Úvod Magazín Připravujeme Vtělení: Proč se Bůh stal člověkem?

Vtělení: Proč se Bůh stal člověkem?

Zde je zveřejněn překlad článku bez provedené korektury.
Nyní pracujeme na odborných a jazykových korekturách a na přípravě grafiky.

Link na článek v angličtině: creation.com/incarnation

Dr. Jonathan D Sarfati

Toto je původní verze článku, která byla následně revidována a vyšla v časopise Creation 35(1):34–37.

Abstrakt:

Ježíšova existence nezačala jeho narozením nebo početím, nýbrž předcházela Stvoření, k němuž došlo skrze něj a pro něj. Ježíš byl zároveň s Bohem i sám Bůh. O existenci takové božské osoby učí celé Písmo, počínaje knihou Genesis. Pluralita v Božství umožňuje, aby byl Bůh svou podstatou „Bohem lásky“.

V Ježíši na sebe Bůh vzal lidskou přirozenost, aby mohl zemřít za naše hříchy jako člověk a vzít na sebe trest, který si za své hříchy zasloužíme. Ve skutečnosti to bylo naplánováno od věčnosti, protože jména vykoupených byla zapsána v Jeho knize života již od stvoření světa.

Když na sebe Ježíš vzal lidství, jednalo se o doplnění jeho božské přirozenosti, nikoli úbytek jeho božství. Proto vše, co učil, učil s autoritou – včetně Stvoření a Potopy.

Společnost CMI přeje všem svým fanouškům požehnané Vánoce. Ale proč takové věci řeší kreacionistická organizace?

Jde nakonec o to nejdůležitější: o identitu našeho Stvořitele. V našem vyznání víry uvádíme:

(A) PRIORITY

  1. Vědecké aspekty Stvoření jsou důležité, ale mají druhořadý význam ve srovnání s hlásáním evangelia o Ježíši Kristu jako svrchovaném vládci, Stvořiteli, Vykupiteli a Soudci.
  2. Učení o Stvořiteli a Stvoření nelze nakonec oddělit od evangelia Ježíše Krista.

Jak jsme ukázali v našem předchozím článku Vánoce a Genesis (který doporučujeme k přečtení, než začnete číst tento článek):

Ten, jehož narození se slaví o Vánocích, nebyl nikdo jiný než ten, který přivedl k existenci celý vesmír! Náš Stvořitel na sebe vzal přirozenost jednoho ze svých tvorů, bezmocného nemluvněte.

Důvody, proč jsou tyto nauky ještě důležitější než Stvoření, spočívají v tom, že Bible poskytuje přinejmenším dva klíčové pojmy, které fungovaly ještě „před“1 Stvořením světa, natož Ježíšovým narozením. Bez nich nelze biblickému učení porozumět.

1. Ježíš existoval před Stvořením

V Genesis 1,1 čteme: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi.“ Něco však ještě předcházelo. Jan 1,1 začíná slovy „Na počátku“ stejně jako kniha Genesis: řečtina následuje překlad Genesis v Septuagintě:2 Ἐν ἀρχῇ (en archē), ale pak se od Genesis odchyluje. Stvoření vesmíru je zmíněno až ve 3. verši.

„Ten, jehož narození se slaví o Vánocích, nebyl nikdo jiný než ten, který přivedl k existenci celý vesmír! Náš Stvořitel na sebe vzal přirozenost jednoho ze svých tvorů, bezmocného nemluvněte.“

Mezitím je nám řečeno, že Osoba označovaná jako Slovo (řecky λόγος logos; hebrejsky memra – viz diskuse3) byla zároveň u Boha i sama Bohem. V. 3 nám říká, že tato osoba, Slovo, byla tím, skrze koho bylo všechno stvořeno.

1Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. 2To bylo na počátku u Boha. 3Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest.

Toto slovo se také nazývá Bůh Syn – v listu Židům 1,8 Bůh sám oslovuje „Syna“ jako „Boha“. Na potvrzení výroku „Slovo bylo Bůh“ v Janovi 1,1 má Syn rovněž všechny atributy Božství (Koloským 1,15-20; Filipským 2; Židům 1,3).

Bůh lásky

Pluralita v Božství je zásadní pro pochopení biblického učení: „Bůh je láska“ (1 Jan 4,8.16). Unitářský Bůh, jako je islámský Alláh, by ve své podstatě nemohl být Bohem lásky, protože láska z definice vyžaduje, aby jejím příjemcem byla jiná osoba. Alláh by teoreticky mohl být schopen milovat poté, kdy něco stvořil, byla by to však láska podmíněná Stvořením, nikoliv Alláhovou vnitřní vlastností.

