvivokace  – dva různé významy téhož slova ve stejném argumentu (obrázek 1).

Na str. 15 uvádí:

„Tyto rané chemické procesy [aminokyseliny Millerova typu vzniklé ve vesmíru] se obecně označují jako prebiotická nebo abiotická chemie. V této knize budou označeny jako protometabolismus [zvýraznění v originále].“

abiotická chemie

 kosmická chemie, vulkanická chemie, thioestery, organické molekuly, pyrofosfáty

protometabolismus

 aminokyseliny, minerální katalyzátor, ATP, membrány, proteiny, RNA, protobuňky, enzymy, ribozóny

metabolismus

 buňky, metabolické dráhy
Obrázek 1. Jak nositel Nobelovy ceny za fyziologii a lékařství vytváří naturalistický původ života. Za prvé pomocí ekvivokace – použití jednoho slova ve dvou významech v jednom argumentu. Zpočátku ztotožňoval „abiotickou chemii“ s „protometabolismem“, ale později je oddělil a prezentoval jako dvě různé věci. Za druhé zahrnul do „protometabolismu“ všechny vlastnosti života, které potřeboval k přeměně neživého v život. (Viz de Duve, Singularities, s. 150).

Na str. 150 pak uvádí souhrnnou tabulku svého modelu a tam zjistíme, že základní vlastnosti metabolismu (tj. chemie života) byly přesunuty do protometabolismu (čtenář si již uvědomil, že k tomu dochází postupně v průběhu celé knihy) a před protometabolismem tu máme ještě „abiotickou chemii“, která až dodnes chrlí stavební kameny.

Prvním z metabolických procesů, kterými postupně osídluje svůj svět protometabolismu – a který je pro jeho model nejdůležitější – je selekce. Jeho první singularitou je homochiralita a její existenci vysvětluje tím, že kdyby biologické makromolekuly, které používají chirální monomery, nebyly homochirální, nemohly by fungovat. „Jak se to mohlo stát, není známo. … ale bez ohledu na výchozí situaci by se dalo očekávat, že homochiralita vznikne selekcí“ (s. 12).2 Od tohoto bodu je selekce klíčovým faktorem téměř v každém kroku jeho modelu. Dobrovolně přiznává, co z toho vyplývá. Například: „Jak by se RNA mohla vynořit z hromady odpadků3 [z toho, co nazývá „dirty gemisch“ abiotické chemie] bez „vedoucí ruky“, by každého chemika zmátlo; zdá se, že je vysvětlitelná pouze selekcí, což je proces, který předpokládá replikaci [důraz v originále] (s. 78).

Musí tedy již předpokládat, co chce dokázat – selekce a replikace se vyskytují pouze u živých organismů!

V celé knize, a zejména v kapitole „Závěrečné poznámky“ na konci, přisuzuje veškerou „magii“, která je nutná k tomu, aby jeho model fungoval – navzdory všem negativním a protichůdným důkazům – zvláštním podmínkám v prostředí. Přesto se nijak systematicky nepokouší popsat, jaké tyto podmínky mohly být, pouze říká, že „to není známo“. Na str. 167 však zakolísá a dovolí si spekulovat o tom, jaké podmínky prostředí mohly způsobit, že vznikající život přeskočil poslední překážku a stal se z něj LUCA (Last Universal Common Ancestor – poslední univerzální společný předek). Jaké byly tyto „magické“ podmínky? „Hladovění, okyselení a nadměrné teplo.“

Tato kniha bude v příštích letech vynikajícím zdrojem informací, protože nám přináší biochemické detaily a logiku přírodovědeckého výzkumu původu života, který je tak často překryt blafováním.

Celý článek zobrazíte po přihlášení.

Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.

ZÍSKAT ČLENSTVÍ

Již máte účet? Přihlaste se.

Svůj účet máte navždy zdarma.

