Ellen G. White o Božím charakteru (3/3): Trojice
Záhada Trojice
Slovo „Trojice“ (řecky: Τριάδος) se v Bibli nevyskytuje. Víme pouze že bylo poprvé použito Theofilem z Antiochie ve vztahu ke třem osobnostem Božství, zhruba kolem roku 170 po Kristu. Od té doby bylo toto označení přijato a používáno v mnoha katolických a protestantských konfesích. Používali jej slavní reformátoři jako byl Martin Luther, Jan Kalvín a také lídr raného adventistického hnutí William Miller. Nicméně Ellen White ve svých spisech tento termín ve vztahu k Bohu nikdy nepoužila. Proč? Pravděpodobně proto, že raní adventisté chápali toto označení jako nesprávnou představu o třech samostatných „Bozích“. Například v roce 1861 J. N. Loughborough tvrdil, že: „Pokud jsou Otec, Syn a Duch svatý každý Bohem, pak by to byli tři Bohové.“1 V roce 1878 D. M. Canright kritizoval: „Nauku o Trojici, o třech Bozích.“2 Na rozdíl od svých současníků, se kterými souhlasil i její vlastní manžel, však Ellen Whiteová nikdy přímo nehovořila proti Trojici.
Skutečnost, že slovo „Trojice“ se v Bibli ani ve spisech Ellen Whiteová přímo nevyskytuje, bychom neměli brát jako argument proti tomuto konceptu.
Skutečnost, že slovo „Trojice“ se v Bibli ani ve spisech Ellen Whiteová přímo nevyskytuje, bychom neměli brát jako argument proti tomuto konceptu. Klíčovou otázkou je, zda se myšlenka o trojjedinosti Boha nachází v inspirovaných textech. Při řešení této kontroverzní otázky bychom si měli uvědomit, že „pravda je postupná“ a naše porozumění pravdě se také v čase postupně vyvíjí. (Přísloví 4,18; Jan 16,12–13) V Písmu i ve spisech Ellen Whiteové skutečně nacházíme postupné odhalování této vznešené pravdy, které lépe pochopíme z kontextu historického vývoje.
Při zkoumání Písma je zřejmé, že až do babylonského zajetí byli Boží lidé silně pokoušeni modloslužbou a polyteismem. Proto se mnoho prorockých poselství snažilo pomoci lidem překonat tato pokušení a přijmout Hebrejskou monoteistickou víru. I přesto již Starý zákon obsahuje určité náznaky Boží trojjedinosti, která se odhaluje více v Novém zákoně.
Někteří autoři spatřují v hebrejském podstatném jménu Elohim (představující množné číslo pro slovo „Bůh“), v případě, kdy je navíc spojeno s množnými slovesy, zárodek konceptu plurality a plnosti jediného Boha. Ještě zřetelnější rozlišení mezi osobami Božství lze nalézt například v Izajášovi (48,15-16): „Já sám jsem to prohlásil, já jsem ho povolal, přivedl jsem ho a jeho cesta bude zdárná… A nyní mne posílá Panovník Hospodin a jeho duch.“ Zájmeno „mne“ je definováno předchozími prohlášeními: „Já, já jsem ten první, já jsem i poslední. Ano, moje ruka založila zemi, má pravice nebesa rozvinula.“ (Izajáš 48,12–13) A jasně odkazuje na Krista.
V Novém zákoně se toto rozlišení stává ještě zřetelnější, například při Ježíšově křtu:
„Když se všechen lid dával křtít a když byl pokřtěn i Ježíš a modlil se, otevřelo se nebe a Duch svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“ (Lukáš 3,21–22)
Či v příslibu jiného Přímluvce:
„A já požádám Otce a on vám dá jiného Přímluvce, aby byl s vámi na věky –Ducha pravdy, kterého svět nemůže přijmout, poněvadž ho nevidí ani nezná. Vy jej znáte, neboť s vámi zůstává a ve vás bude… Ale Přímluvce, Duch svatý, kterého pošle Otec ve jménu mém, ten vás naučí všemu a připomene vám všecko, co jsem vám řekl.“ (Jan 14,16–17.26)
A také v takzvaném Velkém poslání:
„Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ (Matouš 28,19) Ježíš se modlí k Otci a je veden Duchem svatým – skrze kterého počala Marie – a který v něm přebýval a vedl ho na poušť, aby zde byl pokoušen satanem. Apoštolské požehnání Pavla také potvrzuje trojjedinost: „Milost našeho Pána Ježíše Krista a láska Boží a přítomnost Ducha svatého se všemi vámi.“ (2.Korintským 13,13).
Adventisté od poloviny 80. let 19. století začali znovu zkoumat biblické základy takových evangelikálních doktrín, jako je Trojice.
Jak můžeme vidět, samo Písmo ukazuje postupný přechod Božího lidu od polyteismu a modloslužby k monoteismu a následně k plnějšímu porozumění trojjedinosti Boha. Ve spisech Ellen Whiteová jsme svědky podobného vývoje, kdy raní adventisté přecházeli od svého původního odmítavého postoje vůči Trojici, směrem k hlubšímu pochopení biblického učení o Bohu. Tento vývoj lze lépe pochopit, pokud vezmeme v úvahu, že Millerismus bylo hnutí, které bylo podporováno napříč různými denominacemi, jejichž spojující aspekt bylo kladení důrazu na jedinou doktrínu: druhý příchod Krista. Raní adventisté se zaměřovali na definování a upevňování svého systému takzvané „přítomné pravdy“. Teprve od poloviny 80. let 19. století začali znovu zkoumat biblické základy takových evangelikálních doktrín, jako je Trojice.
