Zamilovanost a láska
„Miluj svého bližního jako sám sebe“. (Matouš 22,39) Kdyby ten druhý mluvil, počínal si, zamýšlel to, co já, miloval bych ji, milovala bych ho?
Zamilovanost, láska – krásná slova, vyvolávající krásné pocity, možná i vzpomínky, a možná i touhu právě ony krásné pocity prožít, nebo prožívat znovu, protože se jeví, že už vyprchaly. Na druhé straně může v této souvislosti přijít otázka: jak poznám, že jsem zamilovaný/zamilovaná? Mohli bychom nyní vzpomínat, jak se zamilovanost projevuje, a začít psychickými příznaky jako je bušení srdce při pohledu na milovanou osobu, zlepšená nálada, úsměv, přes emoční příznaky, projevující se jakousi euforií, až po vlastní chování, kdy se snažím s milovanou osobou trávit co nejvíc času, často spolu komunikovat, ve všem si vyhovět atd. Ano, možná budeme šťastnější, zapomeneme na problémy, které nás ještě nedávno trápily, budeme uvolněnější a na svět se budeme dívat pozitivněji. Musíme ale také připustit, že zamilovanost má i svoji rubovou stranu. Idealizování partnera, partnerky, přehlížení nedostatků druhého, protože zamilovaný člověk má tendenci vidět milovaného výhradně v pozitivním světle, či vyhýbat se konfrontaci. A také je ještě třeba dodat, jak někdo řekl, že: „Zamilovanost je zázrak, který nevydrží věčně“. A to je třeba si také uvědomit. Zamilovanost je rozinka na koláči, dokonce někdo šel až tak daleko, že přirovnal zamilovanost k nemoci, kterou je třeba nejdříve vyléčit, a teprve potom přijde láska. Zamilovanost miluje, protože nechce vědět, kdežto láska miluje, i když ví. Ví, že ten druhý má také svoje chyby, že mu nebo jí občas „leze na nervy“, ale přesto jeho, ji, miluji.
Proč se dnes mnoho dvojic, a to i dvojic v manželství, rozchází? Protože zaměňují zamilovanost za lásku. Protože mají pocit, že to, co se ukazuje v romantických filmech je pravda. A pokud to tak „doma“ není, potom je třeba změna. Ne změna chování a vzájemného vztahu, ale změna partnera, partnerky. Jak poznám, že jsem zamilovaný, zamilovaná? Tak, že moje zamilovanost je předstupeň opravdové lásky. Ne pouze emocionální pohnutí. A nyní se musím vrátit k prvnímu slovu druhé části našeho nadpisu. Přitažlivost. Dva lidé se přitahují proto, že se sobě navzájem líbí, jsou si sympatičtí. A mnozí to berou tak, že to už je „ta zamilovanost“, a už spolu „chodí“. Velká láska. Žel, nic o sobě neví, kamarádský vztah se přeskočí, a hned je zde vztah milenecký. Nebo alespoň snaha o něj. A pokud se ho nepodaří v intimní oblasti (v sexu) dosáhnout, najednou je po zamilovanosti. Byla to zamilovanost, nebo pouze přitažlivost? Tím nechci říct, že zamilovanost přitažlivostí nezačíná, ale není to ještě zamilovanost. Proč? Protože o sobě nic nevíme, protože přeskakujeme přirozenou etapu kamarádství, protože nám mnohdy jde pouze o sebe a o naplnění (ukojení) svých vlastních potřeb.
„Láska ať je bez přetvářky“ (Římanům 12,9). Když opravdu miluji, nosím v sobě nějakou přetvářku? Jsem korektní, pravdivý, pravdivá?
Zamilovanost přece musí mít důvod. Miluji ho, ji, PROTOŽE je sympatický, milá, má smysl pro humor, je galantní, je hezká, má stejné, nebo alespoň podobné koníčky, cítím se s ním bezpečně (to často slyším při vedení předmanželských seminářů ze strany dívek), má dobrý vztah k lidem i své vlastní rodině… A proto ho, ji miluji. A přerod v lásku je tehdy, když všechno to ze zamilovanosti přetrvává, ale připojí se k tomu i to, že někdy bývá rozmrzelý, někdy je málo trpělivá, nejraději relaxuje u knihy, kdežto já u fyzického pohybu…, a přesto ho, ji miluji. Mám ho, ji rád, ráda.
Ale vraťme se k zamilovanosti, té opravdové, ne pouze k oné přitažlivosti, nebo k zištné zamilovanosti, kdy sice „velice miluji“, ale když nedosáhnu svého, nebo naopak dosáhnu svého (v různých oblastech), tak zamilovanost mizí. O těch hovoří Bible jako o „sami sebe milujících“ (2. Timoteovi 3,2) Ale jak poznat opravdovou zamilovanost? Znovu tedy Bible: „Nemilujme pouhým slovem, ale opravdovým činem“ (1. Janova 3,18). A tak je třeba položit si otázku – jsem ochoten milovat činem? Je ten druhý ochoten milovat činem? A nejde mně (pisateli) o zneužití tohoto slova, kdybychom to vztáhli pouze na sexualitu. Jiný biblický text říká: „Láska ať je bez přetvářky“ (Římanům 12,9). Když opravdu miluji, nosím v sobě nějakou přetvářku? Jsem korektní, pravdivý, pravdivá? Ještě jiný znak pravé lásky: „Miluj svého bližního jako sám sebe“. (Matouš 22,39) Každý člověk, až na naprosté výjimky, miluje sám sebe. Miluji toho druhého jako sám, sama sebe? Kdyby ten druhý mluvil, počínal si, zamýšlel to, co já, miloval bych ji, milovala bych ho? A dovolím si ještě jeden znak pravé zamilovanosti: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev, a sám se za ni obětoval… Ať každý bez výjimky miluje svou ženu jako sebe sama a žena ať má před mužem úctu“. (Efezským 5,25.33) Samozřejmě úctu před takovým mužem, který miluje svou ženu, jako sama sebe a byl by pro ni ochoten obětovat i svůj život.
Nejde o to, pouze moralizovat. Jde mně o to, abychom pochopili, že je rozdíl mezi přitažlivostí, zamilovaností a láskou, a také mezi povrchní jakoby zamilovaností a opravdovou zamilovaností, která později obvykle v lásku přerůstá.
Jan Dymáček