Teorie informace, evoluce a vznik života

Fyzik Hubert Yockey patřil k elitní skupině, která pracovala s Robertem Oppenheimerem na projektu Manhattan. Jako jeden z prvních vědců si všiml souvislosti mezi formulací teorie informace Clauda Shannona z roku 1948 a možnostmi kódování, které identifikoval George Gamow ve Watsonově a Crickově struktuře DNA. Spolu s Henrym Quastlerem uspořádal v roce 1956 v Gatlinburgu v Tennessee první sympozium o teorii informace v biologii a od té doby v této oblasti publikuje. Jedná se o jeho druhou knihu na toto téma, obě z nakladatelství Cambridge University Press. Kniha je prezentována jako úvod do teorie informace a její aplikace v biologii na úrovni vysokoškolského studia, přičemž v některých částech textu vyžaduje určitou matematiku a matematické detaily jsou uvedeny v přílohách. Jeho závěrečná kapitola nese název „Potřebuje evoluce inteligentního designéra?“ Nacházíme zde vyčerpávající odkazy na odbornou literaturu a odpovídající rejstřík. Jednou z mnoha předností knihy je, že je stručně napsaná a přesvědčivě vyargumentovaná a že na konci obsahuje dodatek o axiomatické metodě uvažování.

Yockey je nesmlouvavý obrazoborec, který kritizuje „pravověrné“ všeho druhu, očišťuje vědecké paluby od Oparinova krvavého selhání při zkoumání vzniku života, zesměšňuje sebeklam „západních intelektuálů, mužů slov“ a posílá program NASA o vzniku života na smetiště dějin spolu s perpetuum mobile. Stojí sám v hromadě sutin a prohlašuje, že „řešení problému [vzniku života] je nerozhodnutelné; vymyká se lidskému posouzení [důraz v originále]“ (s. 188). V rámci jeho referenčního rámce s ním souhlasím; je důležité, abychom pochopili tento argument.

Větší pozornost je také třeba věnovat teorii informací, protože se jí dnes dostává širokého uplatnění. Místo hmoty/energie si fyzikové jako popis základní substance vesmíru zvolili informaci – totiž Shannonovu informaci obsaženou ve Schrödingerově rovnici, která popisuje potenciální stavy kvantových částic. Werner Gitt upozornil na další rozměry informace, které se zcela jistě vztahují k biologii,4 ale Shannonova statistická teorie stále poskytuje prvotní základ pro pochopení genetického kódu a Yockey nám skvěle ukazuje, jak na to.

Tato kniha je obsahově příliš bohatá na to, aby se dala popsat v této recenzi polovičního rozsahu, a proto se zaměřím jen na několik bodů, které jsou pro kreacionisty obzvláště zajímavé.

Důkaz darwinismu?

Na několika místech, zejména v předmluvě, autor uvádí, že kontinuita genetického sdělení (tj. podobnost genomů) je nesporná, protože genetická informace je segregovaná, lineární a digitální (viz následující bod) a nese dostatečnou redundanci k překonání chyb, takže Darwinova evoluční teorie je založena „tak pevně jako žádná jiná ve vědě“. Tento argument je neplatný, protože se jedná o logický omyl „potvrzení následku“5 – inteligentně navržený život by pravděpodobně vykazoval stejný vzorec, protože konstruktér použil podobné materiály pro podobné účely – a považovalo by se to za čestné.6

Digitální versus analogový přenos informací

Z analogového signálu nelze odstranit šum, jak vědí ti z nás, kteří pamatují doby vinylových desek, ale digitální signály umožňují odstranění šumu téměř na teoretickou hranici (která je velmi malá). Yockey říká, že „evoluce by byla zcela nemožná, kdyby dědičnost probíhala analogově“ (s. 4), protože základní prvky života by byly zastřeny šumem.

Zanedbávání významu informací

Yockey jde přesně v Shannonových stopách, když popírá význam sémantického obsahu genetických zpráv (obrázek 2). Shannon měl pravdu, když řekl, že „tyto sémantické aspekty komunikace jsou pro inženýrský problém irelevantní“ (s. 33), ale když to Yockey rozšiřuje na evoluci, extrapoluje příliš daleko. Biologická informace je sdělována přesně tak, jak popisuje Shannonova teorie, ale pokud význam tohoto sdělení říká „udržuj tento druh naživu podle tohoto konkrétního vzoru“ [což pravděpodobně říká], pak je evoluce vyvrácena.