Mnozí odpůrci Trojice zpochybňují pravost křestní formule vyjadřující trojjedinost v Matoušovi 28,19 (citována výše). Naproti tomu Ellen Whiteová nikdy tuto formuli nezpochybňovala. V roce 1854 dokonce napsala, že apoštolové „chodili a křtili ve jménu Otce, Syna a Ducha svatého.“3
V roce 1904 prohlásila: „Když se křesťan podrobuje slavnostnímu obřadu křtu, tři nejvyšší mocnosti ve vesmíru – Otec, Syn a Duch svatý – potvrzují jeho čin a zavazují se svou mocí mu pomáhat v jeho úsilí ctít Boha… Tyto tři veliké nebeské mocnosti se zavazují poskytnout křesťanovi veškerou podporu, kterou potřebuje.“5
V roce 1909 Ellen Whiteová po opětovném citování křestní formule (Matouše 28,19) dále prohlásila: „Toto jsou slova inspirace. Nemusíte se obávat, že byste se mýlili, když v ně věříte.“6
V době, kdy Ellen Whiteová žila, obsahovala překladová Verze Bible zvaná: King James Version (KJV) stále takzvanou Johanitskou vsuvku v (1. Jan 5:7–8): „Neboť tři jsou, kteří vydávají svědectví v nebi: Otec, Slovo a Duch svatý; a ti tři jsou jedno.“ Toto tvrzení je v souladu s trojiční vírou, avšak seriózní textová kritika prokázala, že nebylo součástí původní verze Janova listu. Bruce M. Metzger dokonce varuje, že: „Tato slova jsou podvržená a nemají žádné právo být v Novém zákoně.“7 Je pozoruhodné zmínit, že Ellen Whiteová používala tuto verzi Bible při svém každodenním čtení a studiu a citovala z ní mnohem více než z jakékoli jiné verze, která byla během jejího života dostupná. Přesto však ve všech svých spisech nikdy necitovala tento konkrétní úsek!
Přestože Ellen Whiteová nikdy nepoužila slovo „Trojice“, jasně tento koncept vyjádřila ve svých spisech. Například v roce 1905 napsala:
„Máme spolupracovat se třemi nejvyššími mocnostmi v nebi – Otcem, Synem a Duchem svatým – a tyto mocnosti budou skrze nás působit, a učiní nás Božími spolupracovníky.“8
A v tomtéž roce dodala:
Pokud jde o osobnost Ducha svatého, Ellen Whiteová v roce 1899 učinila prohlášení vůči studentům Avondale College:
A v roce 1906 dodala: „Duch svatý je osobou, protože dosvědčuje v našem duchu, že jsme dětmi Božími (Římanům 8,16). Když je toto svědectví vydáno, nese s sebou svůj vlastní důkaz. V takových chvílích věříme a jsme si jisti, že jsme děti Boží. (…) Duch svatý má svou osobnost, jinak by nemohl dosvědčovat našemu duchu a spolu s naším duchem, že jsme děti Boží. Musí být také božskou osobou, jinak by nemohl zkoumat tajemství skrytá v Boží mysli. ‘Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu než Duch Boží.’[1.Korintským 2,11].“11
Bohužel některé hermeneutické a překladové omyly zkreslily povahu Boha, která je odhalena v Bibli a v spisech Ellen Whiteové. Odpůrci Trojice mají tendenci přeceňovat výroky, které jim vyhovují, a odmítat ty, se kterými nesouhlasí. Pro ně jsou mnohá tvrzení o Trojici jak v Bibli, tak ve spisech Ellen Whiteové buď zfalšovaná, nebo přidaná nedůvěryhodnými církevními vůdci. Čímž se snaží vytvořit důkazy pro takzvanou „Trinitářskou herezi“. Tim Poirier, zástupce ředitele Pozůstalosti Ellen G. Whiteové (Ellen G. White Estate), rovněž přesvědčivě odpovídá na námitky vznesené proti výrokům Ellen Whiteové o Trojici.12
Jak vyplývá z naší diskuse, Boží sebe-zjevení prostřednictvím inspirovaných spisů potvrzuje existenci tří osob Božství, které tvoří jednoho Boha. Toto tajemství nemůžeme plně pochopit, ale můžeme a měli bychom jej ve své víře přijmout. Ve skutečnosti nacházíme v Božím zjevení významné napětí mezi: 1) podstatnou jednotou a 2) podřízeností jednotlivých božských osob v samotném Božství.
Mnoho zkreslených pohledů na Boha vzniká tím, že se jeden z těchto aspektů přeceňuje na úkor druhého a také tím, že není správně pochopen charakter Boží Jednoty. Náš text se tak společně s úryvky z textů Ellen G. Whiteové stručně dotýká těchto dvou důležitých konceptů a snaží se zachovat jejich správnou rovnováhu.13
