Úvod Magazín Zdraví a životní styl Cesta k odpuštění

Cesta k odpuštění

Cesta k odpuštění, nebo také jak odpustit? Ale k této otázce „JAK“ se naprosto legitimně váží další otázky: PROČ bych měl odpustit, a CO bych měl odpustit? A tak začněme od začátku: proč bych měl odpustit.

Zásadní odpovědí je: protože to já sám potřebuji. Jinými slovy odpouštím, protože to v prvé řadě pomáhá mně samotnému. Ten druhý se totiž nemusí s věcí vůbec trápit, zatímco já mohu prožívat stresy. Samozřejmě, že to může být pro mne těžké, avšak měl bych to udělat, protože to v prvé řadě pomůže mně samotnému. Chceme-li prožívat plnohodnotný život a nevracet se stále k nějaké staré křivdě, potom odpusťme. Někdo může mít pocit, že to nedokáže, protože nedokáže zapomenout. Ale odpuštění a zapomnění není totéž. Opravdu je těžké zapomenout, ale otupit hroty nenávisti a bolesti je možné. Proč bych se měl trápit já, když toho druhého to vůbec netrápí. Nekažme si život, změňme negativní myšlení na pozitivní, a výsledek v podobě klidu mně samotného se dostaví. Odpustit neznamená souhlasit s chováním či jednáním druhého člověka. Ale znamená to netrápit se tím, co je za námi, odložit hněv, možná až nenávist, netrápit se tím, že si onu událost neustále připomínám, v hlavě ji rozebírám atd. Jedinou cestou ke zhojení svých vlastních ran je odpuštění. A tentýž důvod platí pro odpuštění sama sobě.

Jak to udělat? Žádné technické finesy nelze uplatnit. Je třeba si pouze něco uvědomit:

V prvé řadě to, co již bylo zmíněno. Odpouštěním pomáháme sami sobě. A když toto si uvědomíme, potom jdeme správným směrem. Jinou věcí ale je, zdali chceme odpustit. Lidská společnost se v poslední době stala mistry v neodpouštění. Ješitnost, aniž bychom ji tak říkali, se hřeje na výsluní a stává se překážkou pro odpuštění. Ale ono odpuštění nepřijde samo, je třeba chtít odpustit. A to ať už z důvodu výše popsaného, nebo proto, že mně logika napovídá něco o nemožnosti žít ve společenství rodiny, pracovního kolektivu, se sousedy i s jinými lidmi bez odpuštění. Uvědomme si, jak by svět vypadal bez odpouštění si navzájem. Také si ale uvědomme, kolikrát bylo odpuštěno nám. A to ať už jsme o tom věděli nebo nevěděli. Kolikrát nám odpustili rodiče, partner, partnerka, možná děti, sousedé, a další lidé, které máme kolem sebe. A co by se stalo, jak by se nám žilo, kdyby nám neodpustili a ono neodpuštění se postavilo jako hranice mezi nimi a námi. Ale uvědomme si ještě další věc. A to jak a kolik nám toho odpustil Bůh. Musel? Nemusel, ale On chtěl. „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám“. (Efezským 4,32)

A tak bychom mohli pokračovat. Je tedy třeba nevzpomínat pouze na křivdu, která
se nám stala, ale domýšlet věci a být korektní a pravdivý k sobě i ostatním. A když to udělám…

„Je-li možno, pokud to záleží na vás, žijte se všemi v pokoji.“ (Římanům 12,18) Tedy nečekejme až ten druhý, ale začněme my sami. Pokud je to možné, mluvme spolu. „Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu.“ (Zachariáš 8,16) Bez vzájemné komunikace nelze dojít k nějakému řešení. Mnohdy dojdeme k závěru, že domluva není možná a potom je třeba nakreslit „tlustou čáru“ před kterou se nebudeme vracet. „Hněváte-li se, nehřešte.‘ Nenechte nad svým hněvem zapadnout slunce“. (Efezským 4,26) Ano, může se stát, že nikdo nebude vítěz, ale tím budou vítězové oba dva. Pomáhá, když se dokážeme alespoň částečně vžít do druhého. A přitom si uvědomit, že co chceš, aby ti dělali jiní, dělej ty jim. To je pozitivní přístup k řešení narušených mezilidských vztahů. „Cokoli děláte, dělejte upřímně, jako by to nebylo lidem, ale Pánu“. (Koloským 3,23) A ještě si uvědomme, že osobností je ten, kdo dokáže ovládat svoje emoce, ne že se nechá ovládat jimi on sám. Výbuchy hněvu, byť by s pravdivým obsahem ještě nikomu nepomohly. A ve vztazích už vůbec ne.

A poslední otázkou je co odpouštět. Má odpuštění nějaké hranice? Jsou věci, které se
odpustit nedají? Samozřejmě je na to těžká odpověď. Apoštol Petr, učedník Ježíše se právě Jeho ptal kolikrát má odpustit. V té době bylo korektní odpustit třikrát. On se nabízel, že by mohl odpustit sedmkrát. Ježíš mu na to řekl, že ne sedmkrát, ale sedmdesát sedmkrát. Tedy vlastně stále. Je to vysoký požadavek? Ano. Ale právě Bůh nám chce pomoci, abychom si nekladli žádné hranice při odpuštění, a to ani v počtu odpuštění, ani v důvodu, pro který je třeba odpustit. A věřme, že to je právě to, co vede ke kvalitním vztahům i kvalitnímu životu.

Jan Dymáček

Související články

Křesťanský životní styl (3/4): Biblické základy a praxe I.

23. prosince 2024

Dnes se zaměříme na některé aspekty, které utvářejí bytí křesťanů v jejich každodenních životech. A to na církevní normy, spirituální a morální život.

Křesťanský životní styl (2/4): Teologické základy II.

16. prosince 2024

Dnes se pokusíme zaměřit na další podstatné elementy, které výrazně vstupují do Křesťanského života. Jsou jimi Kosmický konflikt a Ježíšova smrt na kříži.

Křesťanský životní styl (1/4): Teologické základy I.

10. prosince 2024

Jak by měl vypadat křesťanský duchovní život a křesťanská praxe? Jak se máme chovat k ostatním i sami k sobě? Může nám v tomto Bible nějak pomoci?

Sebevědomí, ambice a pokora

26. listopadu 2024

Jdou sebevědomí, ambice a pokora dohromady? Mohou být pospolu nebo alespoň vedle sebe? Jak sám sebe nepodceňovat a zároveň nepřeceňovat? Asi bych si tyto otázky nepoložil, kdybych nedostával dotazy od mladých lidí: Jak Bible vnímá sebevědomí? Jak být sebevědomý a zároveň pokorný?