1. otázka – Jak, kdy a kde vznikl život a co je jeho podstatou
Tento článek je průběžně doplňován o další odkazy a aktuální vědecké poznatky v této oblasti. Poslední aktualizace 27. 5. 2026.
Známý britský kosmolog a evolucionista prof. Paul Davies prohlásil: „Nikdo neví, jak se směs neživých chemikálií spontánně zorganizovala do první živé buňky.“1 Podobně hovoří i Andrew Knoll, profesor biologie z Harvardu: „Opravdu nevíme, jak na této planetě vznikl život.“2
Přestože zastánci evoluce často a rádi říkají, že otázky týkající se původu života nejsou součástí evoluční teorie, neboť ta se podle nich zabývá až vývojem již existujícího života, nepochybují o tom, že vznikl spontánně z neživé hmoty pouhou souhrou fyzikálních a chemických procesů a zákonů, nebo jak by někdo řekl chemickou evolucí, a to buď zde na Zemi nebo kdekoliv jinde ve vesmíru. Jednou věcí je ale osobní víra v samooživení hmoty a druhou známá a ověřitelná vědecká fakta – a ta praví, že život nikde nevzniká, pouze se předává z generace na generaci a zachovává si přitom svou druhovou identitu, přičemž i ta nejjednodušší forma života obsahuje, kromě mnoha dalších věcí, stovky různých druhů proteinů včetně jazykově kódovaných výrobních programů k jejich vytvoření.
Pokud bychom jen jediný z nich chtěli vytvořit metodou pokus-omyl, tedy evolucí, nepodařilo by se nám to ani za celé předpokládané evoluční stáří vesmíru 13,82 mld let. Pro srovnání, pokud byste vyhrávali každý týden hlavní cenu loterie, a to nepřetržitě celých 5 miliónů let, což je údajně doba, po kterou na Zemi, dle evolučního modelu, existuje lidstvo, stále by se jednalo o nesrovnatelně menší zázrak, než je samovolný vznik života z neživých chemikálií.
Otázka tedy zní, jestliže víme, že je veškerý život založen na informaci, komunikaci, řádu a organizaci, tedy na nemateriálních veličinách, které nelze odvodit z hmoty a jejichž jediný známý původ je v cílevědomé inteligenci, na základě čeho potom chceme počátek života připsat pouhému náhodnému slučování chemikálií bez jakéhokoliv plánu a inteligence?
SVĚTOVÁ ŠPIČKA V SYNTETICKÉ ORGANICKÉ CHEMII ŘÍKÁ, ŽE ABIOGENEZE (ŽIVÉ Z NEŽIVÉHO) NEBYLA NIKDY PROKÁZÁNA
„Život vyžaduje sacharidy, nukleové kyseliny, lipidy a proteiny, mnoha, mnoha typů. Otázkou je, jak vznikají? Paradoxní je, že jsou to právě biologové, kdo si myslí, že máme v rukou dobře prošlapané prebiotické molekulární mechanismy pro jejich syntézu. Ve skutečnosti nemáme ani ponětí, jak vytvořit jedinou z nich ab initio (tj. z nuly). Biologové zkoumají hotové živé systémy, o kterých neví, jak je vytvořit, chemici pak studují jednotlivé molekuly, o kterých také neví, jak je vytvořit, ale jen syntetičtí organičtí chemici umí některé z nich i vytvořit. Nejprve si stanovíme cíl. Pak následuje retrosyntéza, kdy se cíl syntézy snažíme rozložit na stále jednodušší meziprodukty a pak mezi nimi hledáme nejefektivnější cestu k cíli. Je to mnohem snazší, než hledat cestu z nuly rovnou k cíli. A to je teprve začátek. Každý, kdo tvrdí, že už brzy vytvoříme život v laboratoři, vůbec neví, co říká. Celý život se zabývám syntézou molekul a vím, že nejsme ještě ani na startovní čáře, pokud jde o vytvoření základních stavebních bloků života, natož samotného života. Mluvím o tom s nejlepšími světovými vědci a vždy, když jim řeknu: ‚ukažte mi reálný mechanismus proveditelný krok za krokem, jak se od nejjednodušších chemikálií dostanu k fungující živé buňce‘, tak na mě jen koukají a mlčí, nikdy nic neřeknou, protože neví, netuší.“
OSNOVA ROZŠÍŘENÉ ODPOVĚDI:
1) Typické reakce zastánců evoluce na celý tento projekt
2) Typické reakce zastánců evoluce na 1. otázku „Jak, kdy a kde vznikl život a co je jeho podstatou?“
3) Výčet největších problémů se spontánním vznikem života z neživé hmoty
4) Život z biologického hlediska – co vlastně umí?
5) Závěr
ad 1) Typické reakce zastánců evoluce na celý tento projekt
Milí čtenáři, v této rozšířené odpovědi na 1. otázku ohledně původu života bychom vám chtěli představit typické námitky zastánců evoluce na náš vzdělávací projekt prvních 15 otázek pro evolucionisty.
Nejprve se podíváme na obecné reakce na projekt jako celek!
Námitka evolucionistů č. 1: Vybrali jste schválně takové otázky, na které současná věda zatím nedokáže odpovědět a to není fér. Snažíte se jen sbírat politické body a matete naivní a důvěřivé lidi starověkými mýty.
Naše odpověď: Děkujeme za váš názor. Tímto směrem náš výběr veden nebyl, naopak tímto vzdělávacím projektem jsme chtěli pomoci široké veřejnosti lépe pochopit starověký evoluční mýtus ve světle moderních vědeckých poznatků a představit vědecky relevantní alternativní pohledy. Proto jsme vybrali takové otázky, které si pokládá naprosto každý člověk, bez ohledu na to, zda věří v evoluci nebo ne, a to jak laici, tak i odborníci. Ale i kdybychom vybrali schválně otázky, na které současná věda zatím nedokáže odpovědět, pořád by to bylo fér, a to z jednoho prostého důvodu — protože poctivá věda se žádných otázek nebojí, ať už jsou motivovány čímkoliv — naopak je vítá, protože je to ve skutečnosti to hlavní, co vědu motivuje k dalšímu výzkumu a hledání a to je vždy pozitivní.
