Jak navázat komunikaci po hádce

Jako první je třeba chtít ukončit hádku a chtít vstoupit opět do normální klidné komunikace. Paul Tounier, psycholog a vztahový poradce říká, že pokud si máme porozumět, potom musíme nejprve chtít. Když kuřák touží přestat kouřit, musí chtít. Když chce sportovec něčeho dosáhnout, musí chtít. A tak je to i ve vztahu dvou lidí.
Jinou věcí je, co vlastně chceme. Chceme vyhrát, chceme, aby nám dal ten druhý za pravdu, chceme snad až ponížit toho druhého? V Biblické knize Efezským 4,2-3 se říká: „Snášejte se navzájem v lásce, a usilovně hleďte zachovat jednotu…“.
Jsem ochoten přijít první? Opět si dovolím citovat Bibli, tentokrát Matouše 18,15: „Proviní-li proti tobě někdo z věřících, vyhledej ho a promluv s ním mezi čtyřma očima.“ Když ten druhý obrazně podává ruku ke smíření neměl bych ji nepřijmout, ale naopak, vyjít vstříc. Pan doktor Plzák hovořil o tom, že by se měli dva domluvit na slovu, které ukončuje hádku. Nevím, jestli je možné vyslovit slovo, a hádka bude ukončena, ale pokud někdo dává nějaký signál (pohlazení, omluva, úsměv…), že chce ukončit spor a začít normálně komunikovat, potom bychom tento signál neměli přehlížet.
Je třeba také nejdříve zpracovat svoje vlastní emoce. Možná zpracovat i svoji ukřivděnost, snad i pýchu. A potom volit takový způsob mluvy, a takový tón hlasu, který není destruktivní, ale naopak znovu buduje pošramocený vztah. „Z vašich úst ať nevyjde ani jedno špatné slovo, ale vždy jen dobré, které buduje“. (Efezským 4,29) „Mírnost může zabránit velikým hříchům.“ (Kazatel 10,4) „Vlídná odpověď odvrací rozhořčení, kdežto slovo, které ubližuje, popouzí k hněvu.“ (Přísloví15,1) A v té souvislosti: zdržujme se také ironie. Například slov „moudřejší ustoupí“, což jsem samozřejmě já. Když se nemáme ukvapovat ve slovech, neukvapujme se ani v závěrech. Můžeme se mýlit. Raději si řekněme, že to ještě promyslíme.
Najděme si vhodný čas, ne takový, který bude omezen nutností po několika minutách hovor ukončit, protože nás čeká neodkladný úkol. Mám-li za dvě minuty odejít do zaměstnání, potom mohu pouze říct: „stejně tě mám rád/ráda, a těším se až se vrátíme z práce“. Ale není možné znovu rozebírat téma sporu s tím, že hledáme kdo měl pravdu. „Všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas.“ (Kazatel 3,1) Stejně tak se domnívám, že není každé místo vhodné pro tak závažnou chvíli, kdy chceme ukončit hádku a začít spolu normálně komunikovat. Chce to totiž místo, kde nejsem rozptylován, naopak dávám najevo, že pozorně naslouchám.
A to je další věc. Je třeba nejenom vyjádřit svůj závěr k tomu, co jsme si řekli, ale stejně tak je třeba naslouchat. A to pozorně. „Ústa spěšně neotvírej, a neukvapuj se v srdci…“. (Kazatel 5,2) Ono totiž naslouchání neoddělitelně patří ke komunikaci. Mám-li já právo mluvit, má je i ten druhý. Nehledě k tomu, že daleko víc pochopím, když naslouchám, než když pouze mluvím.

Buďme také připraveni odpustit. A to odpustit bezpodmínečně. Když si uvědomíme kolikrát nám samým bylo odpuštěno, nemuselo by nám to dělat nějaké zvláštní problémy. „Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní, odpouštějte si navzájem, jako i Bůh v Kristu odpustil vám.“ (Efezským 4,32)
A pokud jsme to byli my, kteří ublížili, nezapomeňme na omluvu. Omluva není projev slabosti, naopak je to projev síly. Právě tak se projevuje osobnost.
Jistě by bylo možné pokračovat a vzpomínat různé techniky, možná je i trénovat. Ne, mně šlo pouze o to, jak sám sebe připravit na opětnou komunikaci po hádce.

Jan Dymáček