Největší záchranná akce v dějinách
Bůh poté, co lidé mohli pochopit, že „tudy cesta nevede“, ukončí dějiny s tím, že nabízí záchranu všem, kteří ji chtějí přijmout.
„Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti. Žena viděla, že je to strom s plody dobrými k jídlu, lákavý pro oči, strom slibující vševědoucnost. Vzala tedy z jeho plodů a jedla, dala také svému muži, který byl s ní, a on též jedl.“ (1. Mojžíšova 2,17 a 3,6)
Nejde o jedení, či nejedení ovoce ze stromu. Bylo tam mnoho dalších stromů s ovocem. Šlo o to, že takovým způsobem měl člověk možnost prokázat, že bere Boží rady pro svůj život vážně, nebo že svoji vůli nadřadí autoritě Boha. A to se stalo. Člověk se postavil nad Boha a sám sobě se stal autoritou, tedy bohem. Tento svůj postoj člověk dokladuje i později, kdy „si řekli: ‚Nuže, vybudujme si město a věž, jejíž vrchol bude v nebi. Tak si učiníme jméno a nebudeme rozptýleni po celé zemi.‘“ (Stavba babylonské věže, 1. Mojžíšova 11,4) Nepotřebujeme Boha. My se zachráníme před případnou potopou sami. Naše stavba bude dosahovat až do nebe. Budeme rovni Bohu. Tato zpráva pouze potvrzuje, že člověk zůstal ve vzpouře vůči Bohu a Jeho radám, stejně jako jeho návodu pro život. Výsledek? Dějiny válek, nevraživosti, krutého zacházení s „nepřítelem“, ale také dětské domovy, matky samoživitelky, drogy, potřeba existence kriminalistů, svět přeplněný zbraněmi hromadného ničení, stejně jako potřeba notářského ověřování podpisů, protože nikomu nelze věřit.
A tady přichází nabídka největší záchranné akce v dějinách lidstva. „Ve dnech těch králů dá Bůh nebes povstat království, které nebude zničeno navěky, a to království nebude předáno jinému lidu. Rozdrtí a učiní konec všem těm královstvím, avšak samo zůstane navěky. Veliký Bůh dal králi poznat, co se v budoucnu stane. Sen je pravdivý a výklad spolehlivý.“ (Daniel 2,44–45) A co se stane? Bůh poté, co lidé mohli pochopit, že „tudy cesta nevede“ ukončí dějiny s tím, že nabízí záchranu všem, kteří ji chtějí přijmout. „A toto evangelium o království bude kázáno po celém světě na svědectví všem národům, a teprve potom přijde konec.“ (Matouš 24,14) Pokud ale někdo nechce, Bůh jeho svobodné rozhodnutí akceptuje.
Pokud přizveme Boha do svého života, potom můžeme zažívat onu naději a žít v jistotě konečné záchrany.
Ona záchranná akce není vázána pouze na konec světových dějin. Po potopení Titaniku v roce 1912 zůstaly stovky lidí v záchranných člunech na otevřeném moři. Čekali několik hodin, než k nim dorazil parník Carpathia. Ten postupně naložil přeživší z člunů a odvezl je do bezpečí. Někdo se topí, nebo čeká v záchranném člunu na otevřeném moři na pomoc. Připluje loď, která jej zachrání tím, že jej vezme na palubu. Člověk ještě není na suché zemi, ale je v bezpečí a má naději, že na pevné zemi bude. Již dnes Bůh nabízí pomoc, naději, pokoj, povzbuzení a jistotu. Toho, kdo si to přeje, kdo Jej bere vážně a důvěřuje Mu, je ochoten vyzvednout z pozice tonoucího nebo čekajícího na člunu do pozice toho, který je na palubě záchranné lodi. Pokud přizveme Boha do svého života, potom můžeme zažívat onu naději a žít v jistotě konečné záchrany. A když Bůh, ne války ani ekologická katastrofa, ukončí dějiny, potom naše záchranná loď přistane v bezpečném přístavu. Tedy ne až jednou, ale již nyní můžeme žít s nadějí a vyhlídkou na Boží království, které přijde. „Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věříte v Boha, věřte i ve mne. V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ (Jan 14,1–3)
Otázkou je, proč se o této největší záchranné akci v dějinách nemluví, nepíše, netočí filmy? Stále věříme tomu, co se mnohokrát v dějinách, ale i dnes ukazuje, že nefunguje? „My zvládneme všechno sami a Boha nepotřebujeme?“ Vezměme Boha vážně a s Ním i naději a jistotu, že to lepší je teprve před námi. A už dnes můžeme zažívat alespoň odlesk onoho lepšího, co nás čeká.
Jan Dymáček