Také bychom vás rádi upozornili na velmi důležitý rozdíl mezi nestrannou vědou a ateisticko-materialistickou evoluční interpretací některých jejích poznatků. Pokud tedy máte dojem, že na našich 15 otázek zatím věda nedokáže odpovědět, budete mít zřejmě na mysli nikoliv vědu jako takovou, protože ta odpovědi nabízí, ale její ateisticko-materialistickou evoluční interpretaci. Jinými slovy, to, že ateisticko-materialistická evoluční interpretace vědy nedokáže uspokojivě odpovědět na našich 15 otázek ještě neznamená, že na ně nedokáže odpovědět samotná věda – tj. syrová vědecká fakta a známé přírodní zákony. Na tuto skutečnost upozorňujeme naše milé čtenáře hned v začátku teoretického úvodu k otázkám v první části tištěné brožurky. Doporučujeme vám si jej přečíst, pokud jste tak již neučinili.
V poctivé vědě obecně platí, že neexistují hloupé nebo nevhodné otázky, protože zeptat se, zvlášť na tak podstatné věci, je výsadou hledajících a přemýšlejících lidí, kteří nehledají jen potvrzení nějakých materialistických evolučních dogmat (či jakýchkoliv jiných), ale jsou otevřeni jiným přístupům a způsobům uvažování a nahlížení na realitu. Není nic nekorektního nebo neférového na takovém přístupu, právě naopak!
Dovolte jeden příklad za všechny – čím více se rozšiřují naše znalosti biologických věd, tím problematičtější a nepravděpodobnější se jeví celá koncepce slepé evoluce od mikrobů k lidstvu. Například Darwinův blízký přítel Ernst Haeckel, německý biolog, si myslel, že buňka je jen malou hrudkou slizu, neměl tedy problém věřit v její téměř nekonečnou tvárnost a proměnlivost. Ve své neznalosti skutečné složitosti buňky pak mohl snadno vnímat evoluční scénář jako pravděpodobný a rozumný; dnes však víme, že i ta nejjednodušší buňka je miniaturním velkoměstem s extrémně pokročilou nanotechnologií uvnitř, včetně výrobních nanostrojů a nanotováren, jako jsou např. ATP syntáza či motorový transportní protein kinesin. Buňka však není jen extrémně složitým „strojem“, ale především extrémně sofistikovaným informačním systémem vybaveným několika tisíci výkonných biologických počítačů, které mají všechny komponenty klasického elektronického počítače (paměť, mezipaměť, řadič, překladač, procesor atd.) akorát v molekulární podobě, dále velmi pokročilým softwarem technologicky sofistikovanějším, než jsou moderní operační systémy např. nejnovější Apple MacOS Tahoe a ohromnou informační databází s modulární architekturou. Nic z toho nelze žádným rozumným způsobem přisoudit náhodě, vlastnostem hmoty a energie či pouhým přírodním zákonům a času – viz dále naše podrobné odpovědi na příslušné otázky.
Námitka evolucionistů č. 2: Používáte zavádějící definici evoluce. Evoluce je pouhou změnou ve frekvenci alel v populaci v průběhu času.
Naše odpověď: Pojem evoluce se běžně používá k popisu čehokoliv, co se nějak mění a je jedno, zda se jedná o biologický systém či nikoliv. Slovem „evoluce“ se běžně označují jak nepatrné změny organismů v průběhu času (například změny ve velikosti zobáku pěnkavy) tak změny ve velikosti a jasnosti hvězd, tak erozivní změny sedimentárních hornin, tak změny ve tvaru sportovní obuvi, nové generace mobilních telefonů a chytrých hodinek, nové verze počítačových her, aplikací AI nebo již zmíněná údajná a velmi kontroverzní představa evoluce od molekul k člověku. Pokud by evoluce znamenala pouhou změnu ve frekvenci alel, pak by genesisera.cz byla evoluční organizací – a to opravdu není! Naši kritici se zde dopouštějí logického podvodu, známého v anglosaské literatuře jako „bait-and-switch“ (návnada a záměna), kdy se v průběhu argumentace nepozorovaně změní téma. Co máme přesně na mysli? Změna ve frekvenci alel v populaci v průběhu času je jiným slovem adaptace a speciace, což jsou reálně pozorované procesy, které ale nevedou k evoluci typu od bláta k uklízečce. Je to definice tzv. „mikroevoluce“ týkající se pouhé vnitrodruhové variability, proti které nemáme nejmenších námitek ve smyslu tom, že k ní skutečně dochází. Tato brožurka ale poukazuje na ZCELA JINÝ TYP EVOLUCE, ve staré terminologii tzv. „makroevoluce“, ve které se z bakterií stávají ryby, z ryb obojživelníci, z obojživelníků plazi a ptáci, z plazů savci a nakonec lidé. Není fér uvést definici vnitrodruhové speciace a adaptace na prostředí a považovat ji za definici mezidruhové makroevoluce v právě vysvětleném významu.
Pro účely této vzdělávací brožurky používáme zcela obecnou definici evoluce, která zní takto: „Evoluce je materialistická představa o tom, že vesmír, Země, život, příroda i člověk s veškerou svou funkční složitostí a rozmanitostí jsou produktem slepých, bezcílných procesů a nesmírných časových údobí v řádu miliard let. V užším významu biologické evoluce druhů, čemuž se věnuje tzv. „Obecná teorie evoluce“ (GTE) používáme oficiální definici známého evolucionisty Geralda Kerkuta, který ji definoval jako „teorii, že všechny živé formy na světě vzešly z jediného zdroje, který sám vzešel z anorganické formy.“ Jedná se o naprosto oprávněnou definici obecné biologické evoluce druhů, se kterou souhlasí i sekulární vědci – a právě o tom je celý tento spor!
