Tento článek je průběžně doplňován o další odkazy a aktuální vědecké poznatky v této oblasti. Poslední aktualizace 18. 3. 2026.

Známý britský kosmolog a evolucionista prof. Paul Davies prohlásil: „Nikdo neví, jak se směs neživých chemikálií spontánně zorganizovala do první živé buňky.“¹ Podobně hovoří i Andrew Knoll, profesor biologie z Harvardu: „Opravdu nevíme, jak na této planetě vznikl život.“²

Přestože zastánci evoluce často a rádi říkají, že otázky týkající se původu života nejsou součástí evoluční teorie, neboť ta se podle nich zabývá až vývojem již existujícího života, nepochybují o tom, že vznikl spontánně z neživé hmoty pouhou souhrou fyzikálních a chemických procesů a zákonů, nebo jak by někdo řekl chemickou evolucí, a to buď zde na Zemi nebo kdekoliv jinde ve vesmíru. Jednou věcí je ale osobní víra v samooživení hmoty a druhou známá a ověřitelná vědecká fakta – a ta praví, že život nikde nevzniká, pouze se předává z generace na generaci a zachovává si přitom svou druhovou identitu, přičemž i ta nejjednodušší forma života obsahuje, kromě mnoha dalších věcí, stovky různých druhů proteinů včetně jazykově kódovaných výrobních programů k jejich vytvoření.

Pokud bychom jen jediný z nich chtěli vytvořit metodou pokus-omyl, tedy evolucí, nepodařilo by se nám to ani za celé předpokládané evoluční stáří vesmíru 13,82 mld let. Pro srovnání, pokud byste vyhrávali každý týden hlavní cenu loterie, a to nepřetržitě celých 5 miliónů let, což je údajně doba, po kterou na Zemi, dle evolučního modelu, existuje lidstvo, stále by se jednalo o nesrovnatelně menší zázrak, než je samovolný vznik života z neživých chemikálií.

Otázka tedy zní, jestliže víme, že je veškerý život založen na informaci, komunikaci, řádu a organizaci, tedy na nemateriálních veličinách, které nelze odvodit z hmoty a jejichž jediný známý původ je v cílevědomé inteligenci, na základě čeho potom chceme počátek života připsat pouhému náhodnému slučování chemikálií bez jakéhokoliv plánu a inteligence?

SVĚTOVÁ ŠPIČKA V SYNTETICKÉ ORGANICKÉ CHEMII ŘÍKÁ, ŽE ABIOGENEZE (ŽIVÉ Z NEŽIVÉHO) NEBYLA NIKDY PROKÁZÁNA

„Život vyžaduje sacharidy, nukleové kyseliny, lipidy a proteiny, mnoha, mnoha typů. Otázkou je, jak vznikají? Paradoxní je, že jsou to právě biologové, kdo si myslí, že máme v rukou dobře prošlapané prebiotické molekulární mechanismy pro jejich syntézu. Ve skutečnosti nemáme ani ponětí, jak vytvořit jedinou z nich ab initio (tj. z nuly). Biologové zkoumají hotové živé systémy, o kterých neví, jak je vytvořit, chemici pak studují jednotlivé molekuly, o kterých také neví, jak je vytvořit, ale jen syntetičtí organičtí chemici umí některé z nich i vytvořit. Nejprve si stanovíme cíl. Pak následuje retrosyntéza, kdy se cíl syntézy snažíme rozložit na stále jednodušší meziprodukty a pak mezi nimi hledáme nejefektivnější cestu k cíli. Je to mnohem snazší, než hledat cestu z nuly rovnou k cíli. A to je teprve začátek. Každý, kdo tvrdí, že už brzy vytvoříme život v laboratoři, vůbec neví, co říká. Celý život se zabývám syntézou molekul a vím, že nejsme ještě ani na startovní čáře, pokud jde o vytvoření základních stavebních bloků života, natož samotného života. Mluvím o tom s nejlepšími světovými vědci a vždy, když jim řeknu: ‚ukažte mi reálný mechanismus proveditelný krok za krokem, jak se od nejjednodušších chemikálií dostanu k fungující živé buňce‘, tak na mě jen koukají a mlčí, nikdy nic neřeknou, protože neví, netuší.“

DALŠÍ INFO

Samovolný vznik života, jak o něm spekulují ateisté, materialisté a evolucionisté, vyžaduje ne jeden, ale hned několik dějů, ke kterým ale dnes v přírodě nikde nedochází. To, zda k nim došlo nebo mohlo dojít v dávné minulosti, ovšem není exaktní testovatelná věda schopna zjistit, protože zkrátka nedokáže cestovat v čase.

