Lutherova zkušenost nás osvobozuje

Martin Luther, který se cítil nedokonalý a hříšný, prožíval velký neklid a obavy z toho, jestli bude spasen. Dokonce z toho důvodu vstoupil do augustiniánského kláštera v Erfurtu v domnění, že tam jej připraví na dokonalý život.

Martin Luther se narodil v rodině horníka, který se časem dostal na takovou ekonomickou úroveň, že mohl Martinovi platit studia. Ten nejprve studoval filosofii, později práva, která však nedokončil, protože to bylo přání spíše otce než jeho. On sám se potýkal s myšlenkou, která byla v té době všeobecně hlásána a také přijímána, že život člověka musí být bezchybný, bezhříšný, dokonce dokonalý, aby byl Bůh ochoten takového člověka spasit, a také mu pomáhat v časném životě. Pokud tomu tak není, potom bylo třeba si spasení zabezpečit zakoupením odpustků. Ale co když na jejich zaplacení někdo neměl prostředky? Nehledě k tomu – opravdu odpustky mohou zachránit? A tak Martin Luther, který se cítil nedokonalý a hříšný, prožíval velký neklid a obavy z toho, jestli bude spasen. Dokonce z toho důvodu vstoupil do augustiniánského kláštera v Erfurtu v domnění, že tam jej připraví na dokonalý život. Protože stále neměl pocit, že naplňuje kritéria opravňujícího ke spasení, byl poslán představeným kláštera do Říma. Ani to nepomohlo, naopak jej to ještě více zmalomyslnělo. Po této dlouhé duchovní krizi přichází, téměř v jednom okamžiku pochopení slov apoštola Pavla, který píše v Bibli „spravedlivý [strong]z víry[/strong] bude žít“ (Římanům 1,17) a „milostí tedy jste spaseni [strong]skrze víru[/strong]“ (Efezským 2,8). Objevení a pochopení těchto slov bylo pro Luthera nesmírně osvobozující. Pochopil, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme. Že Boží spravedlnost není jen trestající, ale také přináší spásu. Že Bůh je milostivý a odpouštějící, ne čekající na každou chybu člověka. Konečně mohl mít jistotu spasení, která nezáležela na něm, ale na Ježíši Kristu. A toto pro něho osvobozující poselství nesl dál dalším lidem, kteří toužili po spasení, a přitom měli pocit, že jich se to pro jejich hříchy nemůže týkat.

V dnešní době a zvláště v naší ateistické společnosti se o spasení nemluví. Pokládá se to za přežitek, patřící do středověku. Co ale přežitkem není, je množství těch, kteří zažívají pocit méněcennosti, vlastní nedostatečnosti, pochybování o sobě samém a mající neustálý strach z vlastního selhání. A to vede nejenom k apatii, bojácnosti, nebo také naopak k aroganci a asociálnímu chování, ale možná také až k depresivním stavům. A tak jak si udržet v takových případech své psychické zdraví?

Lidé jsou pro Boha tak drazí, že za ty, kteří chtějí brát Boha vážně, touží po spasení a důvěřují mu, dal život svého vlastního Syna. Spasení a Boží přízeň, projevující se Jeho požehnáním, Jeho pomocí a Jeho odpuštěním není závislá na našich výkonech, naší dokonalosti, dokonce bezhříšnosti, ale na Bohu, který nás miluje a kterého se držíme vírou.

Uvědomit si svou vlastní hodnotu. Bible říká, že jsme Boží děti. „Tak Boží Duch dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti.“ (Římanům 8,16) Tedy Bůh se na nás dívá jako na svoje děti, které miluje. Které mu nejsou lhostejné. Nad kterými nestojí s bičem v ruce, čekající na jejich chybu. Každý má v jeho očích obrovskou hodnotu, což dokladuje tím, že: „… Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby svět soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.“ (Jan 3,14–16) „Dávejte pozor na sebe i na celé stádo, ve kterém si vás Duch svatý ustanovil za strážce, abyste byli pastýři Boží církve, kterou si Bůh získal krví vlastního Syna.“ (Skutky apoštolů 20,28) Lidé jsou pro Boha tak drazí, že za ty, kteří chtějí brát Boha vážně, touží po spasení a důvěřují mu, dal život svého vlastního Syna. Spasení a Boží přízeň, projevující se Jeho požehnáním, Jeho pomocí a Jeho odpuštěním není závislá na našich výkonech, naší dokonalosti, dokonce bezhříšnosti, ale na Bohu, který nás miluje a kterého se držíme vírou. Vírou, která mění náš život, která nám přináší svobodu, jako přinesla svobodu Martinu Lutherovi, která přináší naději a jistotu, že nedokonalost je Boží milostí a obětí Ježíše Krista změněna na dokonalost. Samozřejmě, pokud po tom toužíme, pokud bereme Boha jako nejvyšší autoritu a nespoléháme se na svoje výkony, eventuálně na vlastní výběr toho, co v Bibli vezmeme vážně, a co nikoli. A tak proč se nenechat osvobodit dobrou zprávou a nabídkou, která zaznívá v Bibli? Ušetříme si tím mnohá vnitřní trápení, se kterými se nechceme nikomu svěřit. Naopak získáme svobodu, jistotu a naději v Bohu.

Jan Dymáček