Námitka evolucionistů č. 3: I kdyby věda nedokázala vysvětlit původ života, tvrzení, že to musel udělat Bůh, je pouhým argumentem z nevědomosti.
Naše odpověď: V rámci tištěné brožurky i v rámci rozšířených odpovědí na tomto webu nikde neargumentujeme z nevědomosti, ale vždy jen a pouze na základě toho, co bezpečně víme — např. o povaze informací zakódovaných v DNA, nezjednodušitelné složitosti živých systémů atd. Naše argumentace je vedena formou oprávněných a logicky platných analogií postavených na tom, co bezpečně víme.
Analogie je založena na prostém faktu, že u objektů, jejichž původ s jistotou známe, pozorujeme určité rysy – např. přítomnost specifické funkční jazykově kódované informace, ergonomickou účelnost vyladěnou pro používání např. předškolním dítětem nebo dospělým mužem, funkční specifická složitost např. nádoby nebo pracovního nástroje apod. Ve všech případech jde o objekty, které jsou vždy bez výjimky výtvorem inteligentního designéra (ať už jde o funkční stroj nebo softwarový program či umělecké dílo), tzn. není znám případ, že by objekty obsahující specifické funkční jazykově kódované informace nebo objekty mající přesnou ergonomii s ohledem na specifické potřeby lidského těla nebo objekty mající funkční specifickou složitost umožňující vytvářet konkrétní umělecká a technologická díla – že by vznikly bez záměru a plánu inteligentního tvůrce. Takže podle analogického uvažování, které běžně používáme v exaktní laboratorní i terénní vědě platí následující princip — pokud pozorujeme tytéž rysy u objektu, jehož původ je nám neznámý, jsme vědecky a logicky oprávněni dojít k závěru, že tento objekt je rovněž produktem inteligentního designéra.
„Jedná se o stejné vlastnosti, které by např. archeolog použil k určení, zda byl objekt navržen inteligentním tvůrcem, nebo které by zastánce projektu SETI (hledání mimozemských civilizací) použil k argumentaci, že signál z vesmíru pochází od inteligentního mimozemšťana nebo vlastnosti, na základě kterých lze rozhodnout, zda byly volby do městského zastupitelstva či nějaká karetní hra zmanipulována nebo ne, nebo vlastnosti, na základě kterých lze s jistotou říci, zda je daná sekvence písmen výsledkem lidské inteligence anebo náhodného mlácení vzteklých opic do klávesnice.
„V prvních dvou výše uvedených případech by bylo absurdní si stěžovat na to, že archeolog se zároveň nesnaží vysvětlit, zda má inteligentní designér nalezené vázy svého inteligentního tvůrce, nebo že výzkumník SETI nám neřekl, kdo, kdy a jak navrhl samotného mimozemšťana. Ještě hloupější by bylo z toho celého vyvozovat, že bychom kvůli těmto absurdním námitkám měli opustit celou myšlenku inteligentního původu a přijmout jednou provždy materialisticko-ateistický závěr, že ani nalezený archeologický objekt ani hypotetický vesmírný rádiový signál obsahující kódovanou zprávu nemá žádného inteligentního tvůrce a že prostě vznikl sám od sebe.“
Naopak častý závěr evolucionistů ve stylu: „Sice nevíme přesně jak to evoluce udělala, ale nějak to udělat musela,“ je vzorovým příkladem argumentace z nevědomosti, známým také jako „evoluce mezer“ nebo „evoluční teorie mezer ve znalostech“.
Námitka evolucionistů č. 4: Mnohé z těchto otázek se týkají věcí, které jsou velmi, velmi nepravděpodobné. Jenže i takto nepravděpodobné věci se čas od času dějí.
Naše odpověď: V tomto vzdělávacím projektu míru pravděpodobnosti v zásadě neřešíme, tj. nestavíme svou argumentaci na tom, zda je daný jev jen málo nebo naopak velmi moc nepravděpodobný. Místo toho od samého začátku (tj. od prvních slov teoretického úvodu) důsledně rozlišujeme mezi jevem možným, realizovatelným, pravděpodobným, nepravděpodobným, nerealizovatelným, nemožným a nadpřirozeným. Tyto kategorie totiž dovolují rozlišit jevy, které se dějí běžně od těch, které se dějí jen občas a ty zase od těch, které se nedějí vůbec nebo které se nemohou stát ani teoreticky. Evoluční biologové rádi používají analogie s loterií, sérií hodů mincí atd., ale to jsou všechno zavádějící analogie, protože v loterii můžete v principu vyhrát a při sérii náhodných hodů mincí můžete „trefit“ i ten nejméně pravděpodobný výsledek. V biologii ale takové jevy neexistují a to ani přibližně — proto jsou takové analogie neplatné a evoluční biologové tím vědomě podvádějí. Konkrétně v otázce původu života SE NEJEDNÁ o velmi málo pravděpodobný jev – tj. že by ke vzniku života došlo spontánně, čirou náhodou – ale o jev NEMOŽNÝ, který se nemůže nikdy stát, a to ani teoreticky. Proto to výše zmíněné rozlišení jevů na možné, realizovatelné …. nemožné a nadpřirozené.
Námitka evolucionistů č. 5: Ve své argumentaci proti evoluci (evoluční teorii) využíváte jen pečlivě vybrané citace vědců, kteří jsou sice evolučními biology, ale jejich tvrzení jsou mimo kontext vašich otázek.
Naše odpověď: Děkujeme za vaši námitku, ale je potřeba zdůraznit, že v principu jakýkoli citát, který není součástí celého původního díla, z něhož pochází, může být označen za citát „mimo kontext“. Dbáme na to, abychom žádný citát nepoužívali způsobem, který by se lišil od toho, co bylo zamýšleno v jeho původním kontextu. Na používání citátů „nepřátelské strany“ ve snaze ukázat, jak i vědci, kteří věří v evoluci, otevřeně přiznávají její obtíže, není vůbec nic špatného ani nepatřičného, právě naopak.