Pokud bychom se měli k původu života vyjádřit skutečně zodpovědně — tj. bez potřeby věšet lidem bulíky na nos — a drželi bychom se tedy striktně jen toho, co přírodní vědy ví a umí ověřit na požádání, museli bychom o spontánním původu života konstatovat následující:

a) neznámá reakční směs (pokud život vznikl spontánně, muselo se jednat o směs neznámých chemikálií, protože všechny dnes známé chemikálie nevedou k samovolnému vzniku života)
b) neznámé reakční podmínky (pokud život vznikl spontánně, muselo se to stát za neznámých podmínek, protože za všech možných současných podmínek k samovolnému vzniku života nikde nedochází)
c) neznámé reakční produkty a meziprodukty získané neznámými mechanismy (pokud život vznikl spontánně, musely přitom vznikat neznámé reakční produkty a meziprodukty, protože dnes vznikající produkty a meziprodukty reakcí všech možných směsí chemikálií ponechaných svému osudu spolehlivě blokují jakýkoliv samovolný vznik života)
d) včasné odstavení a konzervace pro život nepostradatelných meziproduktů chemických reakcí (pokud život vznikl spontánně, muselo přitom docházet spontánně k včasnému odstavování meziproduktů a ke konzervaci pouze těch meziproduktů, které jsou pro život nepostradatelné. Dnes ale příroda nemá toto jak provést a mimo živé organismy nic takového nikde nepozorujeme kam až paměť lidstva sahá. Odstávku a konzervaci meziproduktů může udělat pouze velmi zkušený chemik v laboratoři)

Takže když si to krátce shrneme, tak z přírodovědeckého hlediska je představa spontánního vzniku života z neživých chemikálií naprosto a zcela „na vodě“ a nemá žádnou oporu ve známých vědeckých faktech, naopak je s nimi v rozporu. Ptáte se, se kterými vědeckými fakty je v rozporu? Zde je jejich stručný výčet.

1. problém atmosféry (bez kyslíku nemůže již existující život pokračovat, v přítomnosti kyslíku ale nemůže dosud neexistující život vzniknout kvůli oxidaci klíčových chemikálií)
2. problém vody (bez vody nemůže již existující život pokračovat, v přítomnosti vody nemůže dosud neexistující život vzniknout spontánně z neživých látek, protože voda je polární rozpouštědlo, které spontánnímu slučování chemikálií účinně zabrání)
3. problém destruktivnosti všech forem neřízené, hrubé energie (pokud vystavíte jakoukoliv směs chemikálií neřízené, hrubé energii, dojde vždy bez výjimky k nárůstu entropie tj. neuspořádanosti v systému, pokud byste chtěli pomocí energie chemický systém uspořádat, museli byste energii cíleně transformovat do různých užitečných forem a inteligentně ji dávkovat a směrovat, což ale znamená inteligentně řídit)
4. jakýkoliv evoluční scénář typu „pokus-omyl“ vede k chemickému chaosu (žádné chemické látky nikdy nečekají na žádné VIP spolureaktanty, které by měly v oblibě, zatímco s jinými by nikdy nereagovaly, ale reagují okamžitě se vším, co je v dosahu (samozřejmě některé směsi jsou reaktivnější). Problém je, že neřízené reakce jsou vždy „obohaceny“ o tzv. křížové reakce, kdy vznikají nechtěné meziprodukty a dochází naopak k nechtěné destrukci těch žádoucích. Výsledkem neřízené chemie je proto vždy a bez výjimky chemický chaos, tedy opak toho, co vidíme v každé živé buňce a co každá živá buňka potřebuje)
5. malé molekuly se nikdy spontánně nespojují do větších makromolekul (ke spontánnímu zvyšování velikosti a složitosti molekul v přírodě nikde nedochází, naopak mimo živé systémy dochází ke spontánnímu snižování velikosti a složitosti molekul, a to vždy a všude. Vznik a udržování velkých molekul nebo-li makromolekul je zkrátka vyhrazena pouze pro živé organismy, nikde jinde se s nimi nesetkáme, samozřejmě kromě příslušných chemických laboratoří.)
6. DNA, t-RNA, r-RNA, mtDNA apod. nemohou existovat bez kontrolních a opravných systémů (každý živý organismus obsahuje kromě konstrukčních molekul jako jsou proteiny, lipidy a sacharidy ještě tzv. informační molekuly, které nemají konstrukční funkci, ale tzv. regulační, řídící a informační funkci a tyto molekuly vyžadují neustálou kontrolu a opravu do svého původního stavu. Pokud by k tomu nedocházelo díky extrémně složitým a sofistikovaným opravným mechanismům, došlo by k rozpadu všech informačních molekul, a tedy k nevratné ztrátě životně důležitých informací a v důsledku toho i ke smrti všeho živého na Zemi)

