Jak rozradostnit Boha?
Ježíš stoluje s hříšníky, se kterými „slušní lidé“ nechtějí mít nic společného. To ale znamená, že jim nabízí přátelství a odpuštění. My „slušní lidé“ celý život děláme to co Pán chce, a oni co? A tak se bouří. Ježíš přesto jejich představu o nutnosti záslužnictví nabourává. Přijímá i ty, kteří jsou ztracení a přichází „na poslední chvíli“. A zároveň ukazuje, jaký je Bůh a co potřebuje člověk, aby rozradostnil nebesa.
Žádal svůj podíl přesto, že se dědilo až pán domu zemřel. A tak syn těmito slovy vyjádřil, že otec už pro něho zemřel.
Řekl také: „Jeden člověk měl dva syny. Ten mladší řekl otci: ‚Otče, dej mi díl majetku, který na mne připadá.‘ On jim rozdělil své jmění.” (Lukáš 15, 11-12) Proč je zdůrazňováno, že jde o mladšího syna? V té době měl totiž starší nárok na dědictví, i když bylo zvykem, že mladší obdržel určitou kompenzaci. Ale že mladší požádal o podíl jako první, to bylo spíše projevem drzosti. Nárokuje si něco, co nebylo samozřejmostí. Žádal „svůj“ podíl přesto, že se dědilo až pán domu zemřel. A tak syn těmito slovy vyjádřil, že otec už pro něho zemřel, neexistuje, nezajímá ho, jako by ho pohřbíval zaživa. Druhá drzost, téměř až nechutná.
“Po nemnoha dnech mladší syn všechno zpeněžil, odešel do daleké země a tam rozmařilým životem svůj majetek rozházel. A když už všechno utratil, nastal v té zemi veliký hlad a on začal mít nouzi. Šel a uchytil se u jednoho občana té země; ten ho poslal na pole pást vepře. A byl by si chtěl naplnit žaludek slupkami, které žrali vepři, ale ani ty nedostával.” (Lukáš 15, 13-16) Netrvalo dlouho a mladší syn odešel. A v té chvíli bylo jasno, proč chtěl „svůj díl“. Odešel do daleké země, tedy co nejdál od otce. Jasně ukázal, že se nemíní vrátit a nechce mít s otcem nic společného. Majetek ale nemravným životem prohýřil a byl naprosto na mizině. Pisatel Lukáš používá slovo, že majetek prohýřil „ne-spasitelně“. Peníze lze utratit i za dobré věci. U tohoto syna to bylo ale jinak. Další velké mínus. A zmiňovaný mladý muž zjistil, že dosavadní způsob života nefunguje. Dokonce musel pást vepře, což pro žida byla neskutečná potupa. Otci chtěl ukázat, že povede jiný život, lepší, svobodnější, radostnější, nesvázaný pravidly a takto dopadl. Ponížení, hlad, beznaděj, nedostatek. Zpočátku to vypadalo úžasně, ale nakonec se ukázalo, co způsobilo ono opuštění Otce.
Šel do sebe. To nebyly emoce, naivita, slabost. To byl rozum, který reagoval na situaci, ve které se nacházel. Naprostá bezmoc.
“Tu šel do sebe a řekl: ‚Jak mnoho nádeníků u mého otce má chleba nazbyt, a já tu hynu hladem! Vstanu, půjdu k svému otci a řeknu mu: Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem; přijmi mne jako jednoho ze svých nádeníků.‘“ (Lukáš 15, 17-19) Šel do sebe. To nebyly emoce, naivita, slabost. To byl rozum, který reagoval na situaci, ve které se nacházel. Naprostá bezmoc. U mého otce je chleba nazbyt, tam je řešení. Měl důvod se vrátit. Bezdůvodně by to neudělal. Bezdůvodně se za Bohem nejde.
“I vstal a šel k svému otci. Když ještě byl daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu, objal ho a políbil. Syn mu řekl: ‚Otče, zhřešil jsem proti nebi i vůči tobě. Nejsem už hoden nazývat se tvým synem. Ale otec rozkázal svým služebníkům: ‚Přineste ihned nejlepší oděv a oblečte ho; dejte mu na ruku prsten a obuv na nohy. Přiveďte vykrmené tele, zabijte je, hodujme a buďme veselí, protože tento můj syn byl mrtev, a zase žije, ztratil se, a je nalezen.‘ A začali se veselit.” (Lukáš 15, 20-24) Uvědomil si, přiznal si a šel. A přitom si byl vědom, že výsledek jeho cesty je neznámý. Že už nezáleží na něm. To, co dělal doposud byla jeho volba, měl to ve svých rukách. A nyní tomu už tak nebylo. Když byl ještě daleko, otec ho spatřil a hnut lítostí běžel k němu. Otec nestojí na místě a nečeká až syn k němu dojde. Byl starší, byl autorita, nehodilo se, aby šel v ústrety. On ale nejenom šel, on dokonce běžel. Objal ho a políbil. To je projev velké náklonnosti, lásky a odpuštění. Nenechal ho domluvit, nenechal ho trápit se, jak to dopadne. Obrovská vstřícnost. Syn dopadl mnohem lépe, než čekal. Otec rozkázal služebníkům, aby přinesli nejlepší oděv a oblékli ho; dali mu na ruku prsten a obuv na nohy. To znamená, že není přijat jako otrok, protože otroci chodili bosi. Naopak všechny tyto věci byly znakem přijetí a znovunabytí postavení. Otec ho přijímá jako syna, rovnoprávného člena rodiny. Potom už přichází pouze radost. Radost synova i Otcova. Ztratil se, ale je nalezen.
To je povzbuzením. Protože nebeský Otec se raduje nad nalezením každého, byť by jen jednoho člověka. Člověka, který cestou pokání může přijít ke smysluplnému a perspektivnímu životu.
Jan Dymáček
