Úvod Magazín Historie Cyril a Metoděj

Cyril a Metoděj

Cyril

Cyril pocházel ze Soluně, která byla součástí tehdejší Byzantské říše. Dnes je toto město známé pod jménem Thessalonice a nachází se na území dnešního Řecka. Cyril se narodil roku 827 do urozené rodiny jako nejmladší ze sedmi sourozenců. Jeho rodné jméno bylo Konstantin, jméno Cyril přijal až krátce před svou smrtí. Toto jméno pochází z řeckého Kyrillos (Κύριλλος) a v překladu znamená Pán. Mladý Cyril odjel na přání svého otce studovat do Konstantinopole, hlavního města Byzantské říše a centra tehdejšího východo-křesťanského světa. Jeho nadání ke studiu se projevilo velmi brzy. Během svých studií se naučil mnoho jazyků: řečtinu, latinu, hebrejštinu, slovanštinu, starořečtinu, gótštinu a pravděpodobně i arabštinu. Kromě jazyků choval zájem o teologii, rétoriku a filosofii. Cyril se postupně stal jedním z nejvýznamnějších učenců své doby a pro svou velkou vzdělanost si vysloužil přízvisko Filosof. Roku 847 nechal císařský správce Theoktistos vysvětit Cyrila knězem. Nejprve sloužil jako knihovník a archivář ve službách Patriarchy Ignácia, avšak později se stal profesorem filosofie na Konstantinopolské univerzitě. Svou slibnou kariéru však záhy opustil a rozhodl se věnovat misijní činnosti. V roce 851, ve svých 24 letech, se vydal na svou první misijní cestu do města Samarra, ležící v dnešním Iráku, které bylo hlavní městem Saracénů.1

Metoděj

Metoděj se narodil roku 815 ve stejném městě jako jeho mladší bratr. Jeho rodné jméno bylo Michal, jméno Metoděj pochází z řeckého Methodos (μέθοδος) a dá se přeložit jako zkoumání či metoda. Metoděj se na přání svého otce vydal po světské životní dráze vojenství a politiky. Nejprve absolvoval studium práv. V roce 835, nedlouho po dokončení svých studií, byl jmenován archontem, dnes bychom řekli místodržitelem, ve Slovany obývané provincii na území dnešního severního Řecka. Po deseti letech však tento úřad dobrovolně opustil a sním i svůj dosavadní světský život. Vydal se do Kláštera sv. Basila, nacházejícího se jižně od dnes již tureckého města Bursa, kde se stal mnichem a diakonem, a přijal jméno Metoděj, pod kterým je nám znám dodnes.2

První společná misijní činnost

Cyril po svém návratu ze své první misijní cesty strávil určitou dobu v Konstantinopoli. V roce 855 se však vydal do kláštera za svým bratrem. Zde se bratři společně oddávali studiu a pravděpodobně v této době začali pracovat na základech slovanského písemnictví. Na svou první společnou misijní cestu se vydali roku 860 na Krymský poloostrov. Zde se jim kromě šíření víry podařilo v troskách svatyně na jednom z ostrůvků v černém moři nalézt ztracený hrob s ostatky papeže Klementa I. Život Klementa I. je dodnes opředen mnohými nejasnostmi. Údajně měl být 4. papežem, zastávající úřad zhruba v posledním desetiletí prvního století našeho letopočtu. Podle legendy jej císař Traianus uvrhl na Krymský poloostrov, aby papeži zabránil v šíření své víry. Když však i zde papež nadále hlásal a šířil křesťanství, nechal jej hodit do moře s kotvou uvázanou kolem krku. Věřící poté papežovo tělo našli a pohřbili, avšak místo hrobu se stalo na dlouhou dobu záhadou. Na Krymském poloostrově se navíc na dvoře vládce Chazarské říše, jejíž hranice se táhly od krymského poloostrova přes Kaspické moře až po kavkaz, zúčastnili takzvané Chazarské polemiky. Zde se v řečnickém souboji střetli se zástupci židovského a islámského náboženství. Tato polemika měla rozhodnout o budoucím vyznání této říše. Jaké měla tato polemika výsledky, nám bohužel není zcela známé, avšak s největší pravděpodobností se na území říše do určité míry uchytila všechna tři náboženství.3

Misije na Velkou Moravu

V roce 861 se velkomoravský kníže Rostislav I. obrací na papeže s žádostí o vyslání misie, která by poskytla jeho lidu víru ve srozumitelném jazyce a nahradila činnost franských kněží, které nechal kníže z politických důvodů vyhnat. Papež však jeho žádosti nevyhověl, a tak se o rok později obrátil se svou žádostí na byzantského císaře Michaela II.