Ale pokud jde o pravého Boha Bible, existovala láska mezi Bohem Otcem a Bohem Synem vždy, dokonce i před Stvořením. Bible navíc zjevuje třetí osobu, která je Bohem, Ducha svatého. To umožňuje ještě dokonalejší lásku, která zahrnuje nejen lásku individuální, ale i kolektivní. Taková láska by se měla vyskytovat v rodině, kde se manželé milují nejen navzájem, ale společně projevují lásku svým dětem.

Učení knihy Genesis o pluralitě Božství

Mnohokrát jsme již prohlásili, že Genesis je základem křesťanského učení. To zahrnuje i učení o Trojici: jeden Bůh ve třech osobách. Ačkoli nauka o Trojici v ní není výslovně obsažena, pluralita Božství je v ní zřetelná a Nový zákon poskytl v tomto směru úplnější zjevení. Přitom a vlastně především, jak zdůrazňuje N.T. Wright:

„Jednota izraelského boha stvořitele nebyla nikdy analýzou vnitřní existence tohoto boha, ale vždy polemikou proti pohanství a dualismu. – N. T. Wright“

V této souvislosti je pro naše účely zásadní zdůraznit jednu skutečnost. Ani v těch nejpřísněji monoteistických židovských kruzích po celé naše období – od makabejského povstání4 až po Bar Kochbu5 – neexistuje žádný náznak toho, že by „monoteismus“ nebo modlitba Šema měly cokoli společného s číselnou analýzou vnitřní podstaty samotného izraelského boha. Souviselo to s dvojím bojem proti pohanství a dualismu. V tomto období skutečně nacházíme silné důkazy o židovských skupinách a jednotlivcích, kteří při úvahách o významu některých obtížných pasáží Písma (např. Daniel 7 nebo Genesis 1) naznačovali, že božská bytost může zahrnovat pluralitu. Filón může spekulovat o Logu jako o druhé božské bytosti, Henochova podobenství mohou líčit Syna člověka / Mesiáše jako věčnou božskou bytost, ale nic z toho se nezdá překračovat běžný židovský monoteismus. A také nepřekračuje. Jednota izraelského boha Stvořitele nikdy nebyla analýzou vnitřní existence tohoto boha, ale vždy polemikou proti pohanství a dualismu.6

Již v prvním verši hebrejské Bible vidíme počátky tohoto učení: slovo označující Boha je v množném čísle אֱלֹהִים Elohîm, přesto je sloveso „stvořil“ v jednotném čísle בָּרָא bārā‘, nikoli v množné formě baru.

Zjevení Krista Abrahamovi

Později se v knize Genesis objevuje zvláštní příhoda, kdy se Bůh zjevuje muži, kterého si vybral jako Otce mesiášského lidu, Abrahamovi, v Genesis 18-19. Genesis 18:1 nám výslovně říká, že JHVH/Jahve/Jehova (PÁN) se zjevil Abrahamovi, ale ve skutečnosti Abraham nejprve viděl tři muže (18:2). Ti však zjevně budili takovou úctu, že se jim Abraham poklonil. Podobně Markovo evangelium popisuje anděla u Ježíšova hrobu jako „muže“, a to opět s ohromujícím zjevem, který zprvu vyděsil ženy, jež k hrobu dorazily jako první.

„V Genesis 19,24 vidíme, že ‚HOSPODIN dštil na Sodomu a Gomoru síru a oheň – od HOSPODINA z nebe.’ To znamená, že na zemi existoval Hospodin, který dštil ohněm od Hospodina v nebi, což poukazuje na dvě odlišné osoby s božským jménem.“

Později vidíme, že jeden z těchto „mužů“ je mluvčím všech tří a v Genesis 18,13 je popsán jako HOSPODIN. Další dva jsou jen andělé a jsou posláni do Sodomy (Genesis 18:22-33). HOSPODIN zůstává s Abrahamem a Abraham se přimlouvá za město, protože tam pobývá jeho synovec Lot s rodinou. Ačkoli by k záchraně města stačilo deset spravedlivých, ani tolik se v něm nenašlo. Proto bylo třeba Lota zachránit. (Mimochodem, toto je jeden z mnoha argumentů proti kompromisní teorii místní potopy – proč Bůh neřekl Noemovi, aby se přestěhoval do jiné části světa, které se měla potopa vyhnout, když přece Lot musel jen opustit města, která měla být zničena?)