Pro další fakta a souvislosti klikněte zde.

ŽIVOT Z BIOLOGICKÉHO HLEDISKA. CO VLASTNĚ UMÍ?

Abychom mohli vůbec začít zodpovědně zkoumat život a možnost jeho přirozeného, spontánního vzniku z neživých chemikálií, musíme si nejprve uvědomit, co o něm víme z vědeckého, biologického hlediska!

První věcí k vyjasnění je skutečnost, že biologie, jakožto vědní obor a právoplatná součást tzv. přírodních věd, není schopna zkoumat přímo samotný život, ale pouze jeho projevy a to ještě jen některé.

Pojďme si teď představit 7 základních a vědecky ověřených projevů života, které věda zná a zkusme si na nich stručně ilustrovat možnost či nemožnost spontánního vzniku života z neživých chemikálií.

1) — všechny živé organismy se rozmnožují. Jinými slovy, mají schopnost plodit potomstvo. Nutno zdůraznit, že tato schopnost není nic samozřejmého ani jednoduchého a už vůbec ne nahodilého. Biochemici, molekulární biologové, genetici, bioinformatici a další přírodovědci dodnes zkoumají extrémně složité a přesně vyladěné molekulární a softwarové mechanismy stojící za schopností se rozmnožovat. Pokud máte pocit, že je tato otázka již dobře zmapována a prozkoumána, rád bych vás hned v tuto chvíli vyvedl z omylu, protože výzkum rozmnožování je teprve v plenkách a s největší pravděpodobností tomu tak bude ještě dlouho. Proč? Protože jsou vědci líní nebo nedostatečně technologicky vybavení? Nikoliv. Rozmnožování je procesem, který nemá rád, když se do něj nějak výrazněji zasahuje, ale bez toho jej nemůžete dost dobře zkoumat. V podstatě všechny výzkumy na poli přírodních věd mají jednu velkou nevýhodu — musejí většinou do zkoumaného systému silně zasáhnout, zastavit jej nebo dokonce zcela zničit, a to jenom proto, aby mohli danou dílčí znalost vůbec zkoumat. Je to podobné, jako když inženýři testují podvozek automobilu. Aby test byl smysluplný a skutečně se zjistilo, jestli bude správně fungovat, musí být podvozek vystaven nejrůznějším vlivům, často velmi agresivním. V molekulární biologii je situace o to složitější, že dané molekulární systémy v buňkách jsou rozměrově pod rozlišovací schopnost běžných optických mikroskopů, samotné procesy jsou extrémně rychlé a většinou nevratné a velmi těžko reprodukovatelné, a to z mnoha důvodů.

