Jak se vyrovnat se smrtí manžela/manželky
S odchodem někoho blízkého se pojí obrovské emoce. Bolest, smutek, zoufalství, ztráta jistot, osamocenost atd. A jakékoli „utěšování“ typu „jemu už je dobře…, už se netrápí…, smrt byla pro něho vysvobození…, život přece nekončí…, časem si najdeš někoho dalšího…, jednou spolu budete v království Božím…“ může být sice pravdivé, ale rozhodně není potěšující, spíše ještě více rozdírající prožívanou bolest.
To druhé, co vyplývá z výše uvedeného? Člověk si není schopen zvyknout na smrt. Smrt je vždy nepřítel, něco, co k životu nepatří, i když se to říká jinak. Ale to říkají jinak pouze ti, kterých se to v danou dobu netýká. Člověk nebyl stvořen pro smrt, ale pro život. A tady nám žádný ateismus nepomůže. Nakonec, proč jsou u našich silnic křížky v místech, kde někdo zahynul, když jsme tak ateistický národ? Protože jedině Bůh je nám schopen naplnit naši touhu po životě, a to životě věčném.
A to třetí? Odborníci hovoří o určitém průběhu vypořádání se se smutkem. Určitě tuto skutečnost nepopírám. Ale musí být vždy a u každého onen průběh stejný? Nepřidáme ještě více bolesti truchlícímu tím, že mu řekneme jaké fáze, a jak dlouhé ho ještě čekají, a ony se přitom nenaplní? Není ještě více zmatený? On čeká nějakou změnu v sobě samém, a ona nepřichází tak, jak je teoreticky nastavena? Jsme každý jiný, každý jinak tuto situaci prožíváme, a každý potřebujeme jinou délku času k vyrovnání se s ní.
Jak se vyrovnat, nebo jak pomoci vyrovnat se se smrtí nejbližšího? Truchleme a plačme. Vzpomínejme na toho, kdo odešel. Hovořme o něm s druhými. Pro mnoho lidí v podobné situaci je zásadní mít možnost se sdílet, vypovídat se, vyjádřit to, co právě cítí. To mnohdy přináší úlevu. S danou situací se dříve vyrovná ten, který prožije smutek a dá průchod jeho projevům. Nepotlačujme naše emoce. A v té souvislosti je třeba podotknout, že i pohřeb, rozloučení se zesnulým, má ve vyrovnání se s danou situací svoje místo. Díky tomuto obřadu dotyčný prožije silnou emoci, díky které se mu uleví. A mějme i konkrétní místo, kde je tělo nebo popel zemřelého uložený. Máme totiž potom místo, kam můžeme za svým nejbližším, který odešel, chodit. Nestraňme se nejbližší rodiny a přátel. V tomto náročném období potřebujeme podporu dalších blízkých lidí.
A ti druzí? Neměli by mít truchlícího k tomu, aby neplakal, aby o zemřel nemluvil, nevzpomínal na něho. Samozřejmě je možné, že není každý tak „povídavý“ a spíše mlčí. Potom se ho ptejme na zemřelého, ať vám o něm něco poví. A když ani to nejde, potom „jenom“ buďme s ním a třeba ho držme za ruku. Bible říká: „V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení“. (Přísloví 17,17)
Jistě by bylo možné připomínat, že pozůstalý by si měl najít koníčky, chodit mezi lidi, udělat si radost něčím, co mu radost dělá, že by měl pomáhat druhým, aby i tím otupil svoji bolest atd. Jsem přesvědčen, že daleko důležitější je ještě jedna rovina, a to rovina duchovní. Ona totiž také patří k životu a má co „říct“ do období smutku a toho, co smutek doprovází. Bible nám připomíná, že právě Bůh je ten, který „uzdravuje ty, kdo mají zlomené srdce a obvazuje jejich rány“. (Žalm 147,3) „Hospodin je blízko těm, kdo jsou zlomeni v srdci, zachraňuje ty, kdo mají zdeptaného ducha“. (Žalm 35,19) Pokoj, který Bůh dává do srdce není odvislý od stávající situace. Je to něco, co je v srdci, co dává naději, sílu a jistotu, že ani v takové situaci, kdy ten nejbližší zemře, nejsem sám. „Proč se tak trpce rmoutíš, má duše, proč ve mně úzkostně sténáš? Na Boha čekej, opět mu budu vzdávat chválu, jemu, své spáse. On je můj Bůh.“ (Žalm 42,12) A to ještě není všechno. Nejde pouze o momentální pokoj a zklidnění, ale jde také o naději, kterou věřící člověk může mít. „Věříme-li, že Ježíš zemřel a vstal z mrtvých, pak také víme, že Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu.“ (1. Tesalonickým 4,14)
Ne, není to tak, že bych tím chtěl říct: nic se neděje, však se jednou opět uvidíte v království Božím. Dokonce bych o tom ani nemluvil s pozůstalým ve smyslu nějaké útěchy. Ale skutečností je, že sám onen pozůstalý dojde do fáze, kdy se této naděje může chytit a ona mu pomůže v jeho bolesti a beznaději. A není to nějaká smyšlená berlička. Je to skutečnost, po které všichni, kteří jsou v této situaci touží. A Bůh ji dokáže naplnit.
Jan Dymáček
