Jak se vyrovnat s potratem

Jinou záležitostí ale je samovolný potrat. A tady přichází otázka, jak se s touto situací vyrovnat. Jak se smířit s potratem, se smrtí ještě nenarozeného dítěte. Rány do psychiky matky i otce jsou velmi hluboké, a kdo to nezažil, nemůže pochopit, ani se vcítit. V takové situaci je možné, takto postiženým, pouze říct: „soucítím s tebou“. Není ale možné říct: „vím, jak se cítíš“. A to je první věcí, kterou by si mělo uvědomit okolí daného páru. Stejně tak je nevhodné chlácholení, že jistě budou mít ještě další děti. Ale jak se mají vyrovnat se samovolným potratem ti, kterých se to týká, a tím i bolestně dotýká? Byl jsem s nějakou drobnou záležitostí u lékaře, který se mě ptal, co dělám, čím jsem. Když se dověděl, že jsem duchovní (kazatel), řekl: „vy jste na tom lépe než já. Vy totiž můžete pomoct i ve chvíli, kdy já již nemohu“. Ne, já pomoci nemohu, já mohu pouze upozornit na Boží slovo a Boží zaslíbení. Skutečností je, že Bůh dává život. „…a že v jeho ruce je život všeho, co žije, duch každého lidského tvora.“ (Jób 12,10) On všechno udržuje při životě.

„Ty, Hospodine, jsi ten jediný, ty jsi učinil nebe, nebesa nebes a všechen jejich zástup, zemi i vše, co je na ní, moře i vše, co je v nich. Sám to všechno zachováváš při životě…“ (Nehemijáš 9,6)

On rozhoduje o životě. „Na něm závisí tvůj život a délka tvých dnů“. (5. Mojžíšova 30,20) A také dává dvě jistoty do naších životů. „Cožpak může zapomenout žena na své pacholátko, neslitovat se nad synem vlastního života? I kdyby některé zapomněly, já na tebe nezapomenu. (Izajáš 49,15) Ježíš jí řekl: „Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. (Jan 11,25) My neznáme budoucí věci, my nevíme jak by se vyvíjel život nenarozeného dítěte, co všechno by muselo v životě podstoupit, čemu čelit. Nevíme. Když jsem hovořil na pohřbu osmiletého chlapce, který zemřel při autonehodě, z posádky auta jako jediný, bylo to velice těžké. Ale mimo jiné texty Bible, jsem použil také biblický verš Filemonovi 15: „Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl na věky“. Naděje na shledání při druhém příchodu Ježíše Krista na naši zem je velkým povzbuzením. A co se týká nás, kteří jsme blízko zarmoucených? Nevysvětlujme, nezlehčujme, nehledejme viníka, ale vyjadřujme soucit, atmosféru lásky. Poskytněme emocionální i duchovní podporu. Modleme se za ně, aby jim Bůh ulehčil a povzbudil je. Protože když biblický, budoucí král David prožíval v životě těžké chvíle, čteme: „David však našel posilu v Hospodinu, svém Bohu“. (1. Samuelova 30,6)

Jan Dymáček