Izraelsko-palestinský konflikt (3/3)

Historické souvislosti přetrvávajícího konfliktu na Blízkém východě

Vznik izraelsko-palestinského konfliktu má své kořeny v událostech 20. století, které byly ovlivněny koloniálními zájmy, sionistickým hnutím, a také reakcí Arabů na přistěhovalectví Židů do Palestiny. Po rozdělení Osmanské říše v roce 1920 získala Británie správu nad Palestinou. Britové podporovali sionistické přistěhovalectví a dovolili vyvěšování sionistických symbolů, což mezi Araby vyvolalo pocit diskriminace. První násilné střety mezi Araby a Židy propukly už v roce 1920 a vedly k tzv. první Bílé listině (1922), která omezila židovskou imigraci. Napětí eskalovalo i kvůli sporům o vlastnictví půdy, což vyústilo v roce 1929 v masakr v Hebronu, kde bylo zabito 69 Židů. Židé byli následně z oblasti vystěhováni.

Vzestup nacismu v Německu v roce 1933 vedl k nárůstu židovské emigrace do Palestiny, což ještě více vyvolávalo odpor mezi Araby.

Vzestup nacismu v Německu v roce 1933 vedl k nárůstu židovské emigrace do Palestiny, což ještě více vyvolávalo odpor mezi Araby. V roce 1936 vypukla v Palestině Arabská revoluce, kterou Britové tvrdě potlačili. V reakci navrhli Britové rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát. Židé tento návrh přijali, ale Arabové jej odmítli kvůli obavám ze ztráty úrodné půdy, která měla připadnout do rukou Židům. Navíc by z oblasti Galilee muselo být vysídleno více než 250 tisíc Arabů.

Během druhé světové války Židé podporovali Spojence i přesto, že Britové nadále omezovali jejich přistěhovalectví, a to i vůči Židům prchajícím před holocaustem. Během celého období přetrvávající 2. světové války dokázali Britové dobře balancovat mezi stranami Židů i Arabů a avyvažovat tak vzájemné napětí. Po válce narůstala frustrace obou stran – Arabové neměli svůj stát a Židé čelili omezením imigrace i přes tragédie holocaustu. Situaci zhoršovaly krvavé útoky z obou stran, jako např. masakr v Dejr Jásínu v roce 1948, který vedl k masovému palestinskému exodu, během něhož několik set tisíc Arabů opustilo své domovy, a byly zničeny stovky arabských vesnic.

V roce 1947 OSN navrhla rozdělení Palestiny na židovský a arabský stát. Tento návrh byl přijat Židy, Arabové ale odmítli, protože nesouhlasili s tím, jak bylo území rozděleno. Po ukončení britského mandátu 15. května 1948 byl vyhlášen Stát Izrael. Stejného dne, kdy došlo k vytvoření židovského státu, ale na území bývalého britského mandátu nedošlo ke vzniku žádného arabského ⁠⁠⁠⁠státu. Arabské státy, jako Egypt, Jordánsko nebo Sýrie, odmítly uznat Izrael a zahájily útok. Během první izraelsko-arabské války bylo mnoho Palestinců vyhnáno nebo uprchlo ze svých domovů. Takovým příkladem je masakr v Dejr Jásínu v roce 1948, který vedl k masovému palestinskému exodu, během něhož několik set tisíc Arabů opustilo své domovy, a bylo zničeno stovky arabských vesnic. Tento palestinský exodus, známý jako Nakba, spolu se zánikem plánovaného arabského státu, vytvořil základy izraelsko-palestinského konfliktu.

Izraelsko-palestinský konflikt tak zůstává jedním z nejdéle trvajících a nejsložitějších konfliktů moderní doby.

Po válce zůstala Palestinská území rozdělena – Západní břeh Jordánu anektovalo Jordánsko a Pásmo Gazy převzal Egypt. Palestinci zůstali bez státní identity, což vedlo k formování Organizace pro osvobození Palestiny (OOP) v roce 1964. V roce 1967 během Šestidenní války Izrael obsadil Západní břeh, Gazu, Golanské výšiny a Sinajský poloostrov. Tím se pod izraelskou kontrolu dostaly miliony Palestinců. To opět přispělo k další radikalizaci konfliktu.

Od 70. let se konflikt stal komplexnějším. Významným mezníkem byla první intifáda (1987–1993), kdy Palestinci zahájili masové povstání proti izraelské okupaci. Následovaly dohody z Osla (1993), které přinesly určité naděje na mír a vedly ke vzniku Palestinské autonomie. Za uzavření mírové dohody byla Jicchaku Rabinovi (izraelský premiér) i Jásiru Arafatovi (předseda OPP) udělena Nobelova cena míru. Nicméně neúspěch v dosažení trvalého řešení, gradující osidlování Západního břehu Izraelci a pokračující násilí, včetně druhé intifády (2000–2005), prohloubili nedůvěru mezi oběma stranami.

Dnes je konflikt stále nevyřešený, s hlavními spornými body, jako je budoucnost Jeruzaléma, právo na návrat palestinských uprchlíků, osady na Západním břehu a kontrola nad Pásmem Gazy. Izraelsko-palestinský konflikt tak zůstává jedním z nejdéle trvajících a nejsložitějších konfliktů moderní doby. ¹

Eliška Sovišová