Spiritualita v manželství
Mnoho vztahů vzniká na základě představy, že stačí, aby se dali dohromady „paní Správná s panem Správným“, a bezkonfliktní manželství je na věčné časy zajištěno. Ale ono to bývá, žel, v životě jinak. Nemůžeme popřít, že narůstá počet manželských i nemanželských konfliktů a tím i rozchodů, které se negativně podepisují do života lidí. A to vedlo k tomu, že vznikla celá oblast manželského poradenství. Ať už ve formě vlastního odborného poradenství, tak patřičných knih, článků, přednášek, seminářů atd. V žádném případě netvrdím, že je to zbytečné, naopak. Sám se zabývám již víc jak 30 roků takovým poradenstvím. Ale právě moje zkušenost mě přivedla ještě k jinému závěru, než jen k potřebě odborných rad. Potřebujeme totiž víc než hloubkovou analýzu našeho vtahu a dobrou radu. Potřebujeme změnit naše vnitřní nasměrování, změnit naše myšlení, naši morálku. Klíčem ke vzájemnému porozumění je vnitřní prožitek obrácení, nikoli pouhé získání vědomostí. A právě tady může nezastupitelnou úlohu sehrát duchovní zkušenost. Protože mnohdy žádná jiná síla nedokáže zasáhnout tak hluboce, aby mohlo dojít k zásadní změně. A právě proto, právě tam, tedy v duchovní oblasti, je třeba hledat pomoc pro ozdravení vztahů.
Jednota mezi manželi je něco, co považujeme za velmi důležité. Ale jenom Ježíš nás naučí té pravé jednotě, při zachování nezávislosti a respektování vzájemné odlišnosti. Jednota je také snazší tam, kde jsou stejná měřítka a stejné cíle. Zároveň také stejný Pán, se kterým se radí. „Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin.“ (Přísloví 16,9)
Je pravda, že psychologie může odhalit a navrhnout rozumný postup k ulehčení problémů. Nepochybně i bez víry v Boha mohou být uzavřena vydařená manželství. Ale teprve krize v manželství může ukázat, že k jejímu správnému překonání je třeba víc než jenom zdravé předpoklady a zdravý rozum. Že skutečné řešení vyžaduje mnohdy hlubší změnu, a to změnu duchovní povahy. Někdo řekl, že duchovnost je duší manželství. Ano, pokud je opravdová, potom může být velkou pomocí k udržení kvalitního vztahu. Když totiž dva lidé mají společné duchovní zaměření a duchovní vědomí, stanou se „spřízněnými dušemi“. Mají k sobě samozřejmě blíž. Statisticky je dokázáno, že víra v Boha je jedním ze šesti nejdůležitějších charakteristických znaků šťastných manželských dvojic, které jsou spolu déle než 20 let. Prokázalo se, že náboženství poskytuje manželským dvojicím společný smysl pro hodnoty, společnou ideologii i cíl, který jejich partnerský vztah posiluje. A tak duchovnost není pouze soukromou záležitostí. Vždy se dotýká vztahu s druhými lidmi. Protože budu-li dbát křesťanských zásad pro život, vycházejících právě z duchovní oblasti mého života, potom nebudu lhát, nebudu nevěrný, budu korektní, odpovědný, laskavý atd. A to všechno se přece velice silně dotýká toho druhého ve vzájemném vztahu.
Život musí mít nějaké pravidla, které přinesl někdo vyšší, než je člověk. A člověk, má-li být opravdu svobodný, je musí respektovat. Psychiatři varují, že nedostatečná disciplína vede až k poruchám osobnosti. Podle dr. Campbella může být nepřítomnost jasných hranic pro dítě stejně traumatická jako extrémní zanedbávání ze strany rodiče. A u dospělých tomu není jinak. I dospělý potřebuje řád. A právě Bůh dává řád manželství i rodiny. Hovoří o vztahu muže a ženy, o vzájemné úctě, a lásce, dává řád do jejich vychovatelské činnosti dětí atd. (Viz Efezským, 5. a 6. kapitola) A právě z těchto zásad mají vycházet pravidla rodinného a manželského života.
„… aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni byli v nás, aby tak svět uvěřil, že jsi mě poslal.“ (Jan 17,21). Jednota mezi manželi je něco, co považujeme za velmi důležité. Ale jenom Ježíš nás naučí té pravé jednotě, při zachování nezávislosti a respektování vzájemné odlišnosti. Jednota je také snazší tam, kde jsou stejná měřítka a stejné cíle. Zároveň také stejný Pán, se kterým se radí. „Člověk uvažuje v srdci o své cestě, ale jeho kroky řídí Hospodin.“ (Přísloví 16,9)
Svět není dokonalý a jeho součástí bývají i mnohé neshody v partnerských vztazích. A rozhodně není snadné ukázat lásku ve chvíli, když jsme právě ve sporu. Přesto je ale přímo životně důležité, abychom to udělali. I když je to divné, těžké, složité, dá se dokonce říci, že se ve vztahu nevyskytuje pro projevení citů důležitější okamžik, než je tento. Odpuštění je přímo centrem manželství. Dva lidé, kteří spolu den za dnem žijí a navzájem přes sebe klopýtají, si musí působit bolest. Někdy aniž by to tušili, někdy vědomě. A pokud ovzduší v manželství nevyčistí odpuštění, pak se nad vztahem vznáší odsouzení. Ale odpuštění patří do duchovní roviny člověka. „Především mějte vytrvalou lásku jedni k druhým; vždyť láska přikryje množství hříchů.“ (1.Petrova 4,8)
A tak mně nejde v této chvíli o to, rozprostírat před nás biblický návod pro naše manželství, pro budování i zachování dobrých a kvalitních vztahů, pro výchovu dětí atd. Mně jde o to, abychom pochopili, že duchovnost má co do činění s kvalitou našich vztahů, a to i v manželství. „Ty jsi nás učinil pro sebe samého, a naše srdce jsou neklidná, dokud v Tobě nespočinou“. (Augustin)
Jan Dymáček
