Jak se vyrovnat s minulostí?

Jak se oprostit od minulosti? Zapomenout na minulost? Dá se to vůbec? Je to proveditelné? Zapomenout se nedá, ale oprostit se od myšlenek, které nás drtí, to možné je. Opět to chce zkusit. Bible nám v listu adresovaném do města Filipis 4,6-7 radí: „Ničím se přiliž netrapte, všechno svěřte v modlitbě Bohu, své prosby i díky za jejich vyslyšení. Uvidíte, že vás Bůh naplní klidem, jaký si nedovedete ani představit“. (překlad SNC) Ano, problémy, trápení ať už nad čímkoliv tady je a bude. To nikdo nepopírá. Ale co zde nemusí být je skutečnost, že nás tato trápení budou drtit. Když političtí vězni, mnozí věřící lidé, pobývali řadu let v pracovních táborech v Krušnohoří, museli snášet nám dnes již nepředstavitelné podmínky. Hlad, zima, těžká práce, ponižování, dlouhá léta žaláře před sebou…, a přesto mnozí z nich měli v sobě pokoj. Oni nejásali nad situací ve které byli, ale pokoj, který měli v srdci jim nikdo nemohl vzít. On totiž nebyl dám vnějšími okolnostmi, ale vnitřním napojením na Boha, na jeho zaslíbení.

Ale to ještě není všechno. Jak se oprostit od tlaku minulosti? Řekli jsme, že zapomenout na minulost se nedá. Ale je třeba se do ní stále nořit? Je třeba stále žít v minulosti? Opět v Bibli se popisuje (Marek 6,35-44) příběh, kdy Ježíš hovoří k lidem, a když vidí, že mají hlad, žádá svoje učedníky, aby obstarali jídlo. Jim se to pochopitelně zdálo nemožné, protože nasytit tak velký zástup opravdu nemožné bylo. Ježíš řekl učedníkům „kolik chlebů máte, jděte se podívat“ a oni mu přinesli 5 chlebových placek a 2 ryby. On z přineseného zázračně nasytil celý zástup. Mně jde o jeho radu – jděte se podívat CO MÁTE. Nelamentujte nad tím, co nemáte. Nelomte rukama nad vaší neschopností, malostí, i minulostí, ale přemýšlejte o tom, co máte nyní. A to vás povede k vděčnosti. Důležité není to, co nemáte, důležité je to, co máte.

Dovolím si ještě do třetice položit onu otázku, jak se vyrovnat s minulostí. A dovolím si také třetí náznak odpovědi. I když to tak nevypadá, člověk žije budoucností. Sice žije v přítomnosti, mnohdy se snaží zapomenout na minulost, ale žije budoucností. Za mých časů se muselo povinně odsloužit dva roky vojenské základní služby. Měl jsem jít za několik týdnů, později dnů, na vojnu. Ještě jsem si užíval civilu, ale už jsem měl po náladě. Vojnu jsem po dvou letech končil, „měl jsem to za pár“, ještě jsem byl v kasárnách, chodil v zeleném atd., ale už jsem se radoval, protože výhled byl velmi nadějný. Jestliže byste měli jít zítra na operaci, potom již dnes máte obavy. Ale když pan doktor řekne zítra vás propustíme z nemocnice, už jsme radostní. Žijeme budoucností. A tam zaměřme naši pozornost, to je důležité. Bible nesčetněkrát hovoří o tom, že Ježíš přijde na tuto zemi podruhé. A s ním přijde i „setře jim každou slzu z očí, a smrti již nebude, ani žalu, ani nářku, ani bolesti už nebude, neboť co bylo pominulo.“ (Zjevení Jana 21,4). A takovou budoucností žijme i v přítomnosti. A já věřím tomu, že nám to pomůže vyrovnat se i s minulostí.

Jan Dymáček
Redakce Genesis Era