V Genesis 19,1 vidíme, že do Sodomy přicházejí pouze dva andělé. Zachránili Lota, jeho ženu a dvě dcery před prvním zaznamenaným pokusem o hromadné znásilnění v dějinách (Genesis 19,5). Kde ale byl ten Jeden, který byl jedním ze tří „mužů“, kteří se zjevili Abrahamovi? V Genesis 19:24 vidíme, že „HOSPODIN dštil na Sodomu a Gomoru síru a oheň – od HOSPODINA z nebe.“ To znamená, že na zemi existoval Hospodin, který dštil ohněm od Hospodina v nebi, což poukazuje na dvě odlišné osoby s božským jménem. Parafráze této pasáže v targumu Jonatán uvádí:

„A Memra/Slovo JHWH seslalo na národy Sodomy a Gomory síru a oheň od JHWH na nebesích.“

2. Kniha života byla před stvořením

Poslední biblická kniha, Zjevení, ukazuje Knihu života, která obsahuje jména všech spasených lidí a o níž se říká, že byla psána od založení světa. Zjevení 17:8 říká:

A užasnou ti obyvatelé země, jejichž jméno není od založení světa (apo katabolēs kosmou, ἀπὸ καταβολῆς κόσμου) zapsáno v knize života, až uvidí šelmu…

Ve Zjevení 13,8 je použita stejná fráze a je zde uveden majitel této knihy života, zabitý Beránek, který je zároveň Slovem:

Budou před ní klekat všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou od stvoření světa (apo katabolēs kosmou, ἀπὸ καταβολῆς κόσμου) zapsána v knize života, v knize toho zabitého Beránka.7

To se shoduje s apoštolem Pavlem, který v listu Efezským 1,4 používá podobnou formulaci a uvádí, že k vyvolení došlo ještě před stvořením vesmíru:

V něm nás již před stvořením světa (pro katabolēs kosmou, πρὸ καταβολῆς κόσμου) vyvolil, abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří.

Tato formulace však představuje dilema: jak bychom si my, hříšní lidé, mohli zasloužit zápis do knihy, která patří neposkvrněnému Beránkovi Božímu?

Dilema hříchu vyřešené Vtělením

Bůh nás stvořil, proto je naším vlastníkem a má právo nám určovat pravidla. On stanovil dokonalý morální standard, kterého my nedosahujeme (Římanům 3,23). Je dokonale spravedlivý, a proto musí trestat morální nedostatky. Protože naše nedostatky urážejí Jeho nekonečnou svatost, musí být i trest nekonečný.

Buď musíme takový trest vytrpět my, nebo ho musí místo nás vytrpět Zástupce (Izajáš 53). Tento Zástupce musí splňovat dvě podmínky:

  1. Musí být plně lidský, aby zastupoval lidstvo. Židům 2,14-17 nám říká, že Ježíš zemřel za lidstvo právě proto, že „sdílí jejich lidství“; nesdílel však přirozenost andělů, takže hřešící andělé mají smůlu. Prorok Izaiáš navíc předpověděl, že tento příchozí Spasitel bude doslova „příbuzný Vykupitel“, tj. ten, který je pokrevně spřízněn s těmi, které vykoupí (Izajáš 59,20, kde je použito stejné hebrejské slovo גּוֹאֵל(gôēl), které se používá pro popis Bóaze ve vztahu k Naomi v Rút 2,20; 3,1-4,17). To je možné jen proto, že tento Spasitel je fyzickým potomkem prvního člověka Adamaprostřednictvím Marie (Lk 3,38) – a je nazýván „posledním Adamem“ (1 Kor 15,45) – což z něj činí příbuzného všech lidí všech ‚ras‘ nebo skupin lidí, kteří kdy existovali. Teistická evoluce tedy nejenže popírá knihu Genesis a doslovnou existenci Adama, ale ohrožuje i tento zásadní koncept příbuzného a vykupitele.
  2. Musí být zcela božský, aby snesl nekonečný Boží hněv (Izajáš 53,10), protože pouhé stvoření by mu nemohlo odolat. Dále, יהוה/JHWH/Jehova/Bůh sám řekl „Já, já jsem Hospodin, kromě mne žádný spasitel není.“ (Izajáš 43:11). Nazývat Ježíše „Spasitelem“ tedy logicky znamená nazývat ho JHWH, protože JHWH je jediný Spasitel. Není divu, že velký trinitářský církevní otec Atanáš (asi 293-373) poznamenal: „Ti, kdo tvrdí, že ‚byl čas, kdy Syn nebyl‘ [tj. byl stvořenou bytostí], okrádají Boha o jeho Slovo jako lupiči.“

Tato požadovaná dvojí povaha Vykupitele dokonale zapadá do 1. Timoteovi 2,5:

Je totiž jeden Bůh a jeden prostředník mezi Bohem a lidmi, člověk Kristus Ježíš.

