Jak se vyzpovídat v kostele
Svatá zpověď nebo také svátost smíření představuje akt, při kterém se věřící vyznává ze svých hříchů, díky čemuž může dojít ke smíření s církví, Bohem a svým svědomím. V římskokatolické církvi představuje jednu ze sedmi svátostí, mezi které patří: křest, biřmování, eucharistie, pokání, pomazání nemocných, svěcení a manželství.1 Podle Sv. Bonaventury, františkánského biskupa, svátosti představují pro katolíky nástroj, jak se vypořádat se selháním a se všemi hříchy, které lze prominout.2 Akt zpovědi jako takové není zakořeněn v Bibli, proto se v rámci různých církevních tradic její pojetí tolik liší.
Jaká je historie svaté zpovědi?
Významnou roli v historii svátosti smíření hraje čtvrtý lateránský koncil, který v roce 1215 svolal papež Inocenc III. Tento koncil ustanovil, že odmítnutí svátostí římskokatolické církve znamená vyloučení z jejího středu, což sebou nese, dle katolické tradice, ztrátu možnosti spasení.3 Nově tak bylo nutné podstoupit zpověď povinně každý rok, jinak mohl člověk přijít o možnost křesťanského pohřbu a mohl mu být zapovězen přístup do chrámu.4
Reformační snahy během 15. a 16. století přinášely rozkol do římskokatolické církve, a to z toho důvodu, že církev reformní snahy nepřijala a reformisty a jejich následovníky z církve exkomunikovala. To byl vlastně důvod postupného vzniku protestantských církví. Reformisté požadovali nápravu poměrů v církvi, především upozorňovali na rozpor mezi učením Bible a církevní praxí té doby. Německý reformátor Martin Luther prosazoval učení sola fide, sola gracia a sola scriptura, což znamená, že lidé jsou spaseni jen z víry, z Boží milosti, a zdrojem nauky je jen Písmo. Švýcarský reformátor Jan Kalvín zpověď plně odmítal.5
Jak se odlišují tradice křesťanských církví?
Zpověď jako taková představuje způsob, jak sdílet své hříchy s Bohem. V římskokatolické církvi k tomu dochází prostřednictvím kněze, který kajícníky vyslechne a udělí jim rozhřešení. V některých protestantských církvích se zpověď koná bez nutnosti prostředníka, a to kolektivně a přímo během bohoslužby.6 Zpověď může probíhat také během přípravy na Večeři Páně.7 Podobný princip bývá praktikován i členy husitské církve, kteří ale mohou provádět několik druhů „zpovědi“, kdy na prvním místě stojí osobní modlitba, při které může každý sdělit Bohu své provinění.8 A to je také postoj dalších protestantských církví, kde institut zpovědi vůbec nemají a hledání odpuštění je pouze věcí daného člověka a Boha.
Jak probíhá zpověď v kostele?
Tradiční zpověď probíhající v římskokatolickém kostele sestává z několika kroků. Kajícník musí nejprve nad svými činy projevit lítost, snahu už dále nehřešit. Poté přichází na řadu vyznání, při kterém kajícník projevuje pravdivé poznání sebe sama a svých činů. Dalším krokem je zadostiučinění, kajícník musí nějakým způsobem nahradit škodu, kterou svými hříchy způsobil. Hříšníkovi se v posledním kroku svátosti smíření dostává rozhřešení, tím mu Bůh projevuje odpuštění. Tímto se poté projevuje dobrota Boha.9 Podle katolické katecheze by se měl věřící zpovídat ze všech těžkých hříchů a zároveň uvést, kolikrát každý z nich spáchal. Nejlepší je poté zpovídat se i z lehkých hříchů. Pokud ale člověk nějaký těžký hřích úmyslně zamlčí, stává se celá zpověď neplatnou.
Církev adventistů věří, že „Duch svatý vede hříšníka ke Kristu, aby činil pokání, které je upřímným zármutkem nad hříchem.“10 Nejdůležitější je tedy být při vyznávání hříchů skutečně upřímný, jak vůči sobě, tak vůči Bohu. Není nutný žádný prostředník mezi námi a Bohem, který nám „přinese rozhřešení“. Zásadní je změna našeho myšlení, která bude vést ke změně našeho chování. Toho můžeme dosáhnout skrze modlitbu, která představuje rozhovor s Bohem. Je nutné skutečně činit pokání, které představuje naši proměnu. Je to ale právě Bůh, který nám dává sílu pokání činit.11
Redakce Genesis Era
