
14 zastavení na křížové cestě: čtvrté zastavení
Ježíš se potkává se svou matkou
„Je vám to lhostejné, vy všichni, kteří jdete kolem? Popatřte a hleďte, je-li jaká bolest jako bolest moje, ta, která mi byla způsobena, jíž mě zarmoutil Hospodin v den svého planoucího hněvu.“ (Pláč 1,12)
Ježíš se cítil osamělý, když na něj křičeli a nadávali mu. Nelíbily se mu slova, která o něm říkali, a v davu hledal přátelský obličej. Náhle uviděl svou matku. Pomohlo mu, že byla na jeho straně, že trpěla s ním. Rozuměla mu a záleželo jí na něm. Avšak zároveň to musel být pro oba velmi bolestivý okamžik. Snad každý by jen s velikou lítostí přijal to, že jeho matka musí být svědky velikého utrpení svého vlastního syna.
Srmt je posledním větrem, který strhává všechny naše ochranné skořápky a ukazuje nás v křehké nahotě naši přirozenosti.
Snažil se snad Ježíš před ní skrýt své poslední utrpení v domnění, že by možná nebyla dost silná na to, aby unesla tento těžký moment? I my se v těžkých chvílích někdy vyhýbáme svým blízkým a někdy zase oni nám Někteří tráví celý život tím, že skrývají své nejhlubší strachy, bolesti, a slabosti před těmi, kteří je milují. Před rodiči a sourozenci, před manžely a manželkami, před vlastními dětmi a přáteli. Avšak veškerá tato snaha je v posledku marná. Smrt odhaluje všechny naše slabosti těm nejbližším, které máme nejraději, tím nejpronikavějším způsobem. Je posledním větrem, který strhává všechny naše ochranné skořápky a ukazuje nás v křehké nahotě naši přirozenosti.
Proč čekat až na smrt nebo zoufalství, abychom se mohli potkat se svými blízkými takový, jací skutečně jsme? Dokud máme příležitost, podělme se s nimi o své touhy, radosti, strachy i problémy, které jsou pro nás nejdůležitější. To nám může pomoci, abychom se lépe pochopili, a zároveň může ukázat, jak velkou hodnotu mají naše vztahy. Avšak nebuďme sobečtí, naslouchejme a buďme tu pro své blízké v momentech, kdy i oni potřebují oporu, kdy se potřebují podělit o své strasti a strachy. Jen tak budeme moci sklízet ovoce upřímných vztahů ve chvílích plných radosti.
Je v pořádku hledat kolem sebe přátelskou tvář, když potřebujeme pomoc. Musíme se podělit o své trápení s těmi, kteří o nás skutečně pečují.
Otevřít se svým blízkým, obzvlášť v těžkých chvílích, nebude nikdy snadné. Ježíš to věděl a prožil. Chceme, aby nás viděli v tom nejlepším světle, stejně jako Ježíš chtěl, aby ho jeho matka viděla pouze v těch nejlepších chvílích. Nechtěl, aby ho viděla ve chvílích plných bezmoci, ale zapomněl, že právě v těchto okamžicích musí jeho matka – podobně jako naši blízcí –vidět i naši slabost, abychom se mohli vzájemně podpořit. Podceňoval ji a zapomněl na milost svého Otce. Stejně jako On dává milost nám čelit svým blízkým, když se zdá, že veškerá naděje je ztracena, dává jim také milost vyrovnat se nejen s naší bolestí, ale i s tou jejich.
Je v pořádku hledat kolem sebe přátelskou tvář, když potřebujeme pomoc. Musíme se podělit o své trápení s těmi, kteří o nás skutečně pečují. Někdy se cítíme přetížení mnoha problémy. Obáváme se o svou budoucnost a o ty, kteří ji mohou ovlivnit. Musím si pamatovat, že být silný neznamená, že musím vyřešit každý problém sám. Buďme sdílní s našimi bližními a zároveň umožněme jim, ať jsou sdílní s námi