Ideální prostředník mezi dvěma skupinami by měl být v ideálním případě členem obou skupin. Ježíš je tedy takovým prostředníkem, protože je jediným členem obou skupin: „Bůh“ a „člověk“.

A protože Bible učí, že odplatou za hřích je smrt (Římanům 6,23), musel tento Zástupce zemřít, aby zaplatil za naše hříchy. (Zde vidíme, jak nauky o dlouhém věku poškozují dokonce i samo Evangelium a Vtělení, protože popírají tuto kauzalitu hříchu a smrti – viz Pád: kosmická katastrofa: Omyly Hugha Rosse o smrti rostlin v Bibli). A jak je uvedeno níže, aby božská osoba mohla zemřít, musela přijmout lidskou přirozenost.

Boholidský Mesiáš, o kterém učí celé Písmo

Kdy se tak stalo, vidíme u Jana 1,14:

A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Spatřili jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy.

Naplnila se tím však dlouhá řada proroctví. Hned poté, co se v lidském rodu poprvé objevil hřích, Bůh předpověděl příchod semene ženy, které rozdrtí hlavu hada pokušitele (Genesis 3,15). Tato pasáž se nazývá Protevangelium neboli první zmínka o evangeliu v Bibli. Prorokuje také panenské početí Krista – proto je potomkem ženy, na rozdíl od obvyklého biblického vzoru, kdy jsou v rodokmenech uváděni pouze otcové. To potvrzuje i list Galatským 4,4: „Bůh poslal svého Syna, narozeného (γενόμενον genomenon) z ženy.“

Že tato pasáž předpovídá božské sémě, pochopila sama Eva, jak se ukázalo poté, co porodila Kaina, prvního člověka, který přišel na svět normálním početím a porodem. Ve skutečnosti řekla něco, co je v moderních překladech zastřeno, ale v hebrejském textu Genesis 4,1 je to jasné:

Adam poznal svou ženu Evu, která počala a porodila Kaina a řekla: „Získala jsem muže s HOSPODINEM“(JHWH/Jahve/Jehova).

Pochopila tedy, že semeno bude Bůh i člověk, ale hrubě se mýlila, když se domnívala, že oním semenem je Kain. To znamená, že její chyba nebyla v teologii, ale v aplikaci – viz diskuse v části Eva a Bohočlověk, stejně jako níže v rámečku o názoru Martina Luthera.

Toto budoucí boholidské semeno mělo totiž teprve přijít. Její pochopení však o 3300 let později podpořil prorok Izajáš (asi 700 PŘ. KR.). V Izajášovi 9,6 (9,5 v hebrejském číslování) čteme:

Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Vládce pokoje.

To znamená, že předpověděl dítě, které se narodí, ale zároveň je božské, jak ukazují všechny tyto tituly, nejen ty výslovné – viz Izajáš 9,6-7: Přicházející Dítě, které bude nazýváno ‚Mocný Bůh‘.

Pozdější prorok Micheáš to znovu potvrdil. Micheáš 5,2 je nejznámějším proroctvím o místě narození Mesiáše (srov. Mt 2,1-6):

A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.

Zároveň však toto proroctví jasně ukázalo, že Ten, který se měl narodit v Betlémě, tam ve skutečnosti nemá svůj počátek, nýbrž působí už od věčnosti.

Sám Ježíš si byl jasně vědom své preexistence, jak říká v Janovi 8,58:

„Amen, amen, pravím vám, dříve než se Abraham narodil, já jsem.“

Jeho nepřátelé dobře věděli, že si nárokuje božství, a proto ho chtěli ukamenovat. Řecké ἐγὼ εἰμί (egó eimi já jsem) je důležité, protože řecká slovesa již nesou informaci o osobě – εἰμί samo o sobě znamená „jsem“. Těchto výroků JÁ JSEM je celá řada a navazují také na Boží výroky v Izajášovi: aní hú. Ty nám mohou připomenout Boží zjevení jeho zvláštního jména Mojžíšovi v Exodu 3,14:

„JSEM, KTERÝ JSEM“ (hebrejsky) אֶֽהְיֶ֖ה אֲשֶׁ֣ר אֶֽהְיֶ֖ה ehjé ašer ehjé),

protože řecká LXX má ἐγὼ εἰμί ὁ ὢν (egó eimi ho ōn, jsem jsoucí / jediný). Jeho židovští nepřátelé ho jistě pochopili v uvedeném smyslu, protože se jej pokusili ukamenovat (Jan 8,59).

