
Co je morálka
Nemorální jednání je možné společností odsoudit, ale ne postihnout. Stejně tak morální jednání není možné nařídit. Immanuel Kant toto dovedl až do absurdna, když hovořil o tom, že jediné správné morální normy jsou ty, které člověk příjme dobrovolně. Ale příjme člověk dobrovolně něco, o čem si myslí, že mu nevyhovuje? Velice blízké slovu „morálka“ je slovo „mravnost“. Dokonce tato slova zaměňujeme, protože tím vyjadřujeme totéž. Půjčovat někomu peníze na přemrštěný (lichvářský) úrok je nemravné, nebo také nemorální.
Celý článek zobrazíte po přihlášení.
Kompletní článek a další exkluzivní filmy a obsah získáte po přihlášení.
ZÍSKAT ČLENSTVÍSvůj účet máte navždy zdarma.
Odborníci říkají, že „tradiční morálky se opíraly o náboženskou autoritu a obvykle obsahovaly i příkazy týkající se vztahu člověka k Bohu“. A mají pravdu. Aby mohla být morální pravidla objektivní, potom je nemůže vymyslet člověk, ale musí je přinést vyšší autorita. Ve Starém zákoně v Bibli často čteme, že ten nebo onen král dělal to, co bylo zlé v Hospodinových očích. (Například 1. Královská 15,34) Tedy člověk si může myslet, že dělá dobře, ale je to vždy subjektivní. Teprve vyšší autorita, Bůh, může posoudit objektivní pravdu. A On nám dává v Bibli mnohá pravidla, která zaručují, pokud je budeme respektovat, objektivní morální a mravní jednání. Dovolte mně alespoň příklad:
- „Jak chcete, aby lidé jednali s vámi, tak jednejte vy s nimi.“ (Lukáš 6,31).
- „Nepřidáš se k většině, když páchá zlo.“ (Exodus 23,2)
- „Pamatujte si…: každý člověk ať je rychlý k naslouchání, ale pomalý k mluvení, pomalý k hněvu.“ (Jakub 1,19)
- „Kdo je moudrý a rozumný? Ať ukáže své skutky dobrým způsobem života, v tichosti, kterou dává moudrost.“ (Jakub 3,13)
- „…přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.“ (Filipským 4,8)
- „V ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností, nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli to, co slouží druhým, nejen jemu.“ (Filipským 2,3-4)
- „Pane, kolikrát mám odpustit svému bratru, když proti mně zhřeší? Snad až sedmkrát?“ Ježíš mu odpověděl: „Pravím ti, ne sedmkrát, ale až sedmdesátkrát sedmkrát.“ (Matouš 18,21,22)
Nežilo by se nám mnohem lépe, kdybychom Boží rady vzali přece jenom vážněji?
Jan Dymáček