Buďme normální
A to je jedna ze zásadních otázek i dnes. Lidé nechtějí být jiní, nechtějí se lišit od okolní společnosti, nechtějí „vyčnívat z řady“. Všichni to dělají tak, proč bych já to dělal jinak? Člověk necítí potřebu plavat proti proudu. Chce být „normální“. To už začíná u školáků a studentů. Stejná móda, stejné vybavení, stejný způsob zábavy, způsob mluvy … a pokud to tak není, potom onen „nenormální“ sklízí posměch. Dospělí? To samé. Stejný životní styl jak v pozitivech, tak v negacích. Hlavně nevybočovat z řady. Jsem přece normální. Otázkou ale je, co je normální? Odpověď – normální je ten, kdo se chová normálně. Ale co je chovat se normálně? Chovat se jako jiní, chovat se v rámci zaběhnutých pravidel. Synonymum slova normální jsou: běžný, obvyklý, představující normu. Jenže jaká je dnes norma jednání, chování, přemýšlení, tedy normálnost v dnešní společnosti? Nepnění slibů, mít právo, ale už ne odpovědnost, výběr pohlaví dle svého rozhodnutí, více jak 50% rozvodovost, střídání partnerů, kdo nekrade okrádá rodinu…?
Ježíš, který nemá za cíl nás informovat, ale formovat, říká Nikodémovi: Musíš být jiný. „Musíš se narodit znovu z Ducha“. Tedy respektovat Boží návody pro život, projevovat se vlastnostmi, které Bible nazývá ovoce Ducha, důvěřovat Bohu a brát Ho vážně i s Jeho zaslíbením, že se brzy znovu vrátí… No jo, ale to je normální? Normální je nemít angínu. Ale v době angín, v čekárně lékaře, je normální mít angínu. Normální je kývat hlavou, když říkám ano, v Bulharsku je normální kroutit hlavou, když říkáme ano. Dnes je normální říkat hlasitě svůj názor, před rokem 1989 bylo normální, že za totéž se šlo do vězení. A najednou zjišťujeme, že hranice této normy jsou dané místem a časem, kulturou, generacemi, co platí dnes, nemusí platit zítra, co platí zde, nemusí platit jinde. A tak co je normální? Copak normálnost nemá nějaké pevné břehy? Copak to je tak nekonkrétní, pohyblivý termín? Ano je, protože my zaměňujeme normálnost s běžností. Krást, brát drogy, kouřit, lhát, měnit partnery… není normální, je to pouze běžné. Nebrat Boha vážně je běžné, ale jistě ne normální – viz Ž 14,1 „Blázen myslí, že Bůh není!“ Nebrat vážně Jeho rady je běžné, nikoli však normální. Rozvody, neustoupit, neodpustit, plést si lásku se zamilovaností, nemít úctu jeden k druhému…
Je třeba být normální. Takoví, jakými nás chce mít Bůh. Takto nás Bůh naprogramoval, stvořil. A tím do nás také vložil pochopení, co je normální. V technické mluvě řečeno: používat výrobek tak, jak se má. Používat ho k tomu, k čemu se má – zaručuje bezchybný chod a dlouhou životnost. A nám to šetří nervy i peněženku. Tedy normální je používat věci tak a k tomu, k čemu byly určeny. Člověk byl stvořen k obrazu Božímu, byl stvořen s nějakým záměrem, pro nějaký „účel“. Například: aby konal dobré skutky, které mu Bůh připravil, byl stvořen, aby měl radost z dávání, a ne pouze z přijímání, stvořen tak, aby dokázal odpouštět, jak jemu odpustil Bůh, aby uměl vlídnou řečí odvracet hněv – viz Př. 15,1, aby, kdo chce být první, byl služebníkem, aby muži milovali ženy jako Ježíš, který byl ochoten položit za člověka i život…, a ženy měly před takovým mužem úctu… Že to mezi lidmi není běžné, nemusí to být běžné, ale přesto je to normální.
Mějme odvahu být normální. Mějme odvahu naplňovat záměr, se kterým a pro který nás Pán stvořil. Řídit se Božím návodem v naších vztazích s ostatními lidmi, v manželstvích, ve výchově dětí, v našem zdraví tělesném, duševním i duchovním, v našem uvažování, práci, trávení volného času … to je to, co nám „zaručuje bezchybný chod a dlouhou životnost“. Být tedy „normální“ (i když to není běžné) pomáhá lidem okolo nás i nám samotným ve všech oblastech života.
Jan Dymáček