Ježíš navíc srovnává Abrahamovo γενέσθαι (genesthai), které označuje, že se narodil někdy v minulosti, se svým vlastním „jsem“, které je v přítomném čase, protože prostě existuje. Je zcela zřejmé, že si Ježíš nárokuje více než jen to, že existoval dříve než Abraham, který zemřel dávno před jeho narozením; totiž: že nemá žádný vznik.

Jak může být jedna osoba zároveň Bohem i člověkem?

Pasáž z listu Filipským 2,5-11, označovaná jako „Carmen Christi“ neboli „hymnus na Krista“, je pro Vtělení jednou z nejdůležitějších:

5Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši:

6Způsobem bytí byl roven Bohu, a přece na své rovnosti nelpěl, 7nýbrž sám sebe zmařil, vzal na sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě člověka 8se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt na kříži.

9Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad každé jméno, 10aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé koleno – na nebi, na zemi i pod zemí – 11a k slávě Boha Otce každý jazyk aby vyznával: Ježíš Kristus jest Pán.

Jak vidíme z výše uvedeného, Ježíš existoval ještě dříve, než se narodil. Byl zároveň ve své podstatě Bohem.8 Nemusel se tedy snažit dosáhnout rovnosti s Bohem, protože ji už měl.9

Kenoze

„Ježíš nikdy nepřestal být Bohem… Nevyprázdnil ze sebe nic, například božské atributy, ale vyprázdnil sám sebe. A učinil tak tím, že… ke své božské přirozenosti přidal lidskou přirozenost, aniž by jí cokoli božského odňal.“

Je důležité pochopit, že Ježíš nikdy nepřestal být Bohem, což je v rozporu s kenotickou herezí. Ano, tato pasáž se týká „vyprázdnění“(kenoze10), ale co vlastně říká? „Vyprázdnil se tím, že vzal…“. To znamená, že ze sebe nic nevyprázdnil, například božské atributy, nýbrž vyprázdnil sám sebe. A vyprázdnil se tím, co na sebe vzal. To znamená, že šlo o odečtení prostřednictvím připočtení – připočtení lidské přirozenosti k jeho božské přirozenosti, nikoliv o odebrání něčeho božského.

Ježíš přišel zemřít, musel tedy přijmout lidskou přirozenost

Toto připočtení bylo skutečně vyprázdněním, protože Ježíš jako člověk podléhal všem věcem, kterým podléhají lidé, jako je hlad, únava a pokušení. Jediný rozdíl je v tom, že nejenže byl bez hříchu, ale ani hříchu nebyl schopen.

A stejně jako všichni lidé i on podléhal smrti. V tom vlastně spočíval celý důvod jeho příchodu. Projevuje se to i v symbolice některých tehdejších událostí. Když se narodil, byl zabalen do plátna, což v kontextu doby a místa bylo pohřební plátno, protože pohřební plátno se nechávalo v jeslích. A když o téměř dva roky později přišli mudrci, jedním z jejich darů byla myrha, důležitá bylina používaná při pohřebních obřadech.

Protože však Ježíš nikdy neztratil své božství, nikdo by jej nemohl zabít, kdyby napřed nepoložil svůj vlastní život. Proto nejprve naklonil hlavu a pak se na kříži vzdal svého ducha; obvyklé pořadí by bylo, kdyby nejprve zemřel, takže teprve po ochabnutí svalstva by se zhroutila hlava. Ve svém božství však zemřít nemohl.

A co božské síly?

Kenoze ve skutečnosti znamenala, že se Ježíš dobrovolně vzdal nezávislého výkonu božských pravomocí mimo Otcovu autoritu. To například vysvětluje, proč Ježíš ve svém lidství neznal den ani hodinu svého návratu, protože to bylo výsadou Otcovou.  Mohl však tyto schopnosti okamžitě aktivovat podle libosti, např. aby věděl, co si lidé myslí.

Ježíš se však nikdy nevzdal takových absolutních božských atributů, jako je jeho dokonalá dobrota, pravdivost, milosrdenství atd., a proto byl nejen bez hříchu, ale ani jej nebyl schopen.

(Progresivní kreacionista Hugh Ross se v těchto bodech mýlí a propadá falešnému kenotickému pohledu na Vtělení. Jeho kolega, apologeta staré Země William Lane Craig, ho za to tvrdě kritizuje a poukazuje přitom na problémy spojené se Smířením.)