Příkladem citátu vytrženého z kontextu by mohl být Darwinův citát o oku, ve kterém Darwin mluví o jeho zdánlivé absurditě, ale poté říká, že nakonec je docela snadné si představit, že by oko mohlo být vytvořeno postupně, krok za krokem (to je Darwinův názor, s nímž samozřejmě nesouhlasíme). Proto tento citát nepoužíváme.
ad 2) Typické reakce zastánců evoluce na 1. otázku „Jak, kdy a kde vznikl život a co je jeho podstatou?“
Odpověď evolucionistů č. 1: Abiogeneze není pro diskusi o evoluci relevantní – jedná se o samostatné téma (toto tvrzení je velmi časté).
Naše reakce: Nikdo netvrdil, že abiogeneze není pro debatu o evoluci relevantní, dokud si evolucionisté neuvědomili, že v této otázce prohrávají. Abiogeneze je ostatně často nazývána také „chemickou evolucí“ (viz Přírodní výběr nedokáže vysvětlit vznik života a zde je jen jeden příklad článku evolučních biologů, který tento bod dokazuje, s názvem „O použitelnosti darwinovských principů na chemickou evoluci, která vedla ke vzniku života“, International Journal of Astrobiology 3:45-53, 2004). Nezáleží na tom, jak dobře někdo dokáže nebo nedokáže vysvětlit, jak se mohl vyvinout první život; pokud nedokážete vysvětlit, jak se tam vůbec dostal, je teorie doslova mrtvá ve vodě (nebo v (neexistující) pravěké polévce, jak se to vezme). Všimněte si také, že, jak jsme jasně uvedli výše, kreacionisté věří v měnící se frekvence alel v průběhu času. Protože tedy obě strany tvrdí, že je to součástí jejich modelu, debata se musí odehrávat mimo tuto oblast. Původ života je tedy legitimním tématem pro diskuse o tom, zda je evoluce pravdivá či nikoli.
Více informací najdete v našich Otázkách a odpovědích o původu života.
Odpověď evolucionistů č. 2: Život/neživot není dichotomie. Existuje spíše mnoho příkladů „protoživota“, jako jsou viry, priony atd.
Náš protiargument: Tyto zajímavé subživé entity evolučním vědcům nijak nepomáhají vysvětlit původ skutečného života, protože se nemohou rozmnožovat bez přítomnosti skutečně živých tvorů. Viz však články Stvořil Bůh patogenní viry? a I malý virus má výkonný miniaturní motor.
Odpověď evolucionistů č. 3: Některé experimenty ukazují, že atmosféra rané Země byla pro život optimální.
Naše reakce: A o jaké studie by se mělo jednat? O Miller-Ureyův experiment, který použil nesprávný typ atmosféry a vyprodukoval více kalů než aminokyselin? Nebo o studie, které ukazují, že raná atmosféra byla bohatá na kyslík – což není příznivé pro vznik života. Nebo o ty, které ukazují, že voda by bránila tvorbě hypotetické nejranější buňky, protože by upřednostňovala hydrolýzu před polymerizací. Nebo ty, které ukazují, že informace je klíčovou složkou života – jinými slovy, že „software“ je stejně důležitý jako „hardware“ –, což klade na evolucionisty břemeno dokázat, jak něco tak neuvěřitelně složitého (že teprve začínáme rozluštit část kódu) vzniklo náhodou?
ad 3) Výčet největších problémů se spontánním vznikem života z neživé hmoty
Samovolný vznik života, jak o něm spekulují ateisté, materialisté a evolucionisté, vyžaduje ne jeden, ale hned několik dějů, ke kterým ale dnes v přírodě nikde nedochází. To, zda k nim došlo nebo mohlo dojít v dávné minulosti, ovšem není exaktní testovatelná věda schopna zjistit, protože zkrátka nedokáže cestovat v čase.
Pokud bychom se měli k původu života vyjádřit skutečně zodpovědně — tj. bez potřeby věšet lidem bulíky na nos — a drželi bychom se tedy striktně jen toho, co přírodní vědy ví a umí ověřit na požádání, museli bychom o spontánním původu života konstatovat následující:
a) neznámá reakční směs (pokud život vznikl spontánně, muselo se jednat o směs neznámých chemikálií, protože všechny dnes známé chemikálie nevedou k samovolnému vzniku života)
b) neznámé reakční podmínky (pokud život vznikl spontánně, muselo se to stát za neznámých podmínek, protože za všech možných současných podmínek k samovolnému vzniku života nikde nedochází)
c) neznámé reakční produkty a meziprodukty získané neznámými mechanismy (pokud život vznikl spontánně, musely přitom vznikat neznámé reakční produkty a meziprodukty, protože dnes vznikající produkty a meziprodukty reakcí všech možných směsí chemikálií ponechaných svému osudu spolehlivě blokují jakýkoliv samovolný vznik života)
d) včasné odstavení a konzervace pro život nepostradatelných meziproduktů chemických reakcí (pokud život vznikl spontánně, muselo přitom docházet spontánně k včasnému odstavování meziproduktů a ke konzervaci pouze těch meziproduktů, které jsou pro život nepostradatelné. Dnes ale příroda nemá toto jak provést a mimo živé organismy nic takového nikde nepozorujeme kam až paměť lidstva sahá. Odstávku a konzervaci meziproduktů může udělat pouze velmi zkušený chemik v laboratoři)
Takže když si to krátce shrneme, tak z přírodovědeckého hlediska je představa spontánního vzniku života z neživých chemikálií naprosto a zcela „na vodě“ a nemá žádnou oporu ve známých vědeckých faktech, naopak je s nimi v rozporu. Ptáte se, se kterými vědeckými fakty je v rozporu? Zde je jejich stručný výčet.
