Bibličtí Proroci
V Syrsko-Palestinském území byla budoucnost prorokována prostřednictvím nadaných lidí, kteří byli inspirováni a obdařeni Bohem. Věštecký element byl doplněn o prvek extatičnosti, kdy se proroci prostřednictvím hudby či meditace dostávali do stavu vytržení, ve kterém byli připraveni obdržet zprávu od Boha. Proroctví hrála pro tehdejší vůdce zásadní roli v politických a válečných otázkách.1
Slovo prorok pochází z hebrejského slova: „navi (נָבִיא)“2, což znamená „vidoucí“, ale které má i druhý význam – zpěvák. Řada proroctví byla přednášena za doprovodu hudebních nástrojů, či alespoň v melodické formě. V řeckém překladu je pro slovo prorok použit výraz: „profétés (προφητης)“3. Dnes chápeme v běžné řeči slova prorok a věštec jako totožná, v rámci židovského a křesťanského náboženství jde však o zásadní rozdíl. Prorok je osoba, skrze kterou promlouvá k ostatním lidem samotný Bůh a sděluje jim tak svou vůli, současnou i budoucí. Je tak spíše pasivním recipientem nežli aktivním hledačem. Tím se liší od věštce, který ve svých věštbách sleduje své osobní zájmy či zájmy jiných lidí a nebojí se ani nečistých pohanských praktik. Před věšteckými praktikám nás varuje i Písmo:
„Duše, kteráž by se obrátila k hadačům a věštcům, aby smilnila, [postupujíc] po nich: postavím tvář svou proti duši té, a vyhladím ji z prostředku lidu jejího. A protož posvěťte se a buďte svatí, nebo já jsem Hospodin Bůh váš.“
Bible kralická, Leviticus (20,6-7)
„Nebude nalezen v tobě, kdož by vedl syna svého aneb dceru svou skrz oheň, ani věštec, ani planétník, ani čarodějník, ani kouzelník. Ani losník, ani zaklínač, ani hadač, ani černokněžník. Nebo ohavnost jest Hospodinu, kdožkoli činí to, a pro takové ohavnosti Hospodin Bůh tvůj vymítá je od tváři tvé.“
Bible kralická, Deuteronomium (18,10-12)
V období přechodu od doby „soudců“ do doby „královské“ se v rámci židovského náboženství začíná objevovat institucionalizovaná forma proroctví. O prorocích se poprvé dozvídáme v knize Samuelově, kde je popisován sestup tančících proroků z kultovního návrší v extatickém, tanečním vytržení. Za příčinu tohoto reje je považován Duch svatý.4 V knize Královské se již dočítáme o zástupu asi čtyř set proroků na Izraelském královském dvoře, kteří zde vedle kněží a úředníků tvořili samostatný a vážený stav.5 Příchod proroků byl v mnohém zásadní. Přinesl totiž do Izraelského náboženství prvek eschatologie (závěrečné události světa) a apokalyptiky (odhalení budoucnosti) a tím obrátil pozornost Izraele, který byl do té doby zaměřen spíše na uchovávání dějin svého národa a jeho vztahu k Bohu, do budoucnosti. Mnoho starozákonních proroctví se zaměřovalo na příchod Mesiáše, Ježíše Krista.
V Bibli jsou proroci děleni na malé a velké. Ne kvůli jejich důležitosti, ale kvůli délce příběhů, prostřednictvím kterých se o nich dozvídáme. Mezi malé proroky se řadí: Ozeáš, Jóel, Ámos, Abdijáš, Jonáš, Micheáš, Nahum, Abakuk, Sofonjáš, Ageus, Zacharjáš a Malachiáš. Mezi velké se řadí: Izajáš, Jeremjáš, Báruch, Ezechiel a v křesťanské tradici i Daniel. Dále jsou proroci dělení na písemné a nepísemné. Tedy na ty, od nichž se dochovaly spisy a výroky s jejich autorstvím a na ty, o nichž se dozvídáme prostřednictvím jiných.6
Je také zajímavé, že Bible nás vybízí k tomu, abychom zkoumali, jestli jde o pravé proroky nebo nepravé, tedy podvodníky. A dodává, že je poznáme podle ovoce jejich života i jejich díla.
Redakce Genesis Era
