Ultimátum pro Rudolfa II. (1/2)

Rudolf II. Habsburský byl císařem Svaté říše římské a českým a uherským králem. Jeho vláda byla poznamenána náboženskými konflikty, které vyústily v třicetiletou válku.

Rudolf se narodil v roce 1552 ve Vídni, ale mládí strávil ve Španělsku u svého strýce Karla V., kde také získal přísnou katolickou výchovu. Jistě musel slyšet o nedávných událostech v Evropě, která si v 16. století prošla zásadními změnami v oblasti náboženství. V rámci katolického vzdělání, které Rudolf získal, došlo k vymezení se proti učení německého teologa a kněze Martina Luthera, který vystoupil proti praktikám katolické církve, zejména proti prodeji odpustků a dne 31. října 1517 vyvěsil na dveře Wittenberského kostela svých 95 tezí, v nichž vyzval k diskusi o reformě církve.

Když byl Rudolf ještě dítě, začaly ve Francii náboženské války mezi katolíky a hugenoty, příznivci kalvinismu. Významným mezníkem tohoto konfliktu byl masakr známý jako Bartolomějská noc.

V rámci vzdělání na královském dvoře se Rudolf učil i o krvavých konfliktech, které reformace církve vyvolala napříč Evropou. V letech 1524–1525 se inspirovaní reformací vzbouřili němečtí sedláci. Povstání bylo brutálně potlačeno a zahynuly desetitisíce lidí. I tyto události přiměly Karla V. k uzavření tzv. Augšpurského míru (1555), který vnesl do Svaté říše římské zásadu „čí země, toho náboženství“.

V Anglii vedly spory mezi králem Jindřichem VIII. a papežem k odtržení anglické církve od Říma a založení anglikánské církve v roce 1534. Proti tomu se zásadně postavilo Španělsko, které s Anglií vedlo mezi lety 1585-1604 válku, jejíž hlavní příčinou byla perzekuce katolických věřících v Anglii.

Když byl Rudolf ještě dítě, začaly ve Francii náboženské války mezi katolíky a hugenoty, příznivci kalvinismu. Významným mezníkem tohoto konfliktu byl masakr známý jako Bartolomějská noc, který vypukl v noci z 23. na 24. srpna 1572 v Paříži. To už bylo Rudolfovi 20 let a je možné, že celou situaci v sousední zemi bedlivě sledoval. Během této noci byli zavražděni přední hugenotští vůdci a násilí se následně rozšířilo do dalších částí Francie a vyžádalo si tisíce obětí. Tyto konflikty vyvrcholily v roce 1598 vydáním Ediktu nantského králem Jindřichem IV., který hugenotům zaručil náboženskou svobodu a rovná práva s katolíky.

Tyto evropské události musely na Rudolfa značně působit a ukazovat na vzorec: tam, kde se otevírala otázka svobody vyznání, přicházelo napětí, někdy i válka.

Vraťme se ale k příběhu Rudolfa. Poté, co se vrátil ze Španělska do Vídně, jej začal jeho otec Maxmilián II. zasvěcovat do státních záležitostí. Rudolf sice měl jako nejstarší syn legitimní nárok na nástupnictví, ale v českém a uherském království bylo ještě zapotřebí získat souhlas stavů. A právě tady se objevily první komplikace. Nekatoličtí příslušníci českých stavů totiž stanovili jako podmínku pro uznání Rudolfovy korunovace potvrzení České konfese – společného vyznání, které mělo sjednotit nekatolickou víru v zemi a dát jí právní základ.

Maxmilián II. slíbil českým stavům náboženskou toleranci, ovšem konfesi potvrdil pouze ústně, čímž její právní závaznost zůstala sporná. Náboženská otázka tak zůstala otevřená a bylo na Rudolfovi, aby ji – o 34 let později – definitivně uzavřel.