Vznik života je nerozhodnutelný

Jeho axiomů je několik a jsou rozptýlené. (i) Principy biologie nelze odvodit ze zákonů fyziky a chemie, protože informační obsah biologie je mnohem větší než obsah fyziky a chemie [Chaitin použil svou algoritmickou teorii informace k měření druhé z nich a zjistil, že je „nepředstavitelně malá“] (s. 2). „Život se řídí informacemi a anorganické procesy nikoli“ (s. 8). (ii) Kurt Gödel stanovil, že v každém axiomatickém a konzistentním systému tak složitém, jako je aritmetika, budou existovat tvrzení, která nelze ani dokázat, ani vyvrátit, takže se nemusíme bát nerozhodnutelných věcí (s. 174-175). Fyzikové dokážou matematicky popsat obíhání Měsíce kolem Země (problém dvou těles), ale nedokážou popsat společný pohyb těchto dvou těles kolem Slunce (problém tří těles) – nicméně nebeská tělesa se pohybují bez ohledu na to, neměli bychom se tedy vyhýbat nerozhodnutelným problémům. (iii) Digitální a redundantní povaha genetického kódu nás ujišťuje o jeho zásadní kontinuitě od počátku života (kap. 2 a 5). Pasteurovy objevy homochirality a zásady „život pochází ze života“ dokazují, že žádná teorie o původu života stojící na zásadě „nejprve bílkoviny“ nemůže být správná (s. 118-119). Implicitně můžeme nyní odvodit větu, že informace musela přijít jako první, třeba v binárním kódu [tj. nejjednodušším]. Kód DNA se však skládá ze čtyř písmen abecedy, takže tato otázka zůstává nevyřešena (s. 173).

Tento argument selhává ve dvou bodech. Za prvé, podobnost genomů lze vysvětlit určeností k podobným účelům; za druhé, Gödelova věta o neúplnosti pouze umožňuje nerozhodnutelná tvrzení, aniž by je identifikovala. Rozšíříme-li náš soubor axiomů o inteligentního designéra, můžeme rozhodnout o otázce počátků. V tomto rozšířeném souboru jednoduše navrhneme větu „Život lze vysvětlit pomocí fyziky a chemie“ a pak ji otestujeme na základě důkazů. Yockeyho již vyložené argumentační kroky nás vedou k závěru, že teorém je nepravdivý, a z toho vyplývá alternativa, že je zapotřebí inteligentního designéra.

Složitost proteinových rodin

Yockey velmi zdůrazňuje skutečnost, že většina ostatních badatelů zabývajících se původem života počítá pravděpodobnost vzniku bílkovin bez ohledu na někdy obrovské množství možných záměn aminokyselin. Jeho podrobné studie cytochromu c jsou velmi poučné a jeho prediktivní model je naprosto geniální. Pro svou práci si však vybral notoricky proměnlivý protein, což znemožňuje jakoukoli aplikaci argumentu neredukovatelné složitosti. Existují i jiné proteiny, které jsou stejně netolerantní ke změně byť jen jedné aminokyseliny (např. histony, osteokalcin), a dokonce i tolerantní proteiny mají obvykle intoleranci ve svém jádru. Jedoucí vozidlo může být zasaženo kulkami a nezastaví se, ale jediný zásah do vysokonapěťového připojení k systému zapalování paliva ho zastaví. V životě existují redundance, které chrání životně důležité mechanismy, ale tato analogie poukazuje na omezení Yockeyho argumentu.

Ústřední dogma a počátek života

Yockey kritizuje scénáře vzniku života „nejprve bílkoviny“ (např. NASA), protože hlavní dogma molekulární biologie zakazuje přenos informace z bílkovin na RNA. Tvrdí, že neexistuje žádný kód, který by tento přenos umožňoval, a proto je nemožný (s. 21). To je však argument z neznalosti, protože v živých systémech je mnohem více informací, než kolik jich je obsaženo v genech, a mnoho jich ještě zbývá objevit. Obnova ztracené DNA u rostlin7 může být příkladem komplexu protein-RNA, který poskytuje možnost „návratu k uložené verzi“.


