Link na článek v angličtině: creation.com/blind-island

Slepé ryby, ostrovní migranti a chlupaté děti

Carl Wieland

Rostoucí význam hnutí za stvoření se již nějakou dobu projevuje stále častějšími (a ostřejšími) útoky na toto hnutí. Nedávno vydaná kniha renomovaného odborníka na evoluční fosilie Nilese Eldredge se přidává k tomuto sboru pod smělým názvem The Triumph of Evolution (Triumf evoluce) s podtitulem The failure of creationism (Selhání kreacionismu).

Eldredge je známý tím, že spolu s harvardským vědcem Stephenem Jayem Gouldem prosazoval myšlenku „přerušované rovnováhy“. Ta spočívá v tom, že údajná historie vývoje života na Zemi se vyznačuje dlouhými obdobími „neměnnosti“, která jsou přerušována krátkými obdobími rychlých změn.

Galapážská želva Darwinova.

Šlo o pokus smířit evoluci s celkovou realitou fosilního záznamu, totiž že organismy buď zůstávají stejné, nebo náhle „vznikají a zanikají“. To se samozřejmě dá očekávat od záznamu, který odráží nikoli sled rozsáhlých věků, ale většinou katastrofické pohřbívání v globálním vodním kataklyzmatu a jeho následky.

Eldredge byl také jedním z paleontologů, jejichž škodlivé přiznání o skutečné povaze fosilního záznamu bylo jedním z řady odhalení v brilantní knize Luthera Sunderlanda Darwin’s Enigma (Darwinova záhada). Dá se tedy očekávat, že bude ostře reagovat na to, co by považoval za rostoucí kreacionistické znesvěcování svého „území“.¹

Podnětem k napsání tohoto článku však není Eldredgeova kniha, ale její recenze od Jerryho Coyna, dalšího známého evolucionisty.²

Coyne je profesorem na katedře ekologie a evoluce na Chicagské univerzitě. Je sice nadšený z Eldredgeova výpadu proti kreacionismu, vyjadřuje však zklamání nad tím, že jeho autor „nezmínil některé z klasických a nejsilnějších argumentů pro evoluci“.

To mě zaujalo z více důvodů. Coyne je biolog, který nazval spor o drsnokřídelce březového „naším největším trumfem“. Když zjistil, že se jedná o podvod,³ řekl, že je to jako zjistit, že Santa Claus není skutečný.⁴

Co tedy nyní považuje za „největší trumfy evoluce“? Jeho tři „klasické argumenty“ si zaslouží bližší zkoumání.

1. OČI BEZ ZRAKU

Coyneův seznam začíná „přítomností vestigiálních orgánů (včetně nefunkčních očí jeskynních organismů, které se vyvinuly z vidících tvorů).“

Uvádění orgánů, které jsou údajně neužitečnými pozůstatky nebo „zbytky“ nějakého evolučního předka, mi vždy připadalo jako podivný způsob, jak propagovat myšlenku, že se mikrobi postupně změnili v myši, afrikány a hudebníky. Ztráta funkce (např. v důsledku škodlivých mutací) dobře zapadá do biblického učení o padlém, prokletém stvoření.

Pak je tu logický problém – jak zjistíte, že něco nemá žádnou funkci (na rozdíl od konstatování, že jsme tuto funkci ještě neobjevili)? Evoluční nadšení vedlo na začátku minulého století k tomu, že více než 100 orgánů v lidském těle bylo prohlášeno za „vestigiální“. Postupující vědomosti tento seznam tak neúprosně zkracují, že dnes už jen ti nejodvážnější zastánci evoluce trvají na tom, že v našem těle jsou vůbec nějaké zbytkové orgány.

Dr. Coyne se však domnívá, že slepí jeskynní tvorové pocházejí z těch, kteří měli oči. Existují například jeskynní ryby, často patřící ke stejnému druhu jako ty „vidoucí“ v povrchových vodách, u nichž se oči začínají vyvíjet již v embryonální fázi. Pak se ale proces zastaví a ony skončí s jizvou na místě, kde zřejmě měly být jejich oči (viz poznámka níže). Co to má ale společného s tím, co se obvykle rozumí pod pojmem „evoluce“? Kdyby se Coyne obtěžoval přečíst si hlavní proud kreacionistické literatury, zjistil by, že s oblibou používáme slepé jeskynní ryby jako příklady mutací „z kopce“ nebo „ztráty informace“, které způsobují „devoluci“.