Údajný dopis knížete Rostislava: „Lidé naši od pohanství odstoupili a křesťanský zákon zachovávají, nemáme však učitele takového, který by nám našim jazykem pravou víru křesťanskou vyložil, aby i jiné země, toto vidouce následovaly nás. I pošli nám, pane, biskupa i učitele takového. Neboť od vás na všechny strany vždy dobrý zákon vychází.“4

Císař úkolem pověřil Cyrila a Metoděje. Ani jeden z bratrů neotálel a společně se usilovně pustili do díla. Během krátké doby se jim podařilo sestavit novou abecedu, částečně odvozenou z abecedy řecké, která nesla jméno hlaholice. Na synodě v Konstantinopoli se Cyrilovi dokonce podařilo prosadit veřejné uznání slovanské řeči na liturgickou, a tak se slovanština svým významem ocitla po boku řečtině, hebrejštině a latině.

(Kostel sv. Markéty Antiochijské v Kopčanech, jediný dochovaný kostel z doby Velkomoravské říše.)5

V roce 863 dorazili bratří na Velkou Moravu a jejich misie začala záhy sklízet mnoho úspěchů. Většina bohoslužeb se začala konat ve staroslovanském jazyce. Společně sestavili pro vladaře zákoník jménem: Zákon sudnyj ljudem6, v překladu: Soudní zákon pro laiky, který mimo jiné zakazoval pohanské oběti. Bratři zajisté nebyli prvními hlasateli víry na našem území, zato však byli prvními misionáři, kteří se tohoto úkolu zhostili s takovou vírou a úsilím. Stály u zrodu svébytné křesťanské kultury na našem území, vzdělali stovky kněží a obrátili tehdejší slovanský lid k víře a lásce ve Spasitele, Ježíše Krista. Bratři se následně vrátili do Říma, kde před papežem obhájili vznik staroslovanské liturgie, následně papež posvětil překlady evangelia a řada učedníků Cyrila a Metoděje zde byla slavnostně vysvěcena na Jáhny. Cyril a Metoděj svou obhajobou kázání v mateřském jazyce značně předběhly svou dobu. S udržením této tradice to však ani v nejmenším neměli jednoduché. Brzy se objevila řada odpůrců, z řad duchovních i šlechty, kterým povolení staroslověnštiny zabraňovalo uplatnit svou moc.

Cyril a Metoděj právem zaujímají podstatné místo v našich národních i duchovních dějinách. Stály u zrodu naší slovesné tradice. Český i Moravský národ se od této doby chápe jako národ křesťanský.

Cyril během pobytu v Římě těžce onemocněl a v roce 869 umírá. Jeho bratr se následně vydává zpět na velkou Moravu, vybaven papežským dekretem zvaným: Gloria in excelsis Deo, v překladu: Sláva na výsostech Bohu, který povoluje na území Velké Moravy založit nové arcibiskupství v duchu slovanské liturgie. Po cestě je však náhle zajat franky, a v zinscenovaném procesu je navzdory papežské legitimaci, následně odsouzen na doživotí. Dva a půl roku byl vězněn v otevřené jámě ve švábském pevnostním klášteře Ellvangen. Zachránil jej až papež Jan VIII., který přikázal Metoděje propustit. Roku 873 se opět stal biskupem Velké Moravy.7

Metoděj se však vracel do velmi náročných poměrů, Rastislavův synovec Svatopluk, vládnoucí nad Nitranským Knížectvím, Rostislava zajal, zbavil jej zraku a vydal jej jeho Franským nepřátelům. Ačkoliv Metoděje přijal, nebyl křesťanské víře nakloněn tolik, jako samotný Rostislav. Často hřešil, dopouštěl se nepravostí a nedbal Metodějových námitek a napomenutí, kterými se jej biskup pokoušel dovézt zpět na správnou cestu. Metoděj si svými apely na život v souladu s Božím přikázáním krále brzy znepřátelil, a proto Svatopluk začal dávat na svém dvoře přednost franským duchovním, a dokonce povolil jejich návrat zpět na Velkou Moravu. Církevních odpůrců slovanské liturgie stále přibývalo, až se roku 879 musel Metoděj před papežským stolcem bránit nařčením z bludného kázání v nesrozumitelné řeči. Metoděj však staroslověnštinu obhájil a papež staroslověnskou liturgii opět posvětil.