Kenotická hereze a zlehčování knihy Genesis

Další zlehčovatelé knihy Genesis, jako např ISCASTBioLogosDenis Lamoureux připouštějí, že Ježíš sdílel přímočarý pohled na Stvoření a Potopu v Genesis, ale tvrdí, že se v tom mýlil.

O těchto chybách lze konstatovat několik věcí:

  1. A)Pokud někdo tvrdí „Ježíš se mýlil, protože při Vtělení byla jeho vševědoucnost zakryta“, pak se jedná o kenotickou herezi. Ale:

„Proto [Eva] nazvala [Kaina] ‚mužem Hospodinovým‘. Domnívala se, že právě jej měl Hospodin na mysli, když řekl: ‚Tvé semeno potře hlavu hada.‘ Ačkoli se Eva ve svém očekávání mýlila, její slova ukazují, že byla zbožnou ženou, která uvěřila příslibu nadcházející spásy skrze požehnaného Spasitele.“ (Martin Luther)

  1. Tím se zaměňuje omezení anepochopení:11 Ježíš jakožto člověk jistě nevěděl všechno. To však neznamená, že by se v něčem, co řekl, mýlil. Každé lidské pochopení je omezené, ale to neznamená, že každé lidské pochopení se mýlí. Také to, co Ježíš kázal, hlásal s absolutní autoritou (Mt 24,35; 28,18), protože mluvil s plnou autoritou Boha Otce (Jan 5,30; 8,28), který je vždy vševědoucí. Navíc Bůh Otec během Proměnění řekl posluchačům: „Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte!“ (Lukáš 9,35) – výslovný souhlas se vším, co Ježíš učil. Pokud tedy chtějí zlehčovatelé knihy Genesis obvinit Ježíše z omylu kvůli jeho lidství, musí logicky obvinit z omylu i Boha Otce. Nebo jinak, pokud Ježíš učil neomylnosti Bible a připisoval své učení Otci, přičemž takové učení je špatné, musí být Ježíš beznadějně popletený šarlatán.
  2. Kudy povedeme hranici? Pokud se Ježíš mýlil ve svém pohledu na Písmo, možná se mýlil i v jiných věcech. Kde to skončí? Koneckonců Ježíš řekl Nikodémovi (Jan 3,12): „Jestliže nevěříte, když jsem k vám mluvil o pozemských věcech, jak uvěříte, budu-li mluvit o nebeských?“ Pokud se Ježíš mýlil v pozemských věcech (jako je např nedávné stvoření globální potopa), mýlil se také v nebeských věcech, jako je Jan 3,16, jen o čtyři verše později? Pokud ne, proč? Kdo rozhodne, zda má pravdu či ne? Patrně my sami, abychom se stali autoritou místo Ježíše. A Písmo se nám stává jídelním lístkem v restauraci, z nějž si vybíráme jen ty části, které nám vyhovují, a tím se dostáváme na šikmou plochu k naprosté nevíře. Mnozí ateisté dosvědčují, že jejich odmítání Bible a křesťanství začalo zlehčováním knihy Genesis, např. bývalý spolupracovník Billyho Grahama Charles Templeton (viz Smrt odpadlíka).
  3. B)Další výmluva, která přímo nespadá do kenotické hereze, zní: „Ježíš se záměrně přizpůsobil mylným názorům svých posluchačů.“ Avšak:
  4. Zaměňuje se tím přizpůsobení se lidské omezenosti zapřizpůsobení se lidské chybě:11 první neznamená druhé. Matka může svému čtyřletému dítěti říct: „Vyrostl jsi mi v bříšku“ – to není lež, ale jazyk zjednodušený na úroveň dítěte. Naopak „přinesl tě čáp“ by byla naprostá nepravda. Podobně Bůh, autor pravdy, použil některé zjednodušené popisy (např. použil Zemi jako referenční rámec, jak to dnes dělají moderní vědci) a antropomorfismy, ale nikdy ne nepravdu.
  5. Ježíš často své posluchače káral, takže by je jistě neopomenul upozornit na jejich mylné názory ohledně Písma, pokud by takovými byly.
  6. Pokud se Ježíš podvolil tomuto omylu, možná tak učinil i v jiných případech. Kdo nakonec rozhodne, kdy se Ježíš podvoluje? Patrně my, takže Ježíš opět ztrácí svou autoritu.
  7. Nejenže Ježíš sdílel názory svých posluchačů na neomylnost Písma, ale ve skutečnosti je vyjadřoval ještě důrazněji.