- problém atmosféry (bez kyslíku nemůže již existující život pokračovat, v přítomnosti kyslíku ale nemůže dosud neexistující život vzniknout kvůli oxidaci klíčových chemikálií)
- problém vody (bez vody nemůže již existující život pokračovat, v přítomnosti vody nemůže dosud neexistující život vzniknout spontánně z neživých látek, protože voda je polární rozpouštědlo, které spontánnímu slučování chemikálií účinně zabrání)
- problém destruktivnosti všech forem neřízené, hrubé energie (pokud vystavíte jakoukoliv směs chemikálií neřízené, hrubé energii, dojde vždy bez výjimky k nárůstu entropie tj. neuspořádanosti v systému, pokud byste chtěli pomocí energie chemický systém uspořádat, museli byste energii cíleně transformovat do různých užitečných forem a inteligentně ji dávkovat a směrovat, což ale znamená inteligentně řídit)
- jakýkoliv evoluční scénář typu „pokus-omyl“ vede k chemickému chaosu (žádné chemické látky nikdy nečekají na žádné VIP spolureaktanty, které by měly v oblibě, zatímco s jinými by nikdy nereagovaly, ale reagují okamžitě se vším, co je v dosahu (samozřejmě některé směsi jsou reaktivnější). Problém je, že neřízené reakce jsou vždy „obohaceny“ o tzv. křížové reakce, kdy vznikají nechtěné meziprodukty a dochází naopak k nechtěné destrukci těch žádoucích. Výsledkem neřízené chemie je proto vždy a bez výjimky chemický chaos, tedy opak toho, co vidíme v každé živé buňce a co každá živá buňka potřebuje)
- malé molekuly se nikdy spontánně nespojují do větších makromolekul (ke spontánnímu zvyšování velikosti a složitosti molekul v přírodě nikde nedochází, naopak mimo živé systémy dochází ke spontánnímu snižování velikosti a složitosti molekul, a to vždy a všude. Vznik a udržování velkých molekul nebo-li makromolekul je zkrátka vyhrazena pouze pro živé organismy, nikde jinde se s nimi nesetkáme, samozřejmě kromě příslušných chemických laboratoří.)
- DNA, t-RNA, r-RNA, mtDNA apod. nemohou existovat bez kontrolních a opravných systémů (každý živý organismus obsahuje kromě konstrukčních molekul jako jsou proteiny, lipidy a sacharidy ještě tzv. informační molekuly, které nemají konstrukční funkci, ale tzv. regulační, řídící a informační funkci a tyto molekuly vyžadují neustálou kontrolu a opravu do svého původního stavu. Pokud by k tomu nedocházelo díky extrémně složitým a sofistikovaným opravným mechanismům, došlo by k rozpadu všech informačních molekul, a tedy k nevratné ztrátě životně důležitých informací a v důsledku toho i ke smrti všeho živého na Zemi)
Pro další fakta a souvislosti klikněte zde.
ad 4) Život z biologického hlediska – co vlastně umí?
Abychom mohli vůbec začít zodpovědně zkoumat život a možnost jeho přirozeného, spontánního vzniku z neživých chemikálií, musíme si nejprve uvědomit, co o něm víme z vědeckého, biologického hlediska!
První věcí k vyjasnění je skutečnost, že biologie, jakožto vědní obor a právoplatná součást tzv. přírodních věd, není schopna zkoumat přímo samotný život, ale pouze jeho projevy a to ještě jen některé.
Pojďme si teď představit 7 základních a vědecky ověřených projevů života, které věda zná a zkusme si na nich stručně ilustrovat možnost či nemožnost spontánního vzniku života z neživých chemikálií.
1) — všechny živé organismy se rozmnožují. Jinými slovy, mají schopnost plodit potomstvo. Nutno zdůraznit, že tato schopnost není nic samozřejmého ani jednoduchého a už vůbec ne nahodilého. Biochemici, molekulární biologové, genetici, bioinformatici a další přírodovědci dodnes zkoumají extrémně složité a přesně vyladěné molekulární a softwarové mechanismy stojící za schopností se rozmnožovat. Pokud máte pocit, že je tato otázka již dobře zmapována a prozkoumána, rád bych vás hned v tuto chvíli vyvedl z omylu, protože výzkum rozmnožování je teprve v plenkách a s největší pravděpodobností tomu tak bude ještě dlouho. Proč? Protože jsou vědci líní nebo nedostatečně technologicky vybavení? Nikoliv. Rozmnožování je procesem, který nemá rád, když se do něj nějak výrazněji zasahuje, ale bez toho jej nemůžete dost dobře zkoumat. V podstatě všechny výzkumy na poli přírodních věd mají jednu velkou nevýhodu — musejí většinou do zkoumaného systému silně zasáhnout, zastavit jej nebo dokonce zcela zničit, a to jenom proto, aby mohli danou dílčí znalost vůbec zkoumat. Je to podobné, jako když inženýři testují podvozek automobilu. Aby test byl smysluplný a skutečně se zjistilo, jestli bude správně fungovat, musí být podvozek vystaven nejrůznějším vlivům, často velmi agresivním. V molekulární biologii je situace o to složitější, že dané molekulární systémy v buňkách jsou rozměrově pod rozlišovací schopnost běžných optických mikroskopů, samotné procesy jsou extrémně rychlé a většinou nevratné a velmi těžko reprodukovatelné, a to z mnoha důvodů.