„Evolucionisté věří, že oči vznikly ve světě plném tvorů bez očí.“

Vezměme si rybu, která jako jedna z mnoha vpluje do podzemního vodního toku a zdědí vadný gen pro vývoj očí (v důsledku mutace – chyby při kopírování kódu DNA během reprodukce). Pokud ryba přežije a rozmnoží se, přenese se tato vada na všechny její potomky.

Nad hladinou by taková mutace byla velmi rychle „vyselektována“, protože každá ryba, která by ji zdědila, by měla menší šanci najít potravu a vyhnout se predátorům, takže by s menší pravděpodobností přežila a předala mutační vadu dál. V naprosto tmavém prostředí však slepé ryby nejsou v nevýhodě oproti svým vidícím protějškům – právě naopak. Bez světla není možné vizuálně upozornit na to, že jeskynní ryby mohou například brzo narazit na ostrou skálu.

Oči jsou choulostivé, a proto se ve tmě snadno poraní, což umožní vniknutí potenciálně smrtících bakterií. V naprosté tmě už tedy oči nejsou výhodou, ale handicapem. Ryby bez očí mají v průměru větší šanci přežít a rozmnožit se. Nebylo by třeba mnoha generací, aby se všechny ryby v tomto prostředí staly „bezokými“.

Evolucionisté věří, že oči vznikly ve světě plném tvorů bez očí. Celý jejich systém zahrnuje obrovský čistý přírůstek genetické informace, který trvá miliony let. Snažit se dodat této myšlence důvěryhodnost poukazem na to, že genetická náhoda způsobila ztrátu očí, je stěží ospravedlnitelné. Důkazy ze slepých jeskynních ryb jsou i nadále skvělou ilustrací mutační ztráty a přírodního výběru, tj. informačně „sestupné“ změny.

Toto dítě se narodilo předčasně asi 29-30 týdnů po početí. Ochlupení lanugo je patrné zejména na jeho paži. Ve 38. týdnu veškeré jeho ochlupení lanugo zmizelo.

2. CHLUPATÁ EMBRYA

Číslo 2 na Coynově seznamu „klasických argumentů“ je „opakování znaků předků ve vývoji (jako je srst, která se krátce vytvoří na lidském embryu jako dědictví po našich předcích – primátech)“.

Myšlenka, že lidské embryo během vývoje opakuje některé ze svých minulých evolučních fází, má za sebou neblahou historii. „Embryonální rekapitulace“ se zakládala na kolosálním podvodu⁵ a byla opakovaně zdiskreditována. Přesto ji občas připomenou ti, kdo by měli být lépe informováni. Je dobře známo, že v děloze si lidský plod vytváří měkkou, chmýřovitou pokrývku speciálních chloupků známou jako lanugo, která je často viditelná u předčasně narozených dětí. Tento argument je emocionálně srozumitelný – není snad z fotografie „zřejmé“, že se jedná o dočasný „návrat“ k našim „chlupatým opičím předkům“? Při bližším zkoumání však tento argument nemůže obstát.

Takové argumenty naznačují, že nějaká spící genetická informace předků způsobuje dočasný rozvoj něčeho, co se u evolučních předků organismu stalo nepotřebným, a tak před dosažením dospělosti opět zaniká. Vlasy vyrůstají ze struktur zvaných folikuly. Čím více folikulů na jednotku plochy, tím větší je výsledná hustota vlasů. Pokud tedy skutečně existovalo nitroděložní stadium odrážející „chlupatějšího“ předka, mělo by zkoumání odhalit, že v určitém stádiu v děloze máme větší počet vlasových folikulů než v pozdějším věku. Evolucionisté by měli být přinejmenším schopni poukázat na vlasové folikuly, které takto fungují v děloze, ale ne později.

