Izraelsko-palestinský konflikt (2/3)
Historické souvislosti přetrvávajícího konfliktu na Blízkém východě
Kdybychom se vrátili do období středověku na Blízký východ, zjistili bychom, že muslimští Arabové Židy respektovali jako “Lid Knihy”. Židé měli v té době na Blízkém východě na území ovládaném muslimy lepší životní podmínky, než v křesťanské Evropě.
Pro Židy platilo, že nebyli nuceni konvertovat na islám, na druhou stranu však museli platit zvláštní daně, nosit oděv určité barvy nebo mít zvláštní označení, nesměli si brát muslimské ženy, měli omezenou svědeckou způsobilost u soudu, nemohli zastávat některé úřady; i přesto se ale mnoho Židů v muslimském světe vypracovalo do vysokých a vlivných státních úřadů. V rámci vzájemných vztahů Židů a Arabů je nutné zmínit, že dokonce došlo k jejich vzájemnému spojení v boji proti křížovým výpravám.
Cílem sionismu se stalo vybudování, nebo spíše úplné obnovení židovského státu. Židovský nacionalismus však narazil na arabské národní tužby.
Islám a židovství mají několik společných prvků, mezi ně patří např. potravinové předpisy, svatá místa nebo religiózní úkony a atributy (obřízka, pokrývka hlavy). Spojnicí muslimů, židů a křesťanů je biblická postava Abrahama. Muslimové islám považují za dokonalejší náboženství, protože jim bylo dáno větší poznání než židům či křesťanům.
Jak ke konfliktu došlo, když soužití Židů a Arabů bylo zpočátku poměrně klidné? Ve 2. polovině 19. století vzniká sionismus jako promítnutí evropského nacionalismu do židovského prostředí a zároveň jako reakce na evropský antisemitismus. Cílem sionismu se stalo vybudování, nebo spíše úplné obnovení židovského státu. Židovský nacionalismus však narazil na arabské národní tužby.
V tehdejší Palestině spravované Osmanskou říší se sionismus projevil židovskými přistěhovaleckými vlnami (alijemi). Židé přicházeli oficiálně jako turisté a poutníci, odkupovali půdu a zakládali usedlosti, farmy a později vesnice i celá města. Počet Židů na tomto území tak rychle narůstal. V 18. století žilo na tomto území přibližně 300 tisíc Arabů a 5 tisíc Židů (zatímto 3 miliony Židů byly v diaspoře). Na konci 19. století to již bylo 24 tisíc Židů oproti stále výrazně většímu počtu Arabů. Do roku 1928 však na území Palestiny přibylo 177 tisíc Židů, mezi lety 1929 a 1939 to bylo 250 tisíc Židů, jednalo se především o německé židy prchající před nacistickým režimem, a do roku 1948 dalších 100 tisíc1, šlo převážně o Židy prchající před holocaustem, přicházející z koncentračních táborů. Největší příliv Židů nastal po roce 1948 jako reakce na vznik státu Izrael. Do roku 1951 se na území nově vzniklého státu přistěhovalo dalších 600 tisíc Židů.
Na začátku 20. století nebyl v židovském přistěhovalectví spatřován žádný problém. S přibývajícími alijemi2ale začínají vznikat pochybnosti a nevole ze strany místního nežidovského obyvatelstva. V roce 1911 vznikla Palestinská národní strana a začaly protesty proti židovskému přistěhovalectví v istanbulském parlamentu. Problém nastal v první řadě s prodejem arabské půdy sionistům. Bohatí Židé jako byl např. Rotschild, který měl přístup ke kapitálu ze Západu, postupně odkupovali arabskou půdu, která byla de iure v držení několika desítek velkých arabských rodin a klanů, přičemž mnoho z nich v Palestině ani nežilo. Arabští pastevci a rolníci, kteří půdu do té doby vlastnili de facto, nejdříve mohli na prodané půdě zůstat, ale postupně stále více docházelo k jejich vyhnání. Arabští rolnící tak museli opustit půdu, kterou obhospodařovávali po dlouhé generace. Často ano nedostali žádnou kompenzaci, a tak vznikla velká nespokojená skupina obyvatelstva, která vytvořila základnu pro další neshody a problémy. I přes prodej půdy však v roce 1947 bylo v arabských rukou stále 80 % celkové půdy.
Britové se tak rozhodli podporovat najednou jak sionisty, tak Araby, i když si tyto dvě skupiny činily nárok na stejné území.
Po vypuknutí 1. světové války se Velká Británie snažila upevnit svou pozici na Blízkém východě. Egypt byl vyhlášen protektorátem a Kypr anektován. Nepřátelé osmanské říše se automaticky staly britskými spojenci. Těmi byli i Arabové, mezi kterými se probudily nacionalistické touhy. V rámci Osmanské říše neměli totiž Arabové samostatnost, ale pouze částěčnou autonomii. Britové s Araby spolupracovali na přípravě Arabského povstání. Arabové požadovali za svoji podporu Britů proti Turkům vlastní nezávislý stát po válce. Britové si ale nebyli jisti mírou arabské nezávislosti, proto používali v jednáních pojmy jako “svoboda Arabů” nebo “nezávislost Arabů”. Podobně se zachovali i k sionistům v případě Balfourovy deklarace. Britové se tak rozhodli podporovat najednou jak sionisty, tak Araby, i když si tyto dvě skupiny činily nárok na stejné území.
Po válce namísto slibovaného arabského státu vznikají mandáty Společnosti národů a Palestina začala být budována v duchu Balfourovy deklarace jako “židovská národní domovina”. V období První světové války byly pro Brity důležitější vztahy s Araby. V klidnějších obdobích bylo naopak pro Británii výhodné podporovat sionisty, kteří byli bližší západní Evropské kultuře. Důsledkem však byl vznik 2 táborů, které si nárokovaly právo na stejné území.
Řešení bylo! V roce 1919 došlo k uzavření dohody mezi Weizmannem (Žid) a Fajsalem (Arab) o vzájemné podpoře. Dohoda slibovala podporu sionismu a přistěhovalectví a na druhé straně vznik arabského státu v Sýrii. Smlouva se ale nakonec stala neplatnou, protože Britové nedodrželi své sliby a nechali nakonec Sýrii napospas Francouzům. Základem konfliktu v Palestině se tak stal nacionalismus a spory o území.3
Eliška Sovišová
