Úvod Magazín Bůh a Bible Desatero – 2. přikázání

Desatero – 2. přikázání

Pokračujme v nahlédnutí do desatera Božích přikázání s tím, že jsme se již minule zabývali přikázáním prvním. Zjistili jsme, že desatero není příkaz ze strany Boha, ale jeho respektování je lidskou odpovědí na Boží přístup k nám. Bůh člověka vysvobodil, nebo chce vysvobodit od hříchu, od bezperspektivnosti, a proto dává rady, jak žít, aby se člověk nemusel znovu vracet do otroctví zla a beznaděje. A na tuto nabídku Boha, člověk odpovídá respektováním tohoto návodu pro život. Nepotřebuje jiné bohy, nechce je brát jako autority, protože neprokázali, že by byly opravdovými oporami pro člověka, jako to prokázal Bůh Stvořitel.

A nyní jsme u druhého přikázání, které zní: „Nezobrazíš si Boha zpodobením ničeho, co je nahoře na nebi, dole na zemi nebo ve vodách pod zemí. Nebudeš se ničemu takovému klanět ani tomu sloužit. Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ (2. Mojžíšova 20,4-6) A tady je malý háček. Podle římské a východní tradice je toto přikázání vnímáno jako pokračování přikázání prvního. Problém je v tom, že potom jedno přikázání (do deseti přikázání) chybí a bylo nutné desáté přikázání, ne úplně logicky rozdělit na dvě. (U verše sedmnáctého se prostřední věta uvádí jako samostatné deváté přikázání a zbytek textu, včetně první věty, jako desáté přikázání.) Na rozdíl od tohoto pojetí, reformované církve vnímají uvedený biblický text obsahující druhé přikázání (viz výše) jako samostatnou myšlenku, nezaměnitelnou s prvním přikázáním.

Ale pojďme k druhému přikázání. Hovoří o tom, že si nemáme Boha nějakým způsobem zobrazovat. Připodobňovat k něčemu, co je na nebi, na zemi, ve vodách i pod zemí. Někteří lidé toto přikázání „dotáhli“ tak daleko, že si zakazují zobrazovat ať už fotografií nebo obrazem všechno. Dokonce odmítají i vlastní fotografii do osobních dokumentů. Tam je ale uvedena důležitá věta, která říká, že si nevytvoříš zobrazení Boha, abys toto zobrazení uctíval. Tedy nejde pouze o to, abys neměl žádné jiné bohy (viz první přikázání), ale abys pravého Boha Stvořitele si nijak nezobrazoval s tím, že bys ono zobrazení uctíval. Jestliže tedy první přikázání hovoří o tom koho ctít, potom druhé přikázání ukazuje jak ctít. Jaký je důvod?
Boha nelze vystihnout tvary světa a rozumu. Není možné Ho omezit, přivlastnit, zajistit si Jeho přítomnost. Žádné kultické místo nezaručuje Jeho přítomnost. Nemůžeme Ho někam zavřít. Toto přikázání chrání člověka od vytváření si představ. Předmět nám nemůže přiblížit Boha. Bůh je konkretizován pouze prostřednictvím Krista. Bůh je nezobrazitelný. Nedá se nijak vystihnout. Každá naše představa o Něm je pouze představa, ne skutečnost, a my si nemůžeme Boha zaškatulkovat do svých představ. A pokud se k takovému zobrazení modlíme, vzdáváme mu úctu, potom se modlíme a vzdáváme úctu pouze naším představám. A to ohrožuje naši víru, protože si Boha pouze přizpůsobujeme naším představám. Někdo řekl, že „když se člověk modlí ke své vlastní představě boha, může mu být sice fajn, ale modlí se do prázdna“. Žádné kultické počínání, ani žádné kultické místo nezaručuje Boží přítomnost. Obrazy, sochy, kříže a další kultické předměty, kterým je prokazována úcta pouze berou Bohu svobodu a jeho svrchovanost. Přece nemůžeme Boha připoutat na nějaké místo, na kterém na nás čeká, až se k němu opět přiblížíme. Toto přikázání brání člověku stavět se k Bohu panovačně, stavět se jako někdo, kdo disponuje Bohem.

Ano, je možné říct, že se přece nemodlíme k onomu zobrazení, ale prostřednictvím něho se k Bohu přibližuji. V okamžiku, kdy vzdávám nějakému předmětu úctu, která náleží pouze Bohu, už si Boha přivlastňuji. On totiž Bůh není hmatatelný v posvátných předmětech. Jediný legitimní obraz Boží musíme hledat v Novém zákoně, a to v postavě Ježíše Krista.

Bůh k této záležitosti připojuje ještě zdůvodnění a výstrahu. „Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, Bůh žárlivě milující. Stíhám vinu otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteří mě nenávidí, ale prokazuji milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří mě milují a má přikázání zachovávají.“ Může se nám jevit, že slovo „žárlivý“ staví Boha do negativního světla. Ale v původním jazyce jde spíše o výraz „silného angažování se na údělu člověka“. (Lochman, Desatero, Kalich 1994) Čili úděl jeho stvoření mu není lhostejný. On stíhá vinu do třetího i čtvrtého pokolení, ale milosrdenství prokazuje tisícům pokolení… Tady se hovoří o důsledcích lidského chování a jednání. Činy předků ovlivňují další generace negativně i pozitivně. Zanechávají stopy na potomcích. A Bůh to nemůže přehlížet. Ale i potom je zde silná nevyváženost ve prospěch lidí. Čtyři ku tisíci ve prospěch Božího milosrdenství.

Druhé přikázání dává jiné důrazy než první přikázání. Proto je není možné spojovat. První i druhé přikázání tady mají svoje místo. Nepřehlédněme je.

Jan Dymáček

Související články

Nebiblická křesťanská proroctví - William Miller (1782-1849)

29. listopadu 2023

Miller začal své proroctví šířit prostřednictvím tisku a kázání a získal řadu stoupenců. Klíčovým se stalo periodikum Signs of the times.

Nebiblická křesťanská proroctví

22. listopadu 2023

Proroctví hrála významnou roli ve starověkých kulturách, například ve starověké Číně, Persii nebo ve Starověkém Řecku.

Buďme vděčni, že můžeme být vděčni

20. listopadu 2023

Projevy vděčnosti mají vliv na naši náladu a duševní pohodu. Prokázalo se, že vděčnost snižuje projevy deprese a úzkosti.

Desatero – 3. přikázání

13. listopadu 2023

Bůh nám zjevil svoje jméno. Říct někomu svoje jméno, to je projev důvěry. Zlehčit toto jméno je zklamáním a zneužitím důvěry.