Funkčnost světonázoru nedokazuje jeho pravdivost

Světonázor si člověk utváří v průběhu svého života, a to velice často na základě svých osobních zkušeností. Na základě toho, co mu fungovalo, a co nikoli. Je to ale dobře?

Mezi lidmi je obvyklé, že zastávají takovou životní filozofii, která jim funguje.

Světonázor, tedy pohled na podstatu vesmíru, na smysl života a smrti, na existenci nadpřirozených jevů či Boha, si člověk utváří v průběhu svého života, a to velice často na základě svých osobních zkušeností.

Nemyslím tím styl chování k ostatním lidem, intenzitu využívání mobilních telefonů, postoj k alkoholu nebo třeba způsob stravování, u kterého sledují, že jim po zdravotní i psychické stránce pomáhá a zlepšuje kvalitu jejich života. Životní filozofií myslím světonázor. Tedy pohled na podstatu vesmíru, na smysl života a smrti, na existenci nadpřirozených jevů či Boha. Světonázor si člověk utváří v průběhu svého života, a to velice často na základě svých osobních zkušeností. Na základě toho, co mu fungovalo, a co nikoli. Mnoho lidí tak zanevřelo na křesťanství, protože jim nedávalo to, co od něj očekávali.

Jeden můj známý kdysi propadl staré keltské mytologii, protože jeho duchovní potřeby naplňovala tak, jak křesťanství nikdy nedokázalo. Můj příbuzný se setkal s člověkem, který věří na komunikaci s mrtvými a posmrtný život od té doby, co ho zdánlivě navštívil jeho zesnulý dědeček a mluvil s ním.

Funkčnost ateismu není intelektuální znalost, jak si někteří namlouvají. Je to jen životní zkušenost s platností ateismu, tedy s absencí nadpřirozena. Mnoho ateistů se stává věřícími v momentě, kdy něco spirituálního prožijí.

Můj dávný spolužák ze základní školy se stal satanistou proto, že se na jednom spiritistickém obřadu vyvolávání duchů zúčastněným osobám zjevil satan, předpověděl, že jeden z přítomných druhý den zemře, a opravdu pak jednoho z nich srazilo a usmrtilo auto. Kamarádka na kolejích věřila na reinkarnaci proto, že si prý vybavovala vzpomínky na své minulé životy. V jednom z nich byla dokonce matkou své současné matky. Mnoho katolíků je součástí této veliké církve proto, že se jim údajně zjevila panna Marie. Kdejaký člověk se stal křesťanem a uvěřil v Boha poté, co procházel těžkým životním obdobím, navzdory svému ateismu se ze zoufalství modlil, a Bůh mu pomohl. Zástupy ateistů nevěří v duchovní svět nad námi jen proto, že nemají naprosto žádné duchovní prožitky. Nepamatují si minulé životy, nevnímají pomoc Boha, nezjevil se jim mrtvý člověk, anděl ani satan, nespatřili na obloze UFO, nezamávala jim socha panny Marie. I to je samozřejmě funkčnost jejich světonázoru. Funkčnost ateismu. Není to intelektuální znalost, jak si někteří z nich namlouvají. Je to jen životní zkušenost s platností ateismu, tedy s absencí nadpřirozena. Mnoho z nich se stává věřícími v momentě, kdy něco spirituálního prožijí.

Lidé často zastávají takovou životní filozofii, která jim funguje. A právě proto, že jim funguje. Napříč všemi světonázory najdete mnoho lidí, kteří vám potvrdí, jak jim jejich filozofie skvěle funguje, a že právě to je ten důvod, proč jí věří. Jenže to je fatální chyba, protože funkčnost světonázoru není důkazem jeho pravdivosti.

Pokud jeden světonázor tvrdí „Bůh existuje“ a druhý světonázor „žádní bohové nejsou“, pak se tyto dva světonázory logicky vylučují. Pravdu z nich má jenom jeden. Ale jak zjistit, který to je?

Není možné, aby opravdu fungovala komunikace s mrtvými spolu s reinkarnací a zároveň s názorem, že po smrti není nic. Tyto tři možnosti se navzájem vylučují. Nemůže být správné uctívat Boha i satana. Nemůže být zároveň pravdivý teismus i ateismus. Bohové buď existují nebo neexistují, ale oba pohledy být pravdivé nemohou. Pokud jeden světonázor tvrdí „Bůh existuje“ a druhý světonázor „žádní bohové nejsou“, pak se tyto dva světonázory logicky vylučují. Pravdu z nich má jenom jeden. Stejně tak jsou neslučitelné dva názory, z nichž jeden trvá na stáří vesmíru 14 miliard let a druhý na stáří vesmíru 6 000 let. Pravdu má jen jeden. Pouze jeden světonázor může být objektivně platný. Ale jak zjistit, který to je?

Jak si poradit s tím, že fungují všechny světonázory, i když má pravdu jen jeden? Znamená to, že funguje i lež. Fungují i ty světonázory, které nejsou pravdivé. A fungují velice dobře.