2) — Všechny živé organismy jsou mnohem složitější, než okolí, ve kterém žijí. Extrémní složitost všech živých organismů je nezbytnou podmínkou jejich fungování. Mohli bychom nyní otevřít poměrně rozsáhlou kapitolku o biologické složitosti, kterou se zabýval slavný americký matematik von Neumann. Po něm se také pojmenoval teoretický stroj vykazující schopnosti, kterými disponují výhradně živé systémy. Tzv. von Neumannův stroj je strojem, který má plán své konstrukce ve své konstrukci, umí vytvářet své vlastní kopie a zvyšovat svou vlastní složitost a následně kontrolovat a opravovat celou svou konstrukci a funkce. My lidé nic takového sestavit nedokážeme, protože je to zkrátka neúnosně složité a technologicky nedosažitelné. Ano, prozatím. I to ale stačí na potvrzení faktu, že k vytvoření něčeho takového je potřebná inteligence, zkušenosti a nástroje, kterými lidstvo zatím nedisponuje. Tzn. že naše dosavadní inteligence, zkušenosti a nástroje jsou nedostatečné. Znovu se nám tedy potvrzuje naše správná a vrozená intuice, že život není náhoda, ale něco zásadně nenáhodného, tedy úmyslného a vysoce významného a hodnotného. Živé organismy svou extrémní složitost potřebují na to, aby dokázaly komunikovat s ostatními živými tvory, aby dokázaly rozpoznávat vhodnou potravu, přijmout ji, strávit ji a sestavit z ní své vlastní tělesné struktury. Chemické látky ani žádná „tupá“ hmota není schopna něco takového provádět. Hlína se neumí rozhodovat ani se uspořádat, zkontrolovat nebo opravit a to je gigantický a naprosto zásadní rozdíl. Dokonce i pouhá bakterie je schopna provádět rozhodování v reálném čase, která zohledňují celou řadu vlastností, jevů a cílů a jsou schopny nalézt skutečně optimální řešení daného problému, podobně, jako by nám jej našel třeba supervýkonný počítač s nejpokročilejší verzí AI. Tento příměr není zdánlivý ani nevhodný, ale zcela na místě, protože v každém živém organismu, dokonce i v tom nejmenším a nejposlednějším — třeba v bakterii ze záchodu — je přítomen zcela prokazatelně jazykově kódovaný řídící software, biologické počítače s reálnými paměťmi, s řadiči, překladači kódů, výpočetními procesory a spoustou dalších komponent, které obsahuje jakýkoliv lidmi vytvořený počítač. To není nic překvapivého. Pokud obyčejná bakterie je schopna rozpoznávat chemické látky, pohybovat se, komunikovat s ostatními bakteriemi, kontrolovat svou vlastní tělesnou konstrukci a průběžně ji opravovat, potom k tomu musí mít odpovídající technologické vybavení. Tzn. k rozpoznávání chemikálií musí být schopna provádět velmi pokročilou chemickou analýzu detekovaných látek, což je dost náročný vědní obor. K pohybu potřebuje zdroj energie a motor, který je schopen přeměňovat chemickou energii paliva na pohybovou energii — ať už rotační nebo translační pohyb. Jenže chemické palivo v bakterii musí být chemicky kompatibilní s ostatními chemikáliemi uvnitř těla, nesmí se jednat o toxickou látku, musí být chemicky stabilní v čase a bakterie musí být schopna si ji průběžně sama vyrobit z přijaté potravy, což ale vyžaduje navíc velmi pokročilou chemickou syntézu látek. Bakterie musí dále disponovat systémy transportu paliva do molekulárních motorů, které musí mít všechny klasické součástky rotačního motoru — tzn. rotor, stator, hnací hřídel, případně převodové ústrojí atd. — ty musí v tomto případě být vyrobeny z jednotlivých molekul, které ale musí jít tímto způsobem spojit tak, aby výsledná konstrukce molekulárního motoru byla mechanicky, tepelně i chemicky stabilní v čase. A takto bychom mohli pokračovat. Čili každá schopnost každého živého organismu musí mít odpovídající technologické zázemí v jeho těle — jak mechanicky, tak chemicky, tak softwarově a informačně. Ad hoc tvrzení o evolučním původu těchto molekulárních systémů nemá naprosto žádnou vědeckou kvalitu, protože reálně jsou všechny tyto systémy výsledkem přesně řízených konstrukčních procesů na molekulární úrovni, které jsou řízeny softwarovým kódem DNA. Pokud bychom chtěli hovořit o evoluci ve smyslu optimalizace či dolaďování systému na lokální unikátní nároky a podmínky prostředí, potom se ani v tomto případě nejedná o evoluci v pravém slova smyslu, ale o pouhou funkční a komunikační adaptaci na lokální podmínky. Ta je ovšem umožněna extrémní složitostí, modularitou a škálovatelností živých systémů, ovšem se zachováním původní druhové identity.
3) — Všechny živé organismy se skládají z buněk. Tento bezpočtukrát potvrzený přírodovědecký fakt je pro naše úvahy velmi podstatný, jelikož život v biologickém slova smyslu nemůže existovat bez správně zhotovených buněk. Proto viry mezi živé organismy nezařazujeme. Jen uvažte, že tělo dospělého člověka sestává přibližně z 80 000 miliard buněk. A pozor, buňky nejsou žádné primitivní miniobláčky naplněné rosolem nebo slanou vodou, jak se domnívali vědci za Charlese Darwina a ještě nějakou dobu po něm. I ta nejjednodušší buňka třeba nějaká kvasinka, je svou složitostí nejlépe připodobnitelná k velkoměstu, akorát vměstnaném do rozměru tak malého, že pouhým okem není viditelný. A pozor. Naprosto každá živá buňka provádí neustále, ve dne, v noci, podobné množství podobně složitých činností, jaké probíhají uvnitř velkoměsta. Probíhá tam transport materiálu všemi myslitelnými směry s perfektní logistikou a poštovními pobočkami, máte tam sofistikované konstrukční prvky, továrny, řídící centra, kontrolní orgány, policii v podobně imunitního systému atd. Když si uvědomíme, že takhle složitá je opravdu každá živá buňka a že dokáže samu sebe zkopírovat za pouhých několik minut, měly by se naše myšlenky ubírat zcela jinou cestou, než jak se nám prezentuje v rámci evolučního paradigmatu. Tyhle věci mají přesnou strukturu, přesnou funkci, ty funkce na sebe přesně navazují v prostoru a v čase, jejich struktura je softwarově zakódována v jazykovém kódu DNA, který je chráněn proti prolomení … tady prostě vidíme jasnou inteligenci, vedení, řízení, optimalizace na hraně možného. A věda nám kromě jiného dala jednoznačnou odpověď, pokud jde o původ takových systémů — je to vždy a bez výjimky inteligence.