Obrázek 2. Jedno vlákno RNA se sekvencí bází. Shannonova teorie informace je nepovažuje za nic jiného než za řetězec čtyř symbolů (G, A, U, C), které mohou být různě uspořádány. Všichni však vědí, že tyto báze, uvažovány v trojicích, odkazují na sekvence aminokyselin v bílkovinách. Řetězce symbolů tedy mají smysl, ale Hubert Yockey si dovolil diskutovat o vzniku života, aniž by tento smysl bral v úvahu, a dokonce řekl: „Nemusí to nic znamenat.“

Eigenova chybová katastrofa

Yockey vyčítá Manfredu Eigenovi tvrzení, že samoorganizující se systémy, které se snaží fungovat v „molekulárním chaosu“ [„dirty gemisch“ de Duveho], by „na počátku“ musely překročit určitý vypočitatelný práh funkčního uspořádání, jinak by utrpěly „chybovou katastrofu“ a rozpadly se. Yockey namítá, že Eigen nepřípustně používá „pořadí“ [tj. sémantický obsah informace] namísto Shannonovy informace. Podle Yockeyho

„… genetický informační systém, stejně jako všechny komunikační systémy, funguje bez ohledu na specifičnost nebo hodnotu [tj. význam] zprávy. … Genetický signál nemusí být ‚o něčem‘“ (s. 160).

Popper naopak upozornil, že genetický kód nemá žádnou funkci, pokud není přeložen (do funkčních bílkovin).8 To je fatální chyba celé Yockeyho knihy – Shannonovu teorii sice správně aplikuje na genetický kód, ale nevidí nic víc než jen statistiku – život je mnohem víc než statistika.


Cytochrom c je notoricky známý jako proměnlivý protein.

Potřebuje evoluce inteligentního designéra?

Závěrečná kapitola (12) je zklamáním. Rozebírá Paleyho hodináře, Humova autora přírody a Beheho neredukovatelnou past na myši, takže si neděláme iluze o tom, o co jde. Jeho odpověď zní: „Ani Paleyho hodinář, ani Beheho past na myši nejsou živými bytostmi. Samy se neléčí, ani nevyrábějí malé hodinky nebo malé pastičky na myši“ (s. 178-179). Jeho argumentace je ovšem složitější, ale tato první část používá život k vysvětlení života, takže je neplatná, protože předpokládá to, co se snaží dokázat. V druhé části omezuje svou analýzu „neredukovatelné složitosti“ na to, co definoval jako složitost (informační obsah v úzkém Shannonově smyslu), nikoli na to, co definoval Behe (stroj, který by nefungoval, pokud by nebyl plně sestaven, protože jednotlivé části samy o sobě nefungují), takže se ani nezabývá Beheho výzvou.

V rozporu s tím na několika místech upozorňuje na paradox, že informační systém potřebuje ke své funkci metabolický systém a metabolický systém potřebuje ke své funkci informační systém. Tato neredukovatelná složitost sice odpovídá Beheho definici, ale Yockey ji neuznává. Místo toho sebevědomě tvrdí: „Ukázal jsem, že vznik života… je nepoznatelný. Jakmile se však objeví život, Shannonův teorém o kapacitě kanálů nás ujišťuje, že genetické zprávy… mohou skutečně přežít 3,85 miliardy let [protože jsou digitální] bez pomoci inteligentního designéra. … Skutečnost, že existuje mnoho věcí nedostupných lidskému poznání a uvažování… neznamená, že musí existovat inteligentní designér.“ (s. 181).

Opět používá život k vysvětlení života, takže inteligentní design prostě nedokáže vyloučit.

V knize se vyskytují četné typografické chyby a jedna nepříjemně nemístná podkapitola v 5. kapitole, které však nijak výrazně neznehodnocují obsah knihy.

Shrnutí

Obě tyto knihy jsou důležité, protože vytvářejí „plátno“ pro všechny scénáře vzniku života, na které je třeba „malovat“, abychom mohli jasně vidět, jaké jsou argumenty a důkazy. Pro zdůraznění tohoto úspěchu bych mohl uvést dalšího dlouholetého a uznávaného přispěvatele v této oblasti, emeritního profesora Freemana Dysona z Institutu pro pokročilá studia v Princetonu. Ve druhém vydání své knihy Origins of Life (Cambridge University Press, 1999) použil naprostou absenci experimentálních důkazů pro jakoukoli teorii jako odrazový můstek pro svůj vlastní „model hraček“. Jeho poslední věta zní: „Nechávám nyní na experimentátorech, aby zjistili, zda z té filozofické bubliny dokážou vytěžit nějaká solidní fakta.“ Naproti tomu de Duve a Yockey nám poskytli skutečné důkazy a stručnou argumentaci (i když často neplatnou), kterou můžeme s výhodou použít k upřesnění našich vlastních argumentů.