Jméno jako poselství

Název Církve adventistů nese stejně tak jasné a konkrétní poselství. Slovo „adventus“ znamená příchod Ježíše Krista. A sedmý den je podle Bible sobota, kterou Bůh požehnal a posvětil.

Vedle konkrétních osob jsou zde právnické osoby, společenství, sportovní kluby, církve a jiné. A právě ony se snaží svým jménem vyjádřit hodnoty, které chtějí nést, které jsou jim blízké a které je možné vnímat jako poselství. Když vzpomeneme například „Lékaře bez hranic“, potom toto jméno zdůrazňuje, že jde o humanitární a lékařskou pomoc bez ohledu na jakékoliv hranice. Název „Člověk v tísni“ evokuje pomoc lidem, kteří jsou v nouzi. Církev se jménem „Bratrská jednota baptistů“ odkazuje jednak na historickou Jednotu bratrskou, ale i na křest dospělých. Stejně tak i „Evangelická církev bratrská“ se hlásí k tradici bratrských sborů (Jednota bratrská, mezi její velikány patří například Jan Blahoslav a Jan Ámos Komenský) a zároveň zdůrazňuje evangelium jako důležitou součást jejich věrouky.

Ale je zde i celosvětová křesťanská „Církev adventistů sedmého dne“, která patří k protestantským církvím, jako dvě předchozí již zmíněné. Název Církve adventistů nese stejně tak jasné a konkrétní poselství. Slovo „adventus“ nebo advent znamená příchod. Konkrétně příchod Ježíše Krista. A sedmý den je podle Bible sobota, kterou „Bůh požehnal a posvětil, neboť v něm přestal konat veškeré svoje stvořitelské dílo.“ (1. Mojžíšova 2,3) (Mimochodem i náš kalendář měl jako poslední den v týdnu, tedy sedmý den, sobotu. Neděle byla prvním dnem. Ke změnám docházelo postupně během druhé poloviny 20. století. Dodnes má sobotu jako sedmý den v kalendáři mnoho zemí. Například USA, Kanada, Japonsko, Brazílie a Mexiko.)

Z tohoto adventního hnutí vzniká v roce 1863 Církev adventistů sedmého dne. Navazuje na předcházející reformační proud a přijímá základní reformační teze, to znamená: „Sola Scriptura“ – pouze Písmo

Ve druhé polovině 17. století započala v luteránské církvi v Německu éra pietismu. Ten se postupně rozšířil do všech protestantských církví, a to i v jiných zemích. Šlo o reformaci v rámci reformačních církvích. Pietisté vyznávali osobní, hlubokou víru, která se projevovala v praktickém životě. Duchovnost pro ně nebyla pouze formalita. A právě toto hnutí ovlivňovalo církve, a byť nepřímo, mělo také vliv na vznik adventního hnutí, které očekávalo v polovině 19. století druhý příchod Ježíše Krista. Z tohoto adventního hnutí vzniká v roce 1863 Církev adventistů sedmého dne. Navazuje na předcházející reformační proud a přijímá základní reformační teze, to znamená: „Sola Scriptura“ – pouze Písmo, Bible je ve věcech víry nejvyšší autoritou. „Sola Fide“ – pouze víra, člověk je ospravedlněn pouze vírou. „Sola Gratia“ – pouze milost, spása je nezasloužený Boží dar milosti. „Solus Christus“ – pouze Kristus, Ježíš je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Přijímá také křest dospělých, který před tím znovu oživila Bratrská jednota baptistů. Ale Církev adventistů sedmého dne pokračuje dál ve zdůrazňování Biblických myšlenek. A to těch, které nebyly doposud nijak akcentovány. Šlo o skutečnost v bibli mnohokrát připomínanou a tou je fakt druhého příchodu Ježíše Krista na naši zem. Dokonce právě tímto ujištěním končí celá Bible: „Ten, od něhož je to svědectví, praví: ‚Ano, přijdu brzo‘“. (Zjevení Jana 22,20) Vedle toho bylo třeba zdůraznit i jedno z přikázání, které bylo taktéž opomíjeno. A tím bylo svěcení soboty, jako Bohem odděleného dne. „Pamatuj na den sobotní, abys ho posvětil. Šest dní budeš pracovat a dělat všechnu svou práci. Ale sedmý den je sobota patřící Hospodinu, tvému Bohu. Nebudeš dělat žádnou práci ani ty ani tvůj syn a tvá dcera ani tvůj otrok a tvá otrokyně ani tvé dobytče ani tvůj host, který je ve tvých branách, protože šest dní Hospodin dělal nebesa a zemi, moře a všechno, co je v nich, a sedmého dne odpočinul. Proto Hospodin požehnal sobotní den a posvětil ho.“ (2. Mojžíšova 20,8-11)

Určitě by bylo dobré vnímat jména nejen jako identifikační znak, ale také jako poselství, které nás má oslovit.

A jsme u toho, že jméno může být i poselstvím. Poselstvím, které má oslovit všechny, kteří jsou ochotni slyšet. Velmi zkrácený pohled do dějin: v 16. století přichází Evangelická církev luterská, nebo také církev augsburského vyznání, která svým jménem připomíná evangelium, tedy radostnou zvěst Bible. Bratrská jednota baptistů se formuje v 17. století, přijímá evangelium jako radostnou zprávu pro člověka a přidává biblické pojetí křtu, a to křest dospělých. V 19. století přichází Církev adventistů sedmého dne, která přijímá evangelium tak, jak je podáváno v Bibli, přijímá křest dospělých a přidává další biblické skutečnosti. A to brzký příchod Ježíše Krista na naši zemi a nabídku soboty jako dne odpočinku, památky na stvoření i vykoupení a možnosti církevního společenství při studiu Písma svatého. Určitě by bylo dobré vnímat jména nejen jako identifikační znak, ale také jako poselství, které nás má oslovit.

Jan Dymáček