Dušičky
V 15. století přidali dominikánští kněží k svátku za zemřelé zvyk, kterým je sloužení tří mší. K té co se slouží každý den, se přidává jedna za duše zemřelých v očistci a druhá za papežský úmysl. V roce 1915, v reakci na mnohé oběti první světové války a zničené kostely, ve kterých se následkem toho nemohly konat bohoslužby, povolil papež Benedikt XV. praxi tří mší během „dušiček” všem kněžím.4 Dušičková mše se může odehrávat i v prostorech hřbitova. Po ní zpravidla následuje kropení hrobů svěcenou vodou, pokládání věnců a rozsvěcování svící. Věnec má být symbolem života, který ukazuje, že smrt není jeho definitivním koncem, zapálená svíce je symbolem zmrtvýchvstání Ježíše Krista.
V českých zemích mají dušičky poměrně silnou tradici, jsou slaveny i dnes, a to dokonce i lidmi bez vyznání. K tomuto svátku se vážou i lidové zvyky. Například v důsledky pověry, že duše toho dne vychází ven z očistce, aby si odpočinula od svých útrap, plnili lidé lampy na olej máslem a připravovali studené mléko. To aby si duše natřela spáleniny a ochladila se. Ptáte-li se, co je to zmíněný očistec, tak je to místo, které je na pomezí nebe a pekla a prodlévají zde duše nacházející se ve fázi “očišťování”. Katolická církev věří, že modlitby těmto duším pomáhají a zkracují čas pobytu v očistci. Existuje dokonce modlitba, která bývá v souvislosti s dušičkami zmiňována:
Na dušičky pamatujme, z očistce jim pomáhejme!
Budou na nás vzpomínat, až my budem umírat…
V dušičkový večer, rozžehneme svíčky,
modlíme se tiše, při nich za dušičky.
Poslední již svíce, zvolna dohořívá,
za duše, jichž nikdo, nikdo nevzpomíná.
Dalším lidovým zvykem je pečení takzvaných „kostí svatých“ v podobě rohlíků a bochánků, které se následně dávali o dušičkách chudým, žebrákům i koledníkům. Koledování vydrželo nejdéle v jižních Čechách, kde chodili koledníci ještě počátkem 20. století.5
To, co je ale nezbytné dodat je zpráva, kterou nám o těchto věcech předkládá Bible. Bible nezná ani svátek dušičky, ani slovo očistec, které se v Bibli nikde nevyskytuje. Je to skutečně pouze tradice katolické církve, kterou protestanské církve nemají a Bible ji nezná. Bible jasně hovoří o tom, že člověk je jeden celek, a nedělí se na smrtelné tělo a nesmrtelnou duši, která odchází buď do nebe, pekla nebo do očistce. Biblická kniha Kazatel 9,5 říká: „Živí vědí, že zemrou, mrtví nevědí zhola nic.“ A v 10 verši pokračuje: „není díla ani myšlenky, ani poznání ani moudrosti v říši mrtvých, kam odejdeš“. Kapitola třetí, verš devatenáctý: „Vźdyť úděl synů lidských a úděl zvířat je stejný. Jedni jako druzí umírají, člověk nemá žádnou přednost před zvířaty…“ A Žalm 115,17 dodává: „Mrtvý nechválí už Hospodina, nikdo z těch, kdo sestupují do říše ticha“.
A tak jak to je s tím věčným životem? Bible říká: „Nechceme vás, bratří, nechat v nevědomosti o údělu těch, kdo zesnuli, abyste se nermoutili jako ti, kteří nemají naději. Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu. Toto vám říkáme podle slova Páně: My živí, kteří se dočkáme příchodu Páně, zesnulé nepředejdeme. Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem. Těmito slovy se vzájemně potěšujte“.
Když se vrátíme ke svátku „dušiček“, ano vyzdobené hřbitovy květinami jsou krásné, ale jde pouze o tradici, která nemá v Bibli žádné opodstatnění. To ale neznamená, že nemáme mít naději na věčný život.
Redakce Genesis Era