Tak tomu ale není. Ač se to může zdát překvapivé, počet vlasových folikulů je v každé fázi našeho života stejný. Bývalý profesor anatomie David Menton říká: „Lidé mají tři základní typy vlasových stvolů, které mohou vyrůstat z jakéhokoli folikulu v závislosti na hormonálních a jiných regulacích – vlasy lanugo, velusové vlasy a terminální vlasy.“⁶

Dodává, že terminální ochlupení je to „zjevné“, jako například na naší pokožce hlavy. Velusové chloupky jsou velmi jemné, bezbarvé a velmi krátké. Žena má na obličeji stejný počet chloupků jako muž. Když muži dospějí do puberty, přestanou folikuly v oblasti vousů vytvářet velusové chloupky a místo nich vyroste terminální ochlupení.

Dr. Menton říká: „Od 12. týdne vývoje lidského plodu se vytváří typ vlasů zvaný lanugo ze stejných folikulů, které produkují terminální i velusové ochlupení na rukou, nohou a trupu (pokožka hlavy plodu obecně produkuje terminální vlasy od začátku růstu vlasů). Chloupky lanugo jsou podobné velusovým chloupkům, protože jsou malé a bezbarvé, ale jsou zřetelně delší, a tudíž viditelnější než velusové chloupky. Obvykle se uvolňují (do plodové vody) ještě před porodem, ale stejné folikuly produkují velusové chloupky a u mnoha folikulů nakonec i terminální ochlupení.“

Plešatí hippies

Naše ochlupení… je to zbytečný pozůstatek?

Nezapomenutelný Douglas Dewar, neúnavný britský bojovník proti evoluci, již před mnoha lety poukázal na mylný předpoklad, že lidské ochlupení je „nefunkční“. Efekt „husí kůže“ v reakci na chlad je způsoben drobnými svaly arrector pili, které napřimují každý vlasový stvol. Díky tomu ochlupení společně zachytí více vzduchu, a tím lépe izoluje proti tepelným ztrátám. I v případě, že ochlupení není dostatečně silné, aby se tento efekt významně projevil, hrají chloupky důležitou roli při udržování kožních mazových žláz v neblokovaném stavu.

Všichni plešatí muži mají tolik vlasů jako při narození. Jejich vlasové folikuly stále vytvářejí vlasové stvoly, ty jsou však nyní jiného, mikroskopicky malého typu.

Představte si, že byste na začátku 50. let minulého století viděli normálního, předčasně narozeného chlapečka pokrytého jemnými vlasy lanugo. Po narození, kdy z velké části porost lanugo ztratil, vypadá jeho hladké dětské tělo jinak než chlupaté. Z dítěte se pak stane adolescent se zarostlou bradou a o několik let později, když z něj vyroste dospělý hippie, bude mít vlasy a vousy až po pás. Mnohem později mužská plešatost způsobí, že jeho hlava připomíná spíše bowlingovou kouli než Boba Dylana.

Dr. Menton říká, že v tomto případě dochází k nahrazení terminálního ochlupení velusovými chloupky. Počet vlasů na osobě v našem příkladu se tedy v průběhu vývoje nikdy nezměnil. „Chlupatý“ plod nemá více chloupků než novorozenec, který nemá méně chlupů než hippie. Plešatý muž má stále tolik vlasů jako kdykoli předtím, v kterékoli fázi svého života! Nikdy tedy neexistuje „chlupatější“ embryonální stadium. Myšlenka, že chloupky lanugo odrážejí chlupatější evoluční minulost, zjevně nemá vědeckou oporu.

3. OSTROVNÍ MIGRANTI

Posledním argumentem ve výčtu doktora Coyneho je „geografické rozmístění organismů na naší planetě (pokud byly stvořeny druhy, proč Stvořitel nenaplnil oceánské ostrovy savci, sladkovodními rybami a plazy?)“

To je sotva uvěřitelné prohlášení. Žádáme příliš mnoho, když chceme, aby poučení lidé, kteří recenzují významné knihy na významném fóru o zásadním sporu, znali alespoň v hrubých rysech argumenty druhé strany sporu? Kniha Genesis nikdy neučila, že každý tvor byl stvořen víceméně tam, kde se nyní nachází. Ve skutečnosti věnuje celé tři kapitoly již zmíněné celosvětové Potopě. V důsledku toho byli suchozemští obratlovci nuceni znovu osídlit z jednoho místa zdevastovanou a zcela odlišnou zemi. Rostliny znovu vyrostly z větrem roznesených, ptáky rozptýlených nebo plovoucích semen (případně řízků).

