Kdo napsal Bibli?

Např. Ellen Whiteová, Bohem inspirovaná prorokyně z
19. století ve svých viděních popsala, jak probíhalo postupné vytváření Mojžíšových knih, základu Starého ale i Nového zákona.

Jak si ale máme takovou Boží inspiraci představit? Určitě ne jako nějaké „posednutí“, na které jsme zvyklí z moderních filmů a seriálů, kdy je  dotyčná osoba násilně zbavena svobody a vedena jako loutka na provázcích. U biblických pisatelů se naopak Slovo Boží prolíná s jejich osobní zkušeností,  úctou a láskou, kterou Hospodinu prokazovali nejen slovy, ale celým životem. Proto v Bibli nalézáme i perspektivu typickou pro lidskou zkušenost. Z Písma jsou patrné rovněž osobnostní rozdíly jednotlivých „autorů“ i vlivy historických situací, v nichž se právě nacházeli. Jádrem sdělení každého proroka a apoštola je však vždy pravda Boží, kterou nám Bůh zjevuje způsobem nám blízkým.

Prostřednictvím historických příběhů a očitých svědectví máme Jeho Slovo neustále k dispozici³ a vždy se k němu můžeme vrátit pro radu i útěchu. Prostřednictvím Bible k nám Bůh promlouvá lidským jazykem, kterému rozumíme, přesto je správné pochopení do značné míry podmíněno upřímností a čistotou našeho srdce, které má odrážet Boží dokonalý charakter, tj.abychom se skrze Písmo mohli učit a být vychováváni v Kristově spravedlnosti.⁴ V této souvislosti nesmíme zapomenout na věčně platný morální  Zákon – Desatero, které nebylo zjeveno jako myšlenka, ale fyzicky dáno v podobě dvou kamenných desek Mojžíšovi na hoře Sinaj, kde pobýval 40 dní v Hospodinově blízkosti. Těchto deset přikázání je natolik důležitých, že je do kamenných desek psal sám Bůh.⁵

Nejen to nás vede k otázce, jak je možné, že se jednotlivé překlady Bible liší, a dokonce i takzvané Biblické kánony.⁶ Například do katolické Bible byly v 16. století přidány tzv. Apokryfy, které jsou sice podepsány jmény některých velkých proroků a apoštolů, avšak jejich jména si praví autoři jen vypůjčili, aby svému dílu dodali na důvěryhodnosti. Jedná o novější texty pocházející z období 2. století po Kristu, jež zachycují spíše lidový pohled na křesťanství v daném období. Knihy nejsou přímo inspirovány Božím duchem, jsou tedy lidským autorským dílem v pravém slova smyslu. Přesto mohou být názory a myšlenky tvůrců pro čtenáře v lecčem užitečné.⁷

Kdo ale rozhoduje o tom, co do Bible patří, a co už ne? Např. v katolické praxi se během dlouhých staletí zformovala silná tradice, která, v době svého největšího rozmachu, začala původním biblickým textům postupně ubírat na Boží autoritě.⁸ Stejně tak není správné se domnívat, že církevní tradice může nějakému textu Boží autoritu naopak přisoudit. Písmo má vždy autoritu samo o sobě jakožto Slovo Boží a na člověku je, aby Jej zachovali. V reakci na povýšení lidské tradice nad Boží Zákon (i když ne jen nad něj) se v 16. století vytvořila tzv. reformní hnutí, která prosazovala návrat k původnímu Písmu zbavenému svévolně přidaných nebo zamlčených textů.

Nejvíce nejasností ovšem přinášejí rozdíly v moderních překladech. Původně hebrejské texty byly přeloženy do řečtiny, ty zas do latiny a poté do mnoha národních jazyků. A i v současnosti vznikají nové, modernější překlady s cílem přiblížit původní texty dnešnímu čtenáři. Přestože se překladatelé snaží zachovat původní význam, vždy se nutně dopouští určitého – místně a historicky podmíněného – výkladu. Úkolem církevní kanonické činnosti je pak snaha o udržení určité jednoty a konzistence Písma jako takového.⁹

Přemýšlení nad biblickými, náboženskými a církevními otázkami je tedy důležité. Pomáhá nám to utřídit si myšlenky, možná i získat větší jistotu při rozhovorech s nevěřícími. Primárně by se ovšem Bible neměla pro věřícího stát předmětem jazykových rozborů, ale  prostředníkem, kterým k nám hovoří sám Bůh. A co je Jeho hlavním poselstvím? Americký kazatel církve adventistů, Ty Gibson, to krásně shrnuje: „Bible nám říká, že Bůh je láska.”¹⁰

Redakce Genesis Era