4) — Živé systémy si zachovávají své vlastní konstantní vnitřní prostředí, tzv. homeostázu. Slovo homeostáza ve skutečnosti znamená „zůstat stejný“, což je maximálně antievoluční termín. 🙂 Jinými slovy, všechny živé systémy musejí své vnitřní prostředí udržovat ve velmi úzkém rozmezí hodnot nejrůznějších parametrů a vlastností. Zkrátka, nesmí jim nic kolísat v čase, bez ohledu na to, co se děje kolem nich, ať už je to vnitřní pH, vnitrocelulární tlak, elektrochemické potenciály na membránách a spousta dalších parametrů. Faktem je, že k regulaci těchto parametrů ve velmi úzkém rozmezí povolených hodnot, potřebujete extrémně sofistikované zpětnovazební kontrolní systémy a to rozhodně není žádná dětská skládanka. Opět zde narážím na fakt, že k vykonávání tohoto 4. základního projevu živých systémů, jsou potřebné extrémně složité a efektivně fungující molekulární systémy. Faktem je, že každý inženýr, který něco takového navrhuje např. v automobilovém průmyslu, se vždycky pořádně zapotí, aby něco takového dokázal automobil automaticky provádět. Jen uvažte, jak neuspokojivé jsou často pouhé klimatizační jednotky i v nejmodernějších autech, které v parních letních dnech mají velký problém udržovat vnitřní klima automobilu takové, aby si všichni pasažéři mohli s klidným svědomím říci, že je jim v autě dobře … Pokud máte tu možnost, zeptejte se nějakého inženýra, jak složité je takovou skutečně výkonnou plně automatickou klimatizační jednotku vytvořit a zabudovat do celkové konstrukce vozu. Přesto je to „nic“ ve srovnání s hardwarovými a softwarovými nároky na udržování homeostázy uvnitř buněk nebo dokonce celého lidského těla! Jen uvažte, jak hrozně se začnete cítit, když máte teplotu, nebo nízký cukr, nebo jste dehydrovaní … a teď si představte, že by vám takhle kolísaly i mnohé další parametry vnitřní homeostázy, hladiny kyslíku a CO2 v krvi, hladiny hormonů (ženy ví, co menzes někdy umí), hladiny enzymů, nejrůznějších protilátek atd. Co by to znamenalo v praxi? Téměř zcela jistou smrt a to prakticky kdykoliv a bez zjevné příčiny, kterou byste mohli svým způsobem života ovlivnit. Ano, dnes sice máme některé pokročilé léky, které chybějící chemikálie umí doplnit nebo tělu pomohou si chybějící látku dovyrobit v potřebné koncentraci, ale každý ví, že vedlejší účinky, vysoká cena a rozhodně nesamozřejmá dostupnost těchto léků činí náš život křehčím, než jsme si mysleli. Na spoustu těchto problémů ale léky neexistují vůbec, protože i nejpokročilejší farmacie není schopna problém uspokojivě vyřešit.
5) — Vnitřek živých organismů se velmi odlišuje od vnějšího prostředí okolo, je to tzv. heterostáza. Jinými slovy, látky nacházející se v okolním prostředí jsou tam v naprosto odlišných koncentracích a formách, než v jakých je nalézáme uvnitř živých organismů. Všichni známe často opakovanou lež, že uvnitř našich buněk je koncentrace solí stejná, jako ve světových mořích. Kdyby tomu tak bylo, nepřežili bychom ani minutu. Buňky pro své fungování potřebují z okolního prostředí přijímat nejrůznější látky, jejichž koncentraci uvnitř si pak nastavují na jinou hodnotu, podle toho, kdy, co potřebují. Zároveň pak do okolí vypouštějí látky, které naopak nepotřebují nebo kterých mají příliš mnoho. Opět platí, jako v předchozích případech, že k úspěšnému vykonávání této funkce (přesněji souborů funkcí) potřebujeme mít odpovídající technologické zázemí — jak hardwarové tak softwarové a to nemůže v principu vzniknout samo od sebe, protože tak se příroda prostě reálně nechová. Moderní věda potvrzuje dnes a denně, že v přírodě nevznikne (nenaroste) nic, co by nemělo odpovídající genetický program a my si ve 2. otázce vysvětlíme, proč NENÍ MOŽNÉ, aby jazykově vyjádřený genetický kód vznikl spontánně pouhou souhrou fyzikálních a chemických procesů bez ladu a skladu. Skutečnost je tedy taková, že každý organismus si udržuje své vlastní prostředí, které zrovna potřebuje a tak jiné, aby v daném prostředí co nejlépe prospíval — tzn. vodní organismy jinak, než pouštní nebo obecně suchozemské organismy, nebo hlubokomořské jinak než pobřežní, nebo půdní jinak než vysokohorské apod.