2) — Všechny živé organismy jsou mnohem složitější, než okolí, ve kterém žijí. Extrémní složitost všech živých organismů je nezbytnou podmínkou jejich fungování. Mohli bychom nyní otevřít poměrně rozsáhlou kapitolku o biologické složitosti, kterou se zabýval slavný americký matematik von Neumann. Po něm se také pojmenoval teoretický stroj vykazující schopnosti, kterými disponují výhradně živé systémy. Tzv. von Neumannův stroj je strojem, který má plán své konstrukce ve své konstrukci, umí vytvářet své vlastní kopie a zvyšovat svou vlastní složitost a následně kontrolovat a opravovat celou svou konstrukci a funkce. My lidé nic takového sestavit nedokážeme, protože je to zkrátka neúnosně složité a technologicky nedosažitelné. Ano, prozatím. I to ale stačí na potvrzení faktu, že k vytvoření něčeho takového je potřebná inteligence, zkušenosti a nástroje, kterými lidstvo zatím nedisponuje. Tzn. že naše dosavadní inteligence, zkušenosti a nástroje jsou nedostatečné. Znovu se nám tedy potvrzuje naše správná a vrozená intuice, že život není náhoda, ale něco zásadně nenáhodného, tedy úmyslného a vysoce významného a hodnotného. Živé organismy svou extrémní složitost potřebují na to, aby dokázaly komunikovat s ostatními živými tvory, aby dokázaly rozpoznávat vhodnou potravu, přijmout ji, strávit ji a sestavit z ní své vlastní tělesné struktury. Chemické látky ani žádná „tupá“ hmota není schopna něco takového provádět. Hlína se neumí rozhodovat ani se uspořádat, zkontrolovat nebo opravit a to je gigantický a naprosto zásadní rozdíl. Dokonce i pouhá bakterie je schopna provádět rozhodování v reálném čase, která zohledňují celou řadu vlastností, jevů a cílů a jsou schopny nalézt skutečně optimální řešení daného problému, podobně, jako by nám jej našel třeba supervýkonný počítač s nejpokročilejší verzí AI. Tento příměr není zdánlivý ani nevhodný, ale zcela na místě, protože v každém živém organismu, dokonce i v tom nejmenším a nejposlednějším — třeba v bakterii ze záchodu — je přítomen zcela prokazatelně jazykově kódovaný řídící software, biologické počítače s reálnými paměťmi, s řadiči, překladači kódů, výpočetními procesory a spoustou dalších komponent, které obsahuje jakýkoliv lidmi vytvořený počítač. To není nic překvapivého. Pokud obyčejná bakterie je schopna rozpoznávat chemické látky, pohybovat se, komunikovat s ostatními bakteriemi, kontrolovat svou vlastní tělesnou konstrukci a průběžně ji opravovat, potom k tomu musí mít odpovídající technologické vybavení. Tzn. k rozpoznávání chemikálií musí být schopna provádět velmi pokročilou chemickou analýzu detekovaných látek, což je dost náročný vědní obor. K pohybu potřebuje zdroj energie a motor, který je schopen přeměňovat chemickou energii paliva na pohybovou energii — ať už rotační nebo translační pohyb. Jenže chemické palivo v bakterii musí být chemicky kompatibilní s ostatními chemikáliemi uvnitř těla, nesmí se jednat o toxickou látku, musí být chemicky stabilní v čase a bakterie musí být schopna si ji průběžně sama vyrobit z přijaté potravy, což ale vyžaduje navíc velmi pokročilou chemickou syntézu látek. Bakterie musí dále disponovat systémy transportu paliva do molekulárních motorů, které musí mít všechny klasické součástky rotačního motoru — tzn. rotor, stator, hnací hřídel, případně převodové ústrojí atd. — ty musí v tomto případě být vyrobeny z jednotlivých molekul, které ale musí jít tímto způsobem spojit tak, aby výsledná konstrukce molekulárního motoru byla mechanicky, tepelně i chemicky stabilní v čase. A takto bychom mohli pokračovat. Čili každá schopnost každého živého organismu musí mít odpovídající technologické zázemí v jeho těle — jak mechanicky, tak chemicky, tak softwarově a informačně. Ad hoc tvrzení o evolučním původu těchto molekulárních systémů nemá naprosto žádnou vědeckou kvalitu, protože reálně jsou všechny tyto systémy výsledkem přesně řízených konstrukčních procesů na molekulární úrovni, které jsou řízeny softwarovým kódem DNA. Pokud bychom chtěli hovořit o evoluci ve smyslu optimalizace či dolaďování systému na lokální unikátní nároky a podmínky prostředí, potom se ani v tomto případě nejedná o evoluci v pravém slova smyslu, ale o pouhou funkční a komunikační adaptaci na lokální podmínky. Ta je ovšem umožněna extrémní složitostí, modularitou a škálovatelností živých systémů, ovšem se zachováním původní druhové identity.

