14 zastavení na křížové cestě: šesté zastavení
Veronika podává Ježíšovi roušku
„Já však ve spravedlnosti uzřím tvoji tvář, až procitnu, budu se sytit tvým zjevem.“ (Žalm 17,15)
K Ježíšovi náhle přistoupila žena jménem Veronika. Vzala roušku a začala láskyplně otírat krev a pot z jeho tváře. Nemohla udělat mnoho, ale takové gesto není jen o velikosti daného skutku, ale spíše o velikosti srdce. Ježíš byl vděčný Veronice za její laskavost. I když nebyla v Ježíšově životě nikým blízkým, stala se tím posledním, kdo Ježíšovi v jeho pozemském životě projevil laskavost.
Nikdy nemůžeme vědět kdy laskavost, kterou projevíme, bude tou poslední, kterou někdo zažije. Proto bychom měli využít každou příležitost k dobru. Důsledky dobrého činu mohou trvat navěky, stát na počátku řetězu dobrodiní, a to je vzácná příležitost. Když nás napadne výmluva, že jsme příliš zaneprázdněni, nezapomeňme, že každá laskavost může mít vliv, který překonává čas i prostor.
Veroničin skutek není možné chápat jako něco izolovaného. Laskavost je nakažlivá. Laskavost plodí laskavost. A laskavosti se člověk musí učit. Veronika nebyla jen ve správný čas na správném místě. V ten moment se projevila její soucitná povaha, které se učila celý svůj život. Ježíšova tvář nebyla první, kterou svou něžností potěšila, a určitě ani poslední. I my nemůžeme očekávat, že se v kritické situaci zachováme správně a milosrdně, pokud se tomu nebudeme učit v rámci našich každodenních životů. Byli bychom my sami schopni otřít Ježíšovu tvář, kdybychom předtím ignorovali všechny ty tváře plné bolesti, které nás každý den obklopovali? Jak bychom mohli říct, že bychom mu pomohli, když nám snadno unikají potřeby druhých?