Příběh Cyrila a Metoděje pro nás nemusí být pouze příběhem našich dávných kulturních dějin, přesto že jím bezesporu je. Je to však i příběh odvahy, příběh služby Slovu a jedné z nejimpozantnějších misijních cest od dob apoštolů.

Tyto nemalé úspěchy však neměli příliš dlouhého trvání. 6. 4. 885 Metoděj na Moravě umírá a pouhých jedenáct let po jeho smrti byla papežem Štěpánem VI. bohoslužba ve slovanském jazyce zakázána, a žáci Cyrila a Metoděje byli z Moravy vyhnání. Jejich cesty nadále směřovaly do východních zemí, především na území dnešního Bulharska a Chorvatska. Kázání v mateřském jazyce bylo v rámci katolické církve znovu povoleno až o více jak tisíc let později, na vatikánském koncilu, který se konal mezi lety 1962-65.8

Cyril a Metoděj právem zaujímají podstatné místo v našich národních i duchovních dějinách. Stály u zrodu naší slovesné tradice. Český i Moravský národ se od této doby chápe jako národ křesťanský, a snaží se všemi silami najít své svébytné místo uvnitř společenství ostatních křesťanských národů, což nám dosvědčují životní příběhy duchovních i politických vůdců přelomu 9. a 10. století, z nichž jsou pro nás dodnes nejvýznamnější Sv. Václav se Sv. Ludmilou.9 V roce 1347 obnovil Karel IV. s papežským povolením slovanskou bohoslužbu v pražském benediktinském klášteře, dnes zvaným Emauzský klášter, nebo také klášter Na Slovanech, který se měl stát určitým pokračováním této tradice a zároveň měl být i pokusem o přivedení této křesťanské odnože pod oficiální dohled. Ke slovanské liturgii se stavěla pozitivně i velká část reformačních hnutí 15. století, od husitů po církev českobratrskou či luterskou. Byli to právě husité, kteří do velké míry oživily spící staroslověnskou tradici, přežívající v ústraní na venkově a roku 1419 klášter převzali.10

Příběh Cyrila a Metoděje pro nás nemusí být pouze příběhem našich dávných kulturních dějin, přesto že jím bezesporu je. Je to však i příběh odvahy, příběh služby Slovu a jedné z nejimpozantnějších misijních cest od dob apoštolů. Oba bratři byli nadaní velkou moudrostí, a navíc byli urození. Mohli žít pohodlný život, přesto se opět vydávali na strastiplné cesty, aby přinesli víru lidem v dalekých končinách. Zas a znovu bránili svou liturgii proti lidem kterým překážela v jejich mocenských ambicích. Věnovali svůj život jedinému cíli: aby vnesly ducha svatého do co nejvíce lidských srdcí:

Cyril: „Pane Bože, … dej, ať se tvá církev hojně rozroste, a až všechny shromáždíš v jednomyslnosti, učiň je lidem vyvoleným, stejně smýšlejícím o pravé tvé víře a správném vyznání a vdechni jim do srdce slovo své nauky!“11

Související články

Jan Hus

12. července 2024

Jan Hus vstupuje se svými kázáními do složité situace. I přesto se však nebál kriticky vyjadřovat k morálnímu úpadku tehdejší církve a mezi lidmi se rychle stával oblíbeným.

Natán

28. června 2024

Nátan byl prorokem za vlády slavného židovského krále Davida. Ani moudrý král David však navzdory své bohabojnosti, nebyl zcela bez hříchu.

Apoštol Matouš

18. května 2024

Apoštol Matouš je jedním z dvanácti učedníků Ježíše Krista. Podle tradice bývá uváděn jako autor stejnojmenného evangelia.

Apoštol Jan

29. dubna 2024

Apoštol Jan byl jedním z Ježíšových učedníků. Podle tradice je považován za autora stejnojmenného evangelia, tří Listů Janových a Zjevení.