Zdá se, že Coyne pokračuje ve stopách svého učitele Darwina, který navzdory tomu, že kdysi studoval na duchovního, zřejmě kupodivu nevěděl, co kniha Genesis opravdu říká o skutečných dějinách světa. Když Darwin narazil na ostrovy, jako jsou Galapágy, viděl důkazy, které naznačovaly, že někteří živočichové na nich jsou potomky podobných živočichů na pevnině. Protože se obecně (a nesprávně) předpokládalo, že Bible učí, že každý druh byl stvořen víceméně ve svém současném prostředí, jakýkoli důkaz opaku jako by mluvil proti důvěryhodnosti Bible.⁷

Křesťané by však měli vítat důkazy o migraci a rozptylu živočichů, přičemž přírodní výběr usnadnil některé omezené adaptační změny na této cestě (aniž by přidal jakoukoli informaci – selekce ve skutečnosti množství informací snižuje). Dokonce ani rozdílné přežití a přizpůsobení sladkovodních a mořských ryb po Potopě není obtížné vysvětlit „brýlemi“ biblického chápání.⁸

Ironií osudu je, že na podporu svých představ o kolonizaci ostrovů Darwin dokonce provedl pokusy, které ukázaly, že plovoucí semena mohou přežít řadu měsíců ve slané vodě. Zřejmě si neuvědomoval, jak by tyto výsledky mohly podpořit představu o kolonizaci tohoto „nového světa“ po Potopě.

Zdá se, že i pro Darwinovy novodobé stoupence je snazší vytvořit si lehce vyvratitelnou zástupnou představu o tom, co Bible skutečně učí, než se jí vážně zabývat.

Je smutné, že lidé jsou neustále vystavováni takovýmto znevažujícím a špatně informovaným útokům na pravdivost Bible, které se většinou zakládají na podobných zdiskreditovaných argumentech. Jako když voda kape na kámen, mylný dojem vytvořený těmito řečnickými triky vede k tomu, že většina lidí není ani ochotna vážně uvažovat o evangeliu, a proto se v této službě s takovou vášní snažíme, aby se materiály – knihy, videa, audiokazety a informace na webu – co nejvíce rozšiřovaly. Protože křesťanství a Bible jsou „skutečně pravdivé“ v tom nejhlubším smyslu. Nejsou jen „něčím, čemu věříte ve své hlavě“, ale něčím, co je spojeno s veškerou skutečností. Navždy.

Vznik očí u bezokých ryb

U zárodků jeskynních ryb bez očí se začnou na chvíli vyvíjet rozpoznatelné oční struktury, které posléze regredují. Nedávná práce totiž ukázala, že když jsou čočky z „vidících“ nadzemních ryb transplantovány pod kůži mladých „bezokých“ ryb téhož druhu (tetra mexická, oba druhy jsou zobrazeny níže), vyvine se zdánlivě kompletní oko, které obsahuje čočku, duhovku, sítnici a zrakový pigment.¹

To naznačuje, že než aby zcela „vymazala“ informace pro vývoj oka, původní mutace spíše „vypnula“ část vývojové dráhy oka. Přítomnost čočky nějakým způsobem způsobí, že se tyto „vypnuté“ dráhy opět zapnou.²

Tento důkaz je v souladu s vysvětlením uvedeným v hlavním textu, jak vznikly jeskynní ryby bez očí – výsledkem sestupné změny, při níž došlo k poškození nebo ztrátě informace nebo schopnosti ji vyjádřit.³ To nepodporuje myšlenku evoluce; takový degenerativní proces nemohl například vůbec vytvořit vidoucí oči.

1. <www.sciencedaily.com/releases/2000/07/000728082041.htm> 9. srpna 2000. V době psaní tohoto článku není známo, zda tyto „znovuzískané“ oči mají plné zrakové spojení s mozkem.
2. U některých zvířecích embryí, u nichž se čočka normálně vyvíjí jako první, se po transplantaci čočky na jiné místo embrya vytvoří oko. Čočka působí jako „induktor“ pro vývoj zbytku oka.
3. Analogií může být funkce mazání v počítači, která zpočátku maže adresy pevného disku, nikoli informace – proto mohou fungovat funkce pro odstranění.