3) — Všechny živé organismy se skládají z buněk. Tento bezpočtukrát potvrzený přírodovědecký fakt je pro naše úvahy velmi podstatný, jelikož život v biologickém slova smyslu nemůže existovat bez správně zhotovených buněk. Proto viry mezi živé organismy nezařazujeme. Jen uvažte, že tělo dospělého člověka sestává přibližně z 80 000 miliard buněk. A pozor, buňky nejsou žádné primitivní miniobláčky naplněné rosolem nebo slanou vodou, jak se domnívali vědci za Charlese Darwina a ještě nějakou dobu po něm. I ta nejjednodušší buňka třeba nějaká kvasinka, je svou složitostí nejlépe připodobnitelná k velkoměstu, akorát vměstnaném do rozměru tak malého, že pouhým okem není viditelný. A pozor. Naprosto každá živá buňka provádí neustále, ve dne, v noci, podobné množství podobně složitých činností, jaké probíhají uvnitř velkoměsta. Probíhá tam transport materiálu všemi myslitelnými směry s perfektní logistikou a poštovními pobočkami, máte tam sofistikované konstrukční prvky, továrny, řídící centra, kontrolní orgány, policii v podobně imunitního systému atd. Když si uvědomíme, že takhle složitá je opravdu každá živá buňka a že dokáže samu sebe zkopírovat za pouhých několik minut, měly by se naše myšlenky ubírat zcela jinou cestou, než jak se nám prezentuje v rámci evolučního paradigmatu. Tyhle věci mají přesnou strukturu, přesnou funkci, ty funkce na sebe přesně navazují v prostoru a v čase, jejich struktura je softwarově zakódována v jazykovém kódu DNA, který je chráněn proti prolomení … tady prostě vidíme jasnou inteligenci, vedení, řízení, optimalizace na hraně možného. A věda nám kromě jiného dala jednoznačnou odpověď, pokud jde o původ takových systémů — je to vždy a bez výjimky inteligence.

4) — Živé systémy si zachovávají své vlastní konstantní vnitřní prostředí, tzv. homeostázu. Slovo homeostáza ve skutečnosti znamená „zůstat stejný“, což je maximálně antievoluční termín. 🙂 Jinými slovy, všechny živé systémy musejí své vnitřní prostředí udržovat ve velmi úzkém rozmezí hodnot nejrůznějších parametrů a vlastností. Zkrátka, nesmí jim nic kolísat v čase, bez ohledu na to, co se děje kolem nich, ať už je to vnitřní pH, vnitrocelulární tlak, elektrochemické potenciály na membránách a spousta dalších parametrů. Faktem je, že k regulaci těchto parametrů ve velmi úzkém rozmezí povolených hodnot, potřebujete extrémně sofistikované zpětnovazební kontrolní systémy a to rozhodně není žádná dětská skládanka. Opět zde narážím na fakt, že k vykonávání tohoto 4. základního projevu živých systémů, jsou potřebné extrémně složité a efektivně fungující molekulární systémy. Faktem je, že každý inženýr, který něco takového navrhuje např. v automobilovém průmyslu, se vždycky pořádně zapotí, aby něco takového dokázal automobil automaticky provádět. Jen uvažte, jak neuspokojivé jsou často pouhé klimatizační jednotky i v nejmodernějších autech, které v parních letních dnech mají velký problém udržovat vnitřní klima automobilu takové, aby si všichni pasažéři mohli s klidným svědomím říci, že je jim v autě dobře … Pokud máte tu možnost, zeptejte se nějakého inženýra, jak složité je takovou skutečně výkonnou plně automatickou klimatizační jednotku vytvořit a zabudovat do celkové konstrukce vozu. Přesto je to „nic“ ve srovnání s hardwarovými a softwarovými nároky na udržování homeostázy uvnitř buněk nebo dokonce celého lidského těla! Jen uvažte, jak hrozně se začnete cítit, když máte teplotu, nebo nízký cukr, nebo jste dehydrovaní … a teď si představte, že by vám takhle kolísaly i mnohé další parametry vnitřní homeostázy, hladiny kyslíku a CO2 v krvi, hladiny hormonů (ženy ví, co menzes někdy umí), hladiny enzymů, nejrůznějších protilátek atd. Co by to znamenalo v praxi? Téměř zcela jistou smrt a to prakticky kdykoliv a bez zjevné příčiny, kterou byste mohli svým způsobem života ovlivnit. Ano, dnes sice máme některé pokročilé léky, které chybějící chemikálie umí doplnit nebo tělu pomohou si chybějící látku dovyrobit v potřebné koncentraci, ale každý ví, že vedlejší účinky, vysoká cena a rozhodně nesamozřejmá dostupnost těchto léků činí náš život křehčím, než jsme si mysleli. Na spoustu těchto problémů ale léky neexistují vůbec, protože i nejpokročilejší farmacie není schopna problém uspokojivě vyřešit.