6) — Živé organismy umí vyrobit vlastní látky, které potřebují pro své fungování. Tato schopnost je extrémně složitá a významná a to z celé řady důvodů. Každý organismus je schopen ze svého okolí přijímat potravu, tu vyhledat, zjistit, zda je poživatelná, zkonzumovat ji a strávit. Co to znamená? Znamená to, že látky obsažené v potravě jsou nejprve „rozmontovány“ na základní stavební kameny, např. proteiny na aminokyseliny pomocí enzymů proteáz, sacharidy na jednoduché cukry pomocí enzymů amyláz a lipidy (tuky) na mastné kyseliny pomocí enzymů lipáz, pak jsou zde obsaženy vitamíny, další enzymy, minerály a stopové prvky a obecně tzv. fytonutrienty i antinutrientní látky, které jsou pro daný organismus nestravitelné a je nutné se jich včas zbavit (zpětným vypuštěním do okolí). Z těchto „kamenů“ si pak daný organismus postaví své vlastní proteiny, své vlastní membrány a všechny potřebné buněčné organely v každé buňce svého těla, pakliže se jedná o mnohobuněčný organismus. To je extrémně složitý řetězec přesně navazujících mimořádně sofistikovaných dějů, kdy každý dílčí proces je přesně řízen od začátku až do konce, ví se na začátku, co bude na konci, vše je průběžně kontrolováno a optimalizováno tak, aby bylo dosaženo kýženého společného cíle. Jen si představte tu dechberoucí složitost a funkčnost procesu zvaného fotosyntéza, kdy např. strom dokáže z vody, vzduchu, slunečního světla a několika málo základních látek z půdy vyrobit dřevité vlákno a z něj pak postavit svůj kmen, kůru, větve, listy, květy i plody, ve kterém jsou navíc pro jiné organismy životě důležité enzymy, vitamíny, minerály, cukry, proteiny i lipidy. Není to naprosto úžasné?! Je! Přesto to nemá naprosto nic společného s evolucí, která je z definice procesem bezcílným, neřízeným a neplánovaným. Opět zde narážíme na zmatek ve významech slov, kdy Honza si myslí, že evoluce znamená „jakákoliv změna čehokoliv“, Pepa si myslí, že evoluce znamená „čistě náhodná změna pouze živého organismu“, Táňa si myslí, že evoluce znamená „mutace + přirozený výběr“ … a výsledkem je naprostý zmatek, kdy jeden mluví o voze a druhý o koze. Evoluce, přátelé, z definice škrtá jakoukoliv cílevědomou inteligenci, jakékoliv plánování, řízení a kontrolování s ohledem na předem stanovený cíl. Jenže to je PŘESNĚ TO, co vidíme ve všech živých organismech na všech úrovních jejich složitosti a funkčnosti.
7) — Každý živý organismus vyžaduje ke svému fungování informaci – softwarový kód. Tímto zakončujeme soubor 7 význačných projevů každého živého organismu, bez ohledu na to, zda se jedná o organismus jednobuněčný, mnohobuněčný, suchozemský či vodní. Původ softwarových kódů přítomných ve všech živých organismech bez výjimky je pro evoluční paradigma nevysvětlitelnou záhadou. Proč? Protože informační věda nedovoluje — a to principiálně — aby k něčemu takovému mohlo dojít. Bylo by to totiž v přímém rozporu se známými přírodními zákony ohledně informace. Tento soubor veškeré genetické informace v organismu = tzv. genotyp obsahuje instrukce, podle kterých buňka dokáže provádět všechny výše uvedené činnosti — tzn. rozmnožování, homeostázu, tvorbu všech komplexních chemikálií a komponent nezbytných pro fungování buňky. Pro úplnost, genotyp je soubor všech genů a alel (forem genů) konkrétního organismu, který určuje jeho dědičnou informaci a potenciální vlastnosti daného druhu, které se mohou projevit u potomstva. Na rozdíl od fenotypu (což jsou viditelné projevy daného genotypu nebo-li tělo a jeho schopnosti) představuje genotyp kompletní a uvnitř skrytý genetický kód (např. AA, Aa, aa), který jedinec zdědil po rodičích a může jej předat dál na své potomstvo.
ad 5) Závěr
Neexistuje tedy něco jako primitivní buňka nebo „prabuňka“ (archebakterie), která by mohla vzniknout spontánně, bez ladu a skladu, pouhou náhodnou souhrou přírodních živlů. Vše živé je totiž přesně řízené a teleonomické – tj. sledující předem dané cíle. Neživá příroda nedokáže vytvářet informace z chemických prvků, nedokáže generovat chemickou komplexitu — ani zlomek té, kterou vidíme v každé živé buňce … a to tedy jednoduše znamená, že život nemohl vzniknout spontánně z neživé hmoty. Jediná myslitelná alternativa je, že má inteligentní a úmyslný původ.
Možná teď namítnete, a co čas? Co moře času? Nemůže přeci jen čas pomoci v tom, aby se něco vysoce nepravděpodobného přeci jen nějak mohlo stát? Musím vás zklamat, ale čas je ve skutečnosti nepřítelem všeho, co dělá život životem. Tzn. čím více času si namyslíte ve své hlavě, tím k většímu nesmyslu dojdete, ne proto, že byste byli hloupí, ale proto, že čas je v tomto světě z vědeckého hlediska negativní veličinou. V čase se vše opotřebovává, stárne, posouvá k termodynamické rovnováze, zanikají funkce, zpomalují se procesy, genom se informačně vyčerpává, kumulují se mutace (ztráta informace) … tzn. z hlediska vzniku života nám čas naprosto nic neřeší a naopak vytváří spoustu závažných problémů a otázek, které jsou svou povahou mnohem hůře zodpověditelné než inteligentní a úmyslný původ života.
Pro ty z vás, které výše uvedené informace neuspokojují, doporučuji k přečtení velmi dlouhý a odborný (na úrovni Ph.D. v syntetické organické chemii) článek od prof. et prof. Dr. Ing. Jamese M. Toura, jednoho z největších současně žijících organických syntetických chemiků na světě. Stačí kliknout zde.
Pro úplnost uvádím osobní vyjádření prof. Toura k současném stavu na poli výzkumu původu života.
„TI, KTEŘÍ SI MYSLÍ, že vědci rozumějí otázkám tzv. prebiotické chemie (chemie bez přítomnosti života, která ale měla, dle evolucionistů, vést k spontánnímu vzniku života), jsou zcela na omylu. Nikdo jim nerozumí. Možná tomu tak jednou bude. Ale ten den je ještě daleko. Bylo by mnohem užitečnější (a nadějnější) seznámit studenty s obrovskými mezerami v našem současném porozumění života a jeho původu. Možná tak přijdou na pevnější – a možná i radikálně odlišnou – vědeckou teorii. Základ, na který se my jako vědci dnes spoléháme, je tak vratký, že musíme otevřeně přiznat realitu takovou, jaká je: život je záhada.„
