Ježíš chodil a dobře činil
(Skutky apoštolů 10,38): „Bůh obdařil Ježíše z Nazareta Duchem svatým a mocí, Ježíš procházel zemí, všem pomáhal,…“ (ČEP). „Ježíš chodil a dobře činil.“ (Kralický překlad) „Bůh pomazal Duchem svatým a mocí Ježíše Krista, toho z Nazareta, jenž procházel zemí, činil dobře…, protože Bůh byl s Ním.” (ČSP)
Ježíš nechodil proto, aby sám sebe uspokojil. Jeho chození mělo důvod. On chodil a dobře činil. Činil dobře jiným. Dělal to, co bylo dobré pro konkrétního člověka.
Není to až tak výrazný, nebo věroučný biblický text. Je to zpráva. Ježíš byl ve svém mládí a vůbec v životě na této zemi „stejný“ jako kdokoliv jiný (kromě hříchu: Židům 4,15). Měl svoji práci, svoje příbuzné, svoje přátele … prostě měl svoji náplň života. A přesto bylo něco, co bylo jiné a co mu mohlo způsobit jiné vnímání priorit. Měl před sebou velmi důležitý úkol, který byl důvodem jeho bytí na této zemi. A to byl nejen příkladný život, ale hlavně zástupná smrt za všechny hříšníky. A právě tento úkol jej mohl zcela pohltit. Musel se přece připravit, soustředit… Ono stát před takovým úkolem jistě nebylo snadné. Když my stojíme před nějakým důležitým úkolem, potom nám obvykle zabere veškerý náš čas i naše uvažování.
A přesto se Ježíš neuzavřel do sebe, ale „chodil“. Ne nervózně sem a tam, ale cíleně procházel zemí. Měl jistě mnoho důvodů pro to, aby „nechodil“, ale on byl aktivní. My můžeme mít mnoho důvodu pro to, abychom se zavřeli do soukromí, uzavřeli do svých myšlenek, svých problémů, do svého života, práce, nepochopení, problémů, nedostatku času, stáří, nenaplněných přání… nebo do nějakého poslání a úkolu, který máme před sebou. Ne, Ježíš to dělal jinak. On byl aktivní, nenašel si žádný, byť by oprávněný důvod k tomu, aby se zavřel do soukromí, a aby se stranil lidí. Ale co je důležité, On nechodil proto, aby sám sebe uspokojil nějakou svoji aktivitou. Jeho chození mělo důvod. On chodil a dobře činil. Činil dobře jiným. Dělal to, co bylo dobré pro konkrétního člověka. Vždy vycházel z potřeb konkrétních lidí. „Když se Ježíš obrátil a uviděl, že jdou za ním, otázal se jich: „Co chcete?“(ČEP). Ježíš se otočil a když uviděl, že jdou za Ním, řekl jim „co hledáte…“ ČSP (Jan 1,38) Po čem toužíte, co právě potřebujete? Jaký máte problém? A z toho Ježíš vždy vycházel.
(Jan 2,3): „Když se nedostávalo (na svatbě) vína, řekla Ježíšovi jeho matka: Už nemají víno.“ Největší potřebou v té chvíli byl nedostatek vína. Společenský trapas. Když to věděla Ježíšova matka, museli to vědět i hosté. Ježíš nevyužil událost k tomu, aby mluvil, například o potřebě odpuštění. On naplnil jejich potřebu. A jako „vedlejší produkt“ přišlo to, co bylo pro jeho učedníky mnohem důležitější. „Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili. (v.11)
„Trocha lásky člověka k člověku je víc jako všechna láska člověka k lidstvu.“ (Richard Dehmel)
(Jan 3. kapitola): Muž jménem Nikodém. Největší potřebou Nikodéma nebylo víno, ale potřeba hlubšího náboženského prožívání, pochopení Ježíše. On cítil, že forma nic neznamená. Ježíš to věděl a tak nemluvil například o životosprávě, ale naplnil touhu tohoto muže.
(Jan 4. kapitola): Žena u studny. Její potřeba bylo odpuštění, naplnění smyslu života, uspořádání jejího soukromého života. S nikým se nechtěla setkat, proto ke studni přišla v poledne, kdy je největší horko a také největší pravděpodobnost, že tam bude sama. Ježíš tuto potřebu naplnil. A k tomu ještě:
„Mnoho Samařanů z onoho města v něho uvěřilo pro slovo té ženy, která svědčila.“ (v.39) Začíná od naplnění potřeby ženy, a nakonec dává to nejlepší mnoha dalším lidem.
“Hladovějícímu se musí Bůh zjevit v podobě chleba.“ (Mahatmá Ghándí).
(Jan 5. kapitola): Uzdravení nemocného u rybníka. Jediná potřeba pro onoho člověka bylo uzdravení. Ježíš nemocného (byl nemocný 38 let) uzdravil a potom, když naplnil jeho potřebu, se mu dal poznat jako Mesiáš. Tím, že naplnil jeho potřebu, otevřel si k němu cestu, a mohl mu dát ještě víc. A to je spasení.
(Jan 6. kapitola): Nasycení zástupů. Lidé dostali jídlo, které zjevně potřebovali. Ale potom pochopili: (v.14) „Když lidé viděli znamení, které Ježíš učinil, říkali: „Opravdu je to ten Prorok, který má přijít na svět!“
To, co chtěl Ježíš přinést, přinesl lidem na vlně jejich, byť by subjektivních, potřeb. Mahatmá Ghándí řekl: “Hladovějícímu se musí Bůh zjevit v podobě chleba.“ Možná bychom to mohli parafrázovat a říct, že utrápenému se musí Bůh zjevit v podobě povzbuzení, tomu, který obviňuje sebe sama v podobě odpuštění, člověku bez naděje v podobě naděje, zmatenému v podobě jasné cesty, vnitřně rozervanému v podobě pokoje a člověku „rádoby svobodnému“ v podobě pravidel a řádu. Ježíš má řešení na všechny neduhy tohoto světa. A to tehdejšího i stávajícího. Ale co je důležitější, On má řešení pro všechny neduhy konkrétního člověka. Proč tuto možnost nevyužít?
Ale dovolím si ještě jednu větu, kterou napsal Georg Small: „Četl jsem v jedné knize o muži, nazvaném Kristus. Jak chodil všude a dobře činil. Velmi mne to zneklidňuje, protože já se příliš často spokojím s pouhým chozením.“ Ježíš nás vede k tomu, abychom chodili. Chodili mezi lidi a pomohli naplňovat jejich potřeby. „Trocha lásky člověka k člověku je víc jako všechna láska člověka k lidstvu.“ (Richard Dehmel)
Jan Dymáček
