Kdyby nebylo zlo…
Mne tyto události totiž oslovují ještě jinak. Terorizmus zneklidňoval lidi v minulosti a pokračuje v tom ve strmě narůstající míře i v současnosti. Je to něco nenormálního, odsouzeníhodného, znepokojujícího a znepříjemňujícího až ochromujícího život. A člověk se ptá proč? Proč jsou na sebe lidé takoví (už Werich zpíval, „proč jsou lidé na lidi jak saně“), proč nechtějí raději žít v klidu a nechat žít v klidu? Jak by se lidem žilo, kdyby tento zdroj strachu a napětí nebyl! Kolik by se ušetřilo prostředků za zabezpečovací opatření a systémy, za vojáky, policisty a speciální jednotky které musí být ve stálé pohotovosti, kolik by se ušetřilo práce, kolik slz, kolik nervů, znechucení… musím pokračovat?
Vím, že velké věci jsou velké a malé jsou malé. Ale ty malé zasahují mnohem více lidí, a tedy ve svých důsledcích napáchají mnohem víc škod.
Ale uvažujme ještě dál. V dnešní době o terorismu hovoří kde kdo, a masmédia tomu ve zprávách věnují velké množství vysílacího času. Jistě, jsou to stále mimořádné a v souvislosti s velikostí světa lokální události. Ale nevyskytují se kolem nás možná méně mimořádné události, ale přinášející, byť ve zmenšené míře, totéž? Nežijeme v takovém světě a myšlení již delší dobu? Ale protože to přicházelo po kapkách a dlouho, tak jsme si na to zvykli? Neusedají dnes a denně lidé do pomyslných „letadel, automobilů atd.“, aby přinášeli negaci do života jiných lidí?
Při vší snaze v žádném případě nechci zlehčit výše uvedené události a musím říci, že se jedná také o terorismus, na který jsme si žel už zvykli, nebo zvykáme, i když nám vadí. Jak jinak nazvat posprejované právě dokončené a tedy nové fasády, jak jinak nazvat zničenou zeleň, rabování v lesích, jak jinak nazvat chování řidiče, který se vám ve 130 km rychlosti (a vyšší) na dálnici doslova „nalepí“ na zadní nárazník, eventuálně vám vyjede z vedlejšího pruhu těsně před vámi, jak jinak nazvat vytunelované banky, kdy zůstávají pouze oči pro pláč, jak jinak nazvat nezbytnost pojistit a zajistit byt, protože pravděpodobnost jeho vykradení o vaší dovolené je jedna ku jedné, jak jinak nazvat nutnost hlídat pole a sady, aby bylo vůbec co sklidit, jak jinak nazvat výpověď učitelky základní školy, která je terčem vulgárních nadávek ze strany dětí (i rodičů)? Je třeba pokračovat ve výčtu „zvyklostí“, které přinášejí stres, strach, znepokojení, možná i slzy, a které nás tak otravují? Jak by lidé krásně žili, kdyby toto nebylo.
Nejsem schopen ovlivnit to, aby někdo na druhém konci světa nenasedl do auta plného výbušnin a nevjel do davu lidí. Ale jsem schopen ovlivnit to, abych já nesedl do svého pomyslného auta a nezaútočil na na své bližní…
Vím, že velké věci jsou velké a malé jsou malé. Ale ty malé zasahují mnohem více lidí, a tedy ve svých důsledcích napáchají mnohem víc škod. (Kouření tabáku je také malá věc proti užívání tvrdých drog, a přece na jeho následky ve světě umírá více lidí než na následky tvrdých drog.)
Ale pojďme ještě dál. Nevraživost mezi lidmi, agresivita, lhaní, nekorektnost, zisk na úkor druhého, prosazování pouze svých práv a díky tomu tedy zvyšující se počet policistů, ochranek, soudců, právníků, ověřovatelů podpisů, kontrolorů atd. To jsou věci, které, kdyby nebyly, jak krásně by se žilo!
Ale tím to nekončí. Nechtění porozumět svému partnerovi, neochota vyjít vstříc manželce, manželovi, tvrdost vůči dětem, to jsou věci, které, kdyby nebyly…
Ale příteli, řekne někdo, to jsou přece výjimky! Jistě. Jen málo lidí ničí fasády, jen málo lidí tuneluje banky…, ale přitom mnoho lidí se obává, mnoho lidí to otravuje (nebo dokonce všechny?). Jak by se krásně žilo, kdyby ty výjimky nebyly.
Tak ty už snad chceš žít v nebi. Tak to prostě je. Jsme hříšní lidé, ale Bůh to spraví. Řekne někdo jiný. Jsem Pánu vděčný, že On to opravdu spraví, že tu naději mám. Ale musí člověk jednat nekorektně, a tak podrazit druhého? Musí člověk zničit práci jiných lidí a zároveň to, co je hezké? Musí lhát? Musí dělat „dusno“ v manželství? Musí zanedbávat své děti? Musí ve společenství prosazovat pouze svoji vůli? Musí být řidič na silnici tak agresivní…?
já si nechci zvykat na to, co se kolem nás děje s tím, že za to my přece nemůžeme, to ten hřích. Jsme lidé a můžeme se vzepřít hříchu a vytvořit kolem sebe oázu klidu, pokoje a bezpečí. (Jakub 4,7)
Hřích ani doba není omluva. Apoštol Pavel říká: „Máme snad hřešit…, protože jsme pod milostí? Naprosto ne!“ (Řím 6,15) Nejsem schopen ovlivnit to, aby někdo na druhém konci světa nenasedl do auta plného výbušnin a nevjel do davu lidí. Ale jsem schopen ovlivnit to, abych já nesedl do svého pomyslného auta a nezaútočil na manželku, svoje děti, souseda, spolupracovníka, prodavačku v obchodě, kolegu řidiče na silnici… Jsem schopen ovlivnit to, abych nebral nadarmo práci druhých, nezničil to co je hezké, z čeho se druzí radují, a co přináší pokoj.
Svět si nechce zvykat na auta naplněná výbušninami postavená na ulicích měst. A já si nechci zvykat na to, co se kolem nás děje s tím, že za to my přece nemůžeme, to ten hřích. Jsme lidé a můžeme se vzepřít hříchu (Jakub 4,7) a vytvořit kolem sebe oázu klidu, pokoje a bezpečí. A do těchto míst pokoje budou přicházet další, právě toto hledající. Bible říká: „Blaze těm, kteří působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími.“ (Mat 5,9) Přijměme předsevzetí, že právě my budeme těmi tvůrci pokoje. Možná nebudeme jako druzí, možná nás bude okolí pokládat za naivky, ale vydržme. Nejenom našemu okolí, ale i nám to přinese uspokojení a radost.
Jