Sofonjáš a Abakuk
Sofonjáš
byl prorokem, jehož vystoupení spadá do vlády krále Jošijáše, zhruba do doby kolem roku 630 před Kristem. Sofonjáše dělí od jeho předchůdců, proroků Micheáše a Izajáše, dlouhých 70 let. Doba, během které se zdá jako by se Hospodin odmlčel. Během této doby rozbujela modloslužba, a proroci byli pronásledováni. Zřejmě právě proto není z této doby dochován žádný prorocký text. Vše se změnilo až za období krále Jošiáše a jeho náboženskou reformou. K té s největší pravděpodobností přispělo právě poselství Sofoniáše, které zapříčinilo králův obrat zpět k Hospodinu.1 O průběhu náboženské reformy nás informuje kniha Paralipomenon.
„V osmém roce svého kralování, ještě jako mladík, se začal dotazovat na slovo Boha svého otce Davida a ve dvanáctém roce začal očišťovat Judu a Jeruzalém od posvátných návrší, posvátných kůlů a tesaných i litých model. V jeho přítomnosti strhli oltáře baalů; oltáříky pro vykuřování kadidlem, které byly nahoře na nich, pokácel, posvátné kůly, tesané i lité modly roztříštil na padrť a rozházel po hrobech těch, kdo jim obětovali. Kosti kněží spálil na jejich oltářích. Tak provedl očistu Judy a Jeruzaléma.“ (2. Paralipomenon 34,3-5)
Sofonjáš zvěstuje ve svých proroctvích nadcházející den posledního soudu, který jednou nastane nad veškerými národy i zvířaty. Soudný den se dotkne i samotného kmene Juda, vyvoleného národa Hospodinova. Jako první stihne hněv Hospodinův všechny modloslužebníky, kněží pohanského Baala, i všechny co vrtkavě střídají úctu k Hospodinovi s úctou k jiným bůžkům.2 Padne také na všechny velmože a krále, kteří špatně vedou svůj lid, propadají svévoli a pochybují o Boží všemohoucnosti. Bude to den plný hrůzy, hory i moře se dají do pohybu a lidstvo bude pykat za veškeré své hříchy vůči Bohu. Veliká města všech národů budou opuštěna, z jejich zašlé slávy zůstanou jen legendy a uvnitř jejich hradeb bude přebývat pouze zvěř.3
Avšak věrným a spravedlivým je zaslíbena nová budoucnost. Do středu Izraelského lidu, z kterého bude vyrván každý král a velmož dopouštějící se útlaku a bezpráví, budou dosazeni všichni chudí a utlačování, jejichž srdce zůstala čistá. Jim připadne veškerá země. Mezi nimi bude přebývat Hospodin. Takto nám Sofonjáš předkládá den posledního soudu, den druhého příchodu Ježíše Krista.
„V onen den bude Jeruzalému řečeno: ,Neboj se, Sijóne, nechť tvé ruce neochabnou! Hospodin, tvůj Bůh, je uprostřed tebe, bohatýr, který zachraňuje, raduje se z tebe a veselí, láskou umlká a opět nad tebou jásá a plesá.‘“ (Sofonjáš 3, 16-17)
Abakuk
Vystoupení proroka Abakuka spadá nejpravděpodobněji do prvních let po smrti krále Jošijáše. Zároveň se v jeho proroctví nehovoří o Babylónském zajetí. Můžeme tedy soudit, že k němu došlo někdy mezi lety 609-597 před Kristem.4 Abakuk, podobně jako Sofonjáš, zvěstuje příchod Hospodinova posledního soudu. Před líčením posledního soudu, však nacházíme tesklivý Abakukův nářek. Prorok si zoufá nad situací svého národa a společně s tím i nad veškerou nespravedlností která se ve světě děje. Silní a nespravedlivý si berou co se jim zamane. Řídí se jen a jen podle práva své vlastní vůle a usmrcují každého kdo jím stojí v cestě.5 Nespravedlivý zas a znovu vítězí nad spravedlivým a zdá se, jako by Bůh na své věrné zapomněl. Abakuk však neztrácí svou víru. Jeho vyznání svědčí o tom, že je to právě jeho nezdolná víra, která mu umožňuje přečkat tyto zlé časy. Zřejmě právě pro svou věrnost, Hospodin vyslyšel Abakukova volání, a obdaroval jej viděním posledního dne.
„Cožpak nejsi odpradávna, Hospodine, svatý Bože můj?“ zvolal Abakuk. A potom se vírou přidržel drahocenných zaslíbení, v kterých se zrcadlila Boží láska k jeho dětem, a prohlásil: „My nezemřeme.“ (Abakuk 1,12) S vírou vložil životy všech věřících Izraelců do rukou soucitného Boha.
V den posledního soudu bude potrestán každý, kdo znevažuje poctivé lidské práce a obohacuje se na úkor lopoty a utrpení svého bližního. Každý, kdo za cenu hříchu hromadí zisky a poté doufá že jej ochrání pozlacené modly. Od Sionu přijde Bůh, budou ho doprovázet paprsky světla plné jeho moci. Pod jeho mocí pukají hory a celé národy zmizí v nicotu. Ve jménu spasení věrných a spravedlivých, bude rozdupán každý svévolník. Snad neexistuje člověk, kterého by při těchto vidění nejímala hrůza. Abakuk však setrvává klidný, dále věří v neochvějnost Boží vůle a ve spasení všech lidí dobrého srdce, které nastane s posledním soudem.
„I kdyby fíkovník nevypučel, réva nedala výnos, selhala plodnost olivy, pole nevydala pokrm, z ohrady zmizel brav, ve chlévech dobytek nebyl, já budu s jásotem oslavovat Hospodina, jásat k chvále Boha, který je má spása. Panovník Hospodin je moje síla.“ (Abakuk 3,17-19)