Shrnutí

  • Ježíš existoval před stvořením a nikdy nevznikl, protože existoval věčně. Skrze něj vznikly všechny stvořené věci.
  • To znamená pluralitu v Bohu, o níž se učí již od knihy Genesis, a to také umožňuje Bohu být „Bohem lásky“.
  • Naše jména jsou také zapsána v knize života, která patří Beránkovi, Ježíši, od stvoření světa.
  • To znamená, že náš hřích musí být potrestán v osobě Zástupce, který byl lidský jako my, ale zároveň božský, aby se stal naším Spasitelem.
  • To vyžadovalo, aby náš Stvořitel ke své božské přirozenosti připojil i přirozenost lidskou.
  • Ježíš nikdy neztratil své božské vlastnosti, které dodávají jeho učení autoritu v každém ohledu.

 

Eva a Bohočlověk – Martin Luther

Komentář Martina Luthera ke knize Genesis12 obsahuje dobré postřehy k této pasáži:

Genesis 3,15].

Semeno ženy [latinská verze má ženské zájmeno, odtud mariánský kult]. Zaslíbení i hrozba (v tomto textu) jsou zároveň jasné i nejasné. To nechalo hada na pochybách, která žena má porodit Semeno Ženy, takže musel uvažovat o každé ženě jako o (možné) matce požehnaného Semene (Krista). Na druhé straně to našim prvním rodičům dodalo velkou víru, že právě od této hodiny očekávali Spasitele. Když Eva přivedla na svět svého prvního syna, jistě věřila, že tohoto Spasitele porodila. (Luther správně překládá Genesis 4,1 takto: „Ich habe einen Mann gewonnen mit dem HERRN“ (Získala jsem muže s Hospodinem). To je správný význam hebrejského originálu.) Izajáš toto zaslíbení vykládá slovy: „Hle, panna počne.“ Toto proroctví jasně ukazuje, že Spasitel neměl být potomkem svazku muže a ženy. V Novém zákoně to ještě jasněji zjevuje anděl (Lukáš 1,26-28). Protože tedy člověku bylo skrze Semeno Ženy přislíbeno osvobození od Zákona, hříchu a smrti a byla mu dána jasná a jistá naděje na vzkříšení a obnovu v budoucím životě, je jasné, že hřích a trest za něj nemohl odstranit vlastní silou. Ani on nemohl (vlastní silou) uniknout smrti a odčinit svou neposlušnost. Proto se Boží Syn musel obětovat a zajistit to všechno pro lidstvo. Musel odstranit hřích, zvítězit nad smrtí a obnovit to, co Adam svou neposlušností ztratil. … s. 80-81.

Gen 4:1

Evina slova: „Získala jsem muže s Hospodinem“ [ve svém [latinském] komentáři Luther překládá: „Acquisivi virum Domini“ (Dostala jsem muže Hospodinova), totiž Vykupitele, zatímco ve své [německé] Bibli správněji: „Ich habe einen Mann gewonnen mit dem HERRN“ (Získala jsem muže s Hospodinem). – Mueller] jsou dalším důvodem, proč nenazvala Kaina svým synem. Ve své velké radosti a úctě nechtěla svého potomka nazývat svým synem, protože věřila, že má být něčím mnohem víc, Mužem, který má potřít hlavu hada. Proto jej nazvala „mužem Hospodinovým“. Domnívala se, že právě jej měl Hospodin na mysli, když řekl: ‚Tvé semeno potře hlavu hada.‘ Ačkoli se Eva ve svém očekávání mýlila, její slova ukazují, že byla zbožnou ženou, která uvěřila příslibu nadcházející spásy skrze požehnaného Spasitele. Proto ho (Kaina) nenazvala svým synem, ale mužem Hospodinovým, kterého Bůh zaslíbil a dal. Její víra v zaslíbené semeno byla chvályhodná. Vírou v tohoto zaslíbeného Spasitele byli všichni svatí (ve SZ) ospravedlněni a spaseni. Její víra, že Kain je tím, kdo ukončí bídu hříchu, však byla mylná, neboť tomu uvěřila bez konkrétního znamení a slova (od Boha) z vlastního přesvědčení. Právě proto, že si byla zaslíbením tak jistá, že svého prvního syna považovala za toho, kdo splní, co Hospodin slíbil. Její chyba spočívala v tom, že nevěděla, že z (hříšného) těla se nemůže zrodit nic jiného než (hříšné) tělo a že hřích a smrt nemohou být přemoženy tělem (zkaženou přirozeností). (s. 91).