5) — Vnitřek živých organismů se velmi odlišuje od vnějšího prostředí okolo, je to tzv. heterostáza. Jinými slovy, látky nacházející se v okolním prostředí jsou tam v naprosto odlišných koncentracích a formách, než v jakých je nalézáme uvnitř živých organismů. Všichni známe často opakovanou lež, že uvnitř našich buněk je koncentrace solí stejná, jako ve světových mořích. Kdyby tomu tak bylo, nepřežili bychom ani minutu. Buňky pro své fungování potřebují z okolního prostředí přijímat nejrůznější látky, jejichž koncentraci uvnitř si pak nastavují na jinou hodnotu, podle toho, kdy, co potřebují. Zároveň pak do okolí vypouštějí látky, které naopak nepotřebují nebo kterých mají příliš mnoho. Opět platí, jako v předchozích případech, že k úspěšnému vykonávání této funkce (přesněji souborů funkcí) potřebujeme mít odpovídající technologické zázemí — jak hardwarové tak softwarové a to nemůže v principu vzniknout samo od sebe, protože tak se příroda prostě reálně nechová. Moderní věda potvrzuje dnes a denně, že v přírodě nevznikne (nenaroste) nic, co by nemělo odpovídající genetický program a my si ve 2. otázce vysvětlíme, proč NENÍ MOŽNÉ, aby jazykově vyjádřený genetický kód vznikl spontánně pouhou souhrou fyzikálních a chemických procesů bez ladu a skladu. Skutečnost je tedy taková, že každý organismus si udržuje své vlastní prostředí, které zrovna potřebuje a tak jiné, aby v daném prostředí co nejlépe prospíval — tzn. vodní organismy jinak, než pouštní nebo obecně suchozemské organismy, nebo hlubokomořské jinak než pobřežní, nebo půdní jinak než vysokohorské apod.

6) — Živé organismy umí vyrobit vlastní látky, které potřebují pro své fungování. Tato schopnost je extrémně složitá a významná a to z celé řady důvodů. Každý organismus je schopen ze svého okolí přijímat potravu, tu vyhledat, zjistit, zda je poživatelná, zkonzumovat ji a strávit. Co to znamená? Znamená to, že látky obsažené v potravě jsou nejprve „rozmontovány“ na základní stavební kameny, např. proteiny na aminokyseliny pomocí enzymů proteáz, sacharidy na jednoduché cukry pomocí enzymů amyláz a lipidy (tuky) na mastné kyseliny pomocí enzymů lipáz, pak jsou zde obsaženy vitamíny, další enzymy, minerály a stopové prvky a obecně tzv. fytonutrienty i antinutrientní látky, které jsou pro daný organismus nestravitelné a je nutné se jich včas zbavit (zpětným vypuštěním do okolí). Z těchto „kamenů“ si pak daný organismus postaví své vlastní proteiny, své vlastní membrány a všechny potřebné buněčné organely v každé buňce svého těla, pakliže se jedná o mnohobuněčný organismus. To je extrémně složitý řetězec přesně navazujících mimořádně sofistikovaných dějů, kdy každý dílčí proces je přesně řízen od začátku až do konce, ví se na začátku, co bude na konci, vše je průběžně kontrolováno a optimalizováno tak, aby bylo dosaženo kýženého společného cíle. Jen si představte tu dechberoucí složitost a funkčnost procesu zvaného fotosyntéza, kdy např. strom dokáže z vody, vzduchu, slunečního světla a několika málo základních látek z půdy vyrobit dřevité vlákno a z něj pak postavit svůj kmen, kůru, větve, listy, květy i plody, ve kterém jsou navíc pro jiné organismy životě důležité enzymy, vitamíny, minerály, cukry, proteiny i lipidy. Není to naprosto úžasné?! Je! Přesto to nemá naprosto nic společného s evolucí, která je z definice procesem bezcílným, neřízeným a neplánovaným. Opět zde narážíme na zmatek ve významech slov, kdy Honza si myslí, že evoluce znamená „jakákoliv změna čehokoliv“, Pepa si myslí, že evoluce znamená „čistě náhodná změna pouze živého organismu“, Táňa si myslí, že evoluce znamená „mutace + přirozený výběr“ … a výsledkem je naprostý zmatek, kdy jeden mluví o voze a druhý o koze. Evoluce, přátelé, z definice škrtá jakoukoliv cílevědomou inteligenci, jakékoliv plánování, řízení a kontrolování s ohledem na předem stanovený cíl. Jenže to je PŘESNĚ TO, co vidíme ve všech živých organismech na všech úrovních jejich složitosti a funkčnosti.

