Emoce v životě člověka
Emoce jsou tedy pro člověka velmi důležité. Jednak mu zpříjemňují život, protože radost, dobrý pocit z něčeho úspěšně vykonaného, láska atd., to jsou velmi pozitivní věci. Jindy nás (například strach) chrání od nebezpečí. Emoce nám dovolují se vyrovnat se ztrátou blízkého člověka, protože smutek a pláč jsou totiž očistnými prostředky v takových situacích. A mohl bych jistě pokračovat dál v popisu toho, jak jsou emoce velmi důležité pro život člověka a jak jej obohacují. Jsou lidé, kteří svoje emoce dávají hodně najevo, stejně jako jsou lidé, kteří je naopak před ostatními skrývají. Samozřejmě jsou i emoce, jejichž projevy jsou negativní. Jde o neovládaný hněv projevující se násilím, řevem, nebo i hysterickým záchvatem, tedy emocionálním výbuchem vzpírajícím se jakémukoliv pokusu o uklidnění. A opět by bylo možné pokračovat. Myslím, že v souvislosti s emocemi a dnešní dobou je ale třeba přidat ještě něco jiného.
Slyšel jsem od jednoho přednášejícího, že „emoce musí ven“. A mnohdy nám to někteří lidé ve společnosti, včetně některých veřejných činitelů, dokladují, že se právě toto děje. Někdo si dovolí mít jiný názor, možná řekne něco, co se jinému nelíbí, a „emoce jdou ven“. Mluvíme o klesající politické kultuře, o rozdělování společnosti, o vyjádřeních, která se nevyhýbají vulgaritám, osočování atd. Ale člověk byl přece obdařen také rozumem, a to i proto, aby svoje emoce dokázal zvládat. Dnešní společnost to však ne vždy dokazuje. Je velmi zajímavé, že současný člověk si zakládá na tom, že je logicky uvažující, pragmaticky myslící a často hovoří o jasných faktech, objektivitě atd. Problém je ale v tom, že se mnohdy nechá unášet emocemi, aniž by si to byl ochoten přiznat. „To se mně líbí, to mně vyhovuje, a tak je to pravda. To se mně nelíbí, tak to pravda není.“ O nějaké objektivitě se nedá hovořit. Emoce jsou (ale) maximálně subjektivní záležitostí – jsme mohli číst v jedné z definic. Emoce jsou nejenom reakcí na vnější podněty, ale jsou také odrazem vnitřního stavu. Bolí mě zub, není mně dobře, pohádal jsem se s partnerem / partnerkou, a to mě všechno ovlivňuje při posuzování věcí. Naopak mám dobrou náladu, všechno se daří, slunce svítí, jsem zamilovaný / zamilovaná…, a také podle toho hodnotím vnější záležitosti. Ne, emoce nemusí být a mnohdy nejsou objektivní měřítko pro posuzování událostí, pravdy, věcí, lidí atd. Jsou to procesy subjektivního prožívání kladného či záporného zážitku…, jsou maximálně subjektivní záležitostí. A tak se může stát, že nehledáme pravdu, ale pouze shodu názorů.
To platí v různých oblastech života. Lékař může být špičkový odborník, ale není mně z nějakého důvodu sympatický, a už mu tolik nevěříme. To samozřejmě platí i obráceně. A může to tak platit i o učitelích, jiných profesích, politicích atd. Ale může to platit i v duchovní oblasti. Některá náboženství mohou přinášet tajemno, zvláštní kouzlo působící na city, možná okázalou nádheru svých chrámů…, prostě působení zaměřující se na naše emoce. Co je pravda, není tak důležité, protože to vnější je velmi přitažlivé. Je také zajímavé, že věřící lidé jsou mnohdy zařazovány mezi ty, kteří odložili svůj rozum a nechají se unášet emocemi. Ale bible nás naopak nabádá k tomu, abychom svůj rozum použili v maximální míře, protože víra v Boha nemůže být závislá na našich (neobjektivních) emocích. „…vládcové se spolu domlouvají proti Hospodinu, mějte rozum králové…“ (Žalm 2,2.10) „Hospodina lidi pohlíží z nebe, chce vidět, má-li kdo rozum a dotazuje se po Boží vůli“ (Žalm 14,2) „Mluvím k vám jako k rozumným lidem, posuďte sami, co říkám…“ (1. Korinským 10,15) „Jak je psáno: ‚Nikdo není spravedlivý, není ani jeden, nikdo není rozumný, není, kdo by hledal Boha (Římanům 3,10-11).
Emoce jsou důležité pro náš život. Bez nich by člověk neměl radost, neprožíval krásu lásky, dostával by se do nebezpečí, protože by chyběla zábrana strachu, byl by necitelný a život by byl značně ochuzen. Otázkou je, jestli by se vůbec takový život dal žít. Na druhé straně je třeba si ale uvědomit, že emoce nemohou být objektivním měřítkem pro posuzování čehokoliv. Jsme lidé, važme si svých emocí, protože i ty jsou darem Božím, avšak rozhodujme se rozumem, i když ani tam by emoce, jako je například soucit neměly chybět. Užívejme darů emocí i rozumu, a náš život bude ještě krásnější. Možná bez mnoha nedorozumění, osočování, křivd a rozdělování společnosti. Vedle toho nás to také může blíže přivést k tomu, co nám nabízí Bůh, a co je velmi rozumné a pro náš život dobré.
Jan Dymáček