 

Odkazy

  1. Protože Bůh je Stvořitelem času i prostoru a hmoty, neznamená použití slova „dříve“ v tomto případě časové, ale logické prvenství. Zpět na text.
  2. Septuaginta (LXX) je řecký překlad SZ. Název pochází z latinského slova „septuaginta“ (70), protože podle legendy se o překlad v Alexandrii kolem roku 250 př. n. l. zasloužilo 72 rabínů (šest z každého z dvanácti kmenů). Ve skutečnosti vznikal v rozmezí několika desetiletí až několika století, počínaje 3. stoletím př. Kr. Zpět na text.
  3. Článek o Memra v Židovské encyklopediiuvádí:

„Slovo“ ve smyslu tvůrčího nebo řídícího slova či řeči Boha, který projevuje svou moc ve světě hmoty nebo mysli; tento výraz se používá zejména v targumu jako náhrada místo „Hospodin“, když je třeba se vyhnout antropomorfnímu výrazu. …

– V targumu:

V targumu vystupuje Memra pokaždé jako projev božské moci nebo jako Boží posel namísto samotného Boha všude tam, kde predikát neodpovídá důstojnosti nebo duchovnosti Božství [dále se uvádí velké množství příkladů, kdy targum má „Memra“ tam, kde Bible má „Hospodin“].

Článek je zakončen přiznáním: „Pravděpodobně kvůli křesťanskému dogmatu [o Logu neboli Slovu] rabínská teologie, s výjimkou targumské literatury, zřídka používala termín ‚Memra‘.‘ Zpět na text.

  1. Jednalo se o povstání Judy Makabejského a jeho bratrů proti řeckému vládci Antiochovi IV. (asi 215-163 př. n. l.). Rouhavě se označil jako Theos Epiphanes, což znamená zjevný Bůh, zakázal biblické židovské náboženské obřady a v židovském chrámu obětoval Diovi. Úspěšné povstání je základem židovského svátku Chanuka („zasvěcení“ [Chrámu]), jehož slavení Ježíš podle Jana 10,22-39 dodržoval. Zpět na text.
  2. Bar Kochba vedl povstání proti Římanům v roce 132 n. l. za vlády císaře Hadriána. Zpočátku se židovští křesťané připojili k povstání jako loajální Židé. Rabbi Akiba však prohlásil Bar Kochbu za Mesiáše a židovští křesťané pak odmítli následovat falešného Mesiáše. Zde můžeme hledat počátek rozkolu mezi židovskými křesťany a ostatními Židy. Povstání bylo potlačeno v roce 135 n. l. a Jeruzalém byl srovnán se zemí, přejmenován na Aelia Capitolina a prohlášen za nepřístupný Židům. Zpět na text.
  3. T. Wright, The New Testament and the People of God (Nový zákon a lid Boží), SPCK, London/Fortress Press, Minneapolis, str. 259, 1992. To neznamená, že bychom tím podporovali pozdější Wrightovu heterodoxii „nového pohledu na Pavla“ – viz podrobně vyvrácení. Zpět na text.
  4. Některé překlady tuto pasáž chápou chybně: „A budou se mu klanět všichni obyvatelé země, jejichž jména nejsou zapsána v knize života Beránka zabitého od založení světa.“ To znamená, že výraz apo katabolēs kosmou vztahují na ukřižování místo na zápis jmen. Ježíš však byl ukřižován až kolem roku 30 n. l., tedy více než 4000 let po stvoření. Ačkoli fráze apo katabolēs kosmounásleduje až po zabití, slovosled je v řečtině flexibilní. Dává tedy větší smysl srovnávat Písmo s Písmem, přičemž ostatní citované pasáže podporují souvislost této věty se zápisem jmen. Zpět na text.
  5. V řečtině je μορφῇmorphē; „forma“ je méně vhodný překlad. Zpět na text.
  6. V řečtině je ἴσοςisos, od něhož odvozujeme mnoho slov začínajících na iso-, což znamená rovnocenný nebo stejný. Zpět na text.
  7. Z řeckého výrazu v této pasáži: ἐκένωσεν ekenōsen. Zpět na text.
  8. Geisler, N.L. a Nix, W.E., A General Introduction to the Bible, Moody, Chicago, Revised and Expanded 1986; str. 62-64 obsahuje užitečné diskuse o těchto bodech. Zpět na text.
  9. Martin Luther, Genesis, přel. J. Theodore Mueller, Th.D., Ph.D., profesor křesťanské nauky a exegeze NZ, Concordia Seminary, St Louis, Missouri, Zondervan, Grand Rapids, MI, 1958. Závorky v citátu jsou dílem překladatele. Zpět na text.