V roce 1575 tedy Maxmilián II. slíbil českým stavům náboženskou toleranci, ovšem konfesi potvrdil pouze ústně, čímž její právní závaznost zůstala sporná. Náboženská otázka tak zůstala otevřená a bylo na Rudolfovi, aby ji – o 34 let později – definitivně uzavřel.

Rudolf II. si však během své vlády prošel velkou osobní krizí. Ta se projevovala především dlouhodobým strachem ze ztráty moci. Byl snadno ovlivnitelný, neschopný udržet chod věcí pod kontrolou a v náboženských otázkách se stále výrazněji ukazoval jako vlažný, až formálně působící katolík. Víra a vše, co s ní souviselo, mu bylo vnitřně vzdálené. V Evropě 16. století, kde právě náboženství hýbalo politikou, tak nedokázal naplnit očekávání, která byla na panovníka kladena.

Celý systém nastavený Maxmiliánem – tedy tiché tolerování nekatolíků na základě ústního slibu – fungoval jen velmi křehce až do roku 1602. Tehdy byla na nátlak katolické vládní strany, papežského nuncia a pražského arcibiskupa obnovena platnost Svatojakubského mandátu.¹ Ten výrazně zhoršil už tak nejisté postavení nekatolíků v Čechách. Ačkoliv byl primárně zaměřen proti Jednotě bratrské, omezoval i novoutrakvisty a další protestantské skupiny, protože uznával pouze katolíky a utrakvisty podle Basilejských kompaktát z roku 1436.

Do této napjaté situace pak vstupuje další klíčový zlom – prohlubující se rozpor mezi Rudolfem II. a jeho mladším bratrem Matyášem. Ten měl po roce 1606 za sebou úspěšné mírové dohody s Uhry i s Osmanskou říší a působil jako vhodnější kandidát na trůn než jeho psychicky labilní bratr. Právě v té době se u Rudolfa znovu projevila silná recidiva jeho záchvatů.

Majestát byl nakonec podepsán Rudolfem II. 9. července 1609, zaručoval širokou náboženskou svobodu a svým rozsahem neměl obdobu přinejmenším ve střední Evropě.

Rudolf se tak ocitá pod tlakem z více stran – oslabený psychickými potížemi, bez reálné podpory rodiny, zatímco jeho bratr Matyáš si systematicky buduje politické zázemí. Právě teď se vše láme. Uskutečnilo se rodinné jednání habsburského rodu, během něhož se všichni přítomní shodli, že Matyáš má být Rudolfovým nástupcem. Aby tuto pozici ještě více upevnil, navázal Matyáš samostatná jednání se španělským dvorem a dokonce se obrátil i na papežský stolec.

V lednu 1608 svolal Matyáš do Bratislavy uherský zemský sněm. Na sněm byli přizváni i zástupci Horních a Dolních Rakous. Výsledkem bylo uzavření konfederace mezi rakouskými a uherskými stavy. Jedním z cílů tohoto setkání bylo udržet mír s Turky a v této souvislosti byl Rudolf II. označen za narušitele míru, což Matyáš využil jako záminku k zahájení kroků vedoucích k jeho sesazení.

V reakci na Matyášovo jednání svolal Rudolf v březnu 1608 do Prahy zemský sněm, kde se měla projednat ochrana země. V té době se k bratislavské konfederaci připojily i moravské stavy, což aktivně podporoval Karel st. ze Žerotína. Rudolf se tak ocitl v nepříjemné situaci, kdy potřeboval silnou podporu českých stavů. Z toho důvodu musel ustoupit českým nekatolickým stavům a přijmout jejich požadavek náboženské svobody výměnou za jeho podporu proti Matyášovi. Majestát byl nakonec podepsán Rudolfem II. 9. července 1609, zaručoval širokou náboženskou svobodu a svým rozsahem neměl obdobu přinejmenším ve střední Evropě.

Rudolfův majestát byl z pohledu nekatolických stavů významným vítězstvím. Byl to ale také krok, který dočasně přehlušil napětí, jež brzy přerostlo v otevřený konflikt.²

Eliška Sovišová