7) — Každý živý organismus vyžaduje ke svému fungování informaci – softwarový kód. Tímto zakončujeme soubor 7 význačných projevů každého živého organismu, bez ohledu na to, zda se jedná o organismus jednobuněčný, mnohobuněčný, suchozemský či vodní. Původ softwarových kódů přítomných ve všech živých organismech bez výjimky je pro evoluční paradigma nevysvětlitelnou záhadou. Proč? Protože informační věda nedovoluje — a to principiálně — aby k něčemu takovému mohlo dojít. Bylo by to totiž v přímém rozporu se známými přírodními zákony ohledně informace. Tento soubor veškeré genetické informace v organismu = tzv. genotyp obsahuje instrukce, podle kterých buňka dokáže provádět všechny výše uvedené činnosti — tzn. rozmnožování, homeostázu, tvorbu všech komplexních chemikálií a komponent nezbytných pro fungování buňky. Pro úplnost, genotyp je soubor všech genů a alel (forem genů) konkrétního organismu, který určuje jeho dědičnou informaci a potenciální vlastnosti daného druhu, které se mohou projevit u potomstva. Na rozdíl od fenotypu (což jsou viditelné projevy daného genotypu nebo-li tělo a jeho schopnosti) představuje genotyp kompletní a uvnitř skrytý genetický kód (např. AA, Aa, aa), který jedinec zdědil po rodičích a může jej předat dál na své potomstvo.

ZÁVĚR

Neexistuje tedy něco jako primitivní buňka nebo „prabuňka“ (archebakterie), která by mohla vzniknout spontánně, bez ladu a skladu, pouhou náhodnou souhrou přírodních živlů. Vše živé je totiž přesně řízené a teleonomické – tj. sledující předem dané cíle. Neživá příroda nedokáže vytvářet informace z chemických prvků, nedokáže generovat chemickou komplexitu — ani zlomek té, kterou vidíme v každé živé buňce … a to tedy jednoduše znamená, že život nemohl vzniknout spontánně z neživé hmoty. Jediná myslitelná alternativa je, že má inteligentní a úmyslný původ.

Možná teď namítnete, a co čas? Co moře času? Nemůže přeci jen čas pomoci v tom, aby se něco vysoce nepravděpodobného přeci jen nějak mohlo stát? Musím vás zklamat, ale čas je ve skutečnosti nepřítelem všeho, co dělá život životem. Tzn. čím více času si namyslíte ve své hlavě, tím k většímu nesmyslu dojdete, ne proto, že byste byli hloupí, ale proto, že čas je v tomto světě z vědeckého hlediska negativní veličinou. V čase se vše opotřebovává, stárne, posouvá k termodynamické rovnováze, zanikají funkce, zpomalují se procesy, genom se informačně vyčerpává, kumulují se mutace (ztráta informace) … tzn. z hlediska vzniku života nám čas naprosto nic neřeší a naopak vytváří spoustu závažných problémů a otázek, které jsou svou povahou mnohem hůře zodpověditelné než inteligentní a úmyslný původ života.

Pro ty z vás, které výše uvedené informace neuspokojují, doporučuji k přečtení velmi dlouhý a odborný (na úrovni Ph.D. v syntetické organické chemii) článek od prof. et prof. Dr. Ing. Jamese M. Toura, jednoho z největších současně žijících organických syntetických chemiků na světě. Stačí kliknout zde.

Pro úplnost uvádím osobní vyjádření prof. Toura k současném stavu na poli výzkumu původu života.

„TI, KTEŘÍ SI MYSLÍ, že vědci rozumějí otázkám tzv. prebiotické chemie (chemie bez přítomnosti života, která ale měla, dle evolucionistů, vést k spontánnímu vzniku života), jsou zcela na omylu. Nikdo jim nerozumí. Možná tomu tak jednou bude. Ale ten den je ještě daleko. Bylo by mnohem užitečnější (a nadějnější) seznámit studenty s obrovskými mezerami v našem současném porozumění života a jeho původu. Možná tak přijdou na pevnější – a možná i radikálně odlišnou – vědeckou teorii. Základ, na který se my jako vědci dnes spoléháme, je tak vratký, že musíme otevřeně přiznat realitu takovou, jaká je: život je záhada.„