Každý světonázor poskytuje jiné odpovědi na základní otázky: Existuje Bůh nebo ne? Je jím Ježíš Kristus nebo někdo jiný? Je Marie naživu v nebi nebo se její mrtvé tělo dávno rozpadlo v prach? Lze mluvit s mrtvými nebo je to nesmysl? Převtělujeme se po smrti do nově narozených těl nebo ne? Je lidská duše nesmrtelná nebo není? Existuje peklo pro hříšníky nebo ne? Vznikli jsme evolucí nebo nás stvořil Bůh? Jak je náš vesmír starý? … Na každou z těchto otázek existuje jen jedna správná odpověď. Bůh nemůže zároveň existovat i neexistovat. Očistec nemůže být i nebýt. Život na Zemi nemůže být starý 6 000 let a zároveň 3,5 miliardy let. Na soubor těchto otázek každý světonázor odpovídá jinak. Pravdivý z nich tedy může být jen jeden. Je to ten světonázor, který na uvedené otázky (a mnohé další) poskytuje správné odpovědi. 

Jenomže různým lidem fungují různé světonázory. Jak se s tím vypořádat? Jak si poradit s tím, že fungují všechny světonázory, i když má pravdu jen jeden? Znamená to, že funguje i lež. Fungují i ty světonázory, které nejsou pravdivé. A fungují velice dobře.

Jak je to možné? Jak je možné, že i světonázor, který není pravdivý, poskytuje svým vyznavačům přesvědčivé zkušenosti se svým fungováním? Namísto toho, abych na tuto otázku odpověděl, prozradím, co je potřeba s ní provést. Je nutné ji přesunout do souboru základních otázek o našem vesmíru. Pro náš vesmír je charakteristické, že je starý určitý počet roků.

Vysvětlení funkčnosti nepravdivých světonázorů je důležité kritérium, které musí splnit světonázor, aby o něm vůbec bylo možné uvažovat jako o potenciálně pravdivém. Světonázory, které se s tímto problémem zvládnou nějak vypořádat, jako třeba křesťanství, pravdivé být v principu mohou, ostatní nikoliv.

Že se v něm život objevil určitým konkrétním způsobem a před určitou konkrétní dobou. A také to, že v něm nade vší pochybnost svým zastáncům fungují i světonázory, které nejsou pravdivé. Je to zvláštní a podivuhodná pravda o našem vesmíru. Nemuselo by to tak být, ale je. Tuto pravdu musíme přijmout.

Dobře. Takže místo snahy odpovědět na otázku „Jak je možné, že fungují i ty světonázory, které nejsou pravdivé?“ jsme ji přesunuli mezi zásadní otázky týkající se povahy našeho vesmíru. A co dál? Odpověď nás přece zajímá… Ten světonázor, který na tuto otázku nějak odpovědět dokáže, může být zařazen do skupiny potenciálně pravdivých světonázorů. Vysvětlení funkčnosti nepravdivých světonázorů je důležité kritérium, které musí splnit světonázor, aby o něm vůbec bylo možné uvažovat jako o potenciálně pravdivém. Světonázory, které se s tímto problémem zvládnou nějak vypořádat, jako třeba křesťanství, pravdivé být v principu mohou. Ovšem světonázory, které žádnou odpověď neposkytují, nebo si dokonce naivně hrají na to, že pravdu mají všichni, být pravdivé zcela určitě nemohou. To se týká především různých východních filozofií.

Životní filozofii je potřeba si vybrat podle kvalitnějších kritérií, než že člověku funguje. Např. je vhodné studovat přírodní vědy, a dospět ke konkrétním závěrům ohledně stáří vesmíru nebo života na planetě Zemi – a následně vyškrtat všechny světonázory, které odporují dosaženému poznání. Nebo je možné studovat historii a prozkoumat důvěryhodnost starozákonních i novozákonních historických událostí – a následně dospět k závěru, zda Bible je či není důvěryhodná. A samozřejmě je také možné studovat teologii a podstatu veškerých náboženství a filozofií, a zkoumat, jestli vůbec nějak vysvětlují nepopiratelnou skutečnost, že fungují i nepravdivé světonázory. Když člověk prostuduje objektivní fakta, vědu i historii, a zamyslí se nad logikou a potenciální pravdivostí jednotlivých náboženství a filozofií, určitý světonázor mu z toho vyplyne sám. To je ten pravdivý. A právě jeho vysvětlení funkčnosti nepravdivých světonázorů už potom člověk pouze přijme.

Funkčnost světonázoru nemá být příčinou jeho přijetí, ale důsledkem. Je potřeba studovat vědu i historii, poznávat a přijímat veškerá fakta o světě a zkoumat všemožné světonázory. Na takto vybudovaných pilířích je možné dospět k jedinému pravému světonázoru.

Cestu, na které si člověk zvolí ten světonázor, který mu funguje (nebo zavrhne ten, který mu nefunguje), nepovažuji za rozumnou a bezpečnou. Je sice jednoduchá a pohodlná, ale člověk se na ní vystavuje značnému riziku, že bude lapen nějakým nepravdivým světonázorem. Mnohem prozíravější a odpovědnější přístup je takový, kdy si člověk světonázor zvolí na základě vědeckých a historických poznatků, a jeho vysvětlení funkčnosti nepravdivých světonázorů následně prostě akceptuje. Funkčnost světonázoru nemá být příčinou jeho přijetí, ale důsledkem. Je potřeba studovat vědu i historii, poznávat a přijímat veškerá fakta o světě a zkoumat všemožné světonázory. Na takto vybudovaných pilířích je možné dospět k jedinému pravému světonázoru. Pak už ho stačí jen nechat, aby na otázku „Jak je možné, že fungují i ty nepravdivé?“ odpověděl sám.¹

Petr Jelínek