Jakou stopu za sebou v životě zanechávám?
V knize „Charakter, jako předpoklad úspěchu“1je citát: „Z toho, jak vypadá brázda za lodí, můžeme hodně poznat o lodi samotné“. Ano, je to tak. Podle charakteru poznáme hodnotu, ale i nasměrování člověka. Odborníci tvrdí, že charakterová složka se podílí na chování jedince vůči druhému a zároveň je i nejdůležitějším hybatelem jeho vztahu k sobě samému. Tedy „dovnitř“ i „ven“, je charakter určujícím prvkem. Jedna z definic říká, že „charakter je celek podstatných a stálých rysů, které osoby charakterizují a odlišují od jiných.“ Snad ještě jeden citát: „inteligence sama nestačí. Teprve intelekt a charakter je cílem pravé výchovy.“ (M. L. King). Ano, je to tak. Úspěšní lidí mají schopnosti, ale nejdůležitější je jejich charakter. Ten je významnějším faktorem než mimořádná inteligence, talent nebo osobní kouzlo. Charakter je tím, co vytváří stopu, kterou za sebou zanecháváme. Rád bych se zmínil o jednom muži a o jeho stopě, kterou za sebou zanechal. Jsem totiž přesvědčen, že by nás to mohlo, a možná i spíše mělo, zajímat.
Pavel pokračuje: „Netrapte se žádnou starostí, ale … předkládejte své žádosti Bohu. Pokoj Boží, který je nad každé myšlení bude střežit vaši mysl a srdce.“ (Filipským 4,6-7)
Ten dotyčný muž, jménem apoštol Pavel říká zvláštní slova: „Napodobujte mne“. Není to podezřelé? Toto totiž obvykle o sobě říkají ti, kteří nejsou až tak hodni následování. Ale přece. Podívejme se na jeho stopu, kterou nám zanechal prostřednictvím jeho biblického listu do Filipis.
Když Pavel psal tato slova, tak byl ve vězení. Být ve vězení je vždycky problém a nelehká situace. Navíc, důvodem jeho pobytu ve vězení nebyla jeho kriminální činnost, ale nesení evangelia. A o to je to horší. Dělám dobré věci, dokonce ty, co Pán chce a takto jsem dopadl. Jinými slovy „pro dobrotu na žebrotu“. V tom je nápodoba dnešní doby. Bolavý svět, bolavá doba, špatná nálada. A žel i dnes platí, že „každý dobrý skutek bude po zásluze potrestán“. Co s tím? K jakému postoji nás takové „klima ve společnosti“ vede? Je zajímavé, možná příkladné, že Pavel v takové situaci vybízí svoje čtenáře k radosti. „Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!“ (Filipským 4,4) A to není ze strany Pavla ojedinělý emotivní výkřik. On totiž toto slovo „radost“ použil ve svém krátkém dopise 16x. Jakoby mimochodem, napíše, že je ve vězení, ale přesto se raduje, a ještě jiné k radosti vede. Jak je to možné? Neabsolvoval Pavel nějaký kurz pozitivního myšlení? Ne! Pavel má jiný důvod k radosti a pozitivnímu pohledu na svět, byť by seděl ve vězení. Pavlova radost nezávisela na vnějších okolnostech a ani vnějšími okolnostmi nebyla narušena. On totiž říká: Radujte se v Pánu! To je důvod, pro který křesťané prožívají radost, mnohdy nesouvisející s životními okolnostmi. Pavel nečerpal svoji radost z okolností, ale šlo o Božský původ pokoje. Radovat se na základě známosti našeho Pána, Jeho lásky, nabídky, jistoty Jeho zaslíbení, jistoty, že to, co On říká je pravda.
Zkusme prohlédnout houštím trablů a zjistíme kolik důvodů k radosti je. Rozhrňme mraky kolem sebe a zjistíme, že také svítí slunce.
Pavel pokračuje: „Netrapte se žádnou starostí, ale … předkládejte své žádosti Bohu.“ (Filipským 4,6) On neříká, že nebudou žádné starosti, ale on říká: vy se jimi netrapte, protože se můžete o ně s někým podělit. Řešte je, ale netrapte se nimi. A dodává: „Pokoj Boží, který je nad každé myšlení bude střežit vaši mysl a srdce.“ (Filipským 4,7)
Zdroj radosti je jinde, než v povinnosti. Jinde než v nějaké virtuální realitě, než v poměrech, ve kterých žiji. Jistě máme důvod k pláči a ke smutku. Realita života tomu někdy odpovídá. Ale máme důvod také k radosti. K té radosti, která nevyplývá ze situace momentálního života. Pavel dále říká: „Na to, co je za mnou zapomínám (neberu to tak tragicky) a jsem upřen k tomu, co je přede mnou, tam běžím“ (Filipským 3,13), „vím, že se mně vše obrátí k dobrému.“ (Filipským 1,19) To není apatičnost, to je spoléhání na Pána. Proto může říct „radujte se v Pánu, a to vždycky.“
A když takto natvaruji svoje vidění věci, potom i můj pohled na můj problém se mění. Opět Pavel říká: „To, co mne potkalo je ku prospěchu evangelia…“ (Filipským 1,12) Jinými slovy říká, že to, co jej potkalo je negativní, ale máme v tom vidět i pozitivní věci. Vždyť to, co se stalo není pouze negativní. Naučme se i takto vidět věci. Nedívejme se pouze jednostranně. Dívejme se na ně ještě z jiného úhlu pohledu. Nezabývejme se pouze tím špatným, protože to, jak myslíme nás formuje, tvaruje a potom takový jsme. „Naučte se být spokojeni s tím, co máme.“ (Filipským 4,11) To není snižování laťky na úroveň minima, možná až na úroveň apatie, po ničem netoužit, nemít žádný cíl. To je umění vidět i v situaci ve které se momentálně nacházím něco pozitivního.
Všimněte si ještě jedné věci. Jak Pavel velmi „nemoderně“ uvažuje o svých bližních. „Opět jste o mně začali pečovat.“ Tady by mohl říct – „no konečně, že vás to napadlo, to nevíte, v jaké jsem situaci?“ Ale on říká: „vím, že vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost.“ (Filipským 4,10)
„Napodobujte mne.“ A jsem přesvědčen, že je co napodobovat. Jistě máme důvod k pláči, ale určitě i k radosti. Zkusme prohlédnout houštím trablů a zjistíme kolik důvodů k radosti je. Rozhrňme mraky kolem sebe a zjistíme, že také svítí slunce.
A potom i naše životní stopa bude pozitivní a následováni hodná pro ostatní. A máme-li pocit, že takový postoj nezvládneme nebo, že jsme již příliš naučení a nakaženi okolím a klimatem ve kterém žijeme, potom Pavel dává ujištění: „Všechno mohu v Kristu, který nám dává sílu.“ (Filipským 4,13)
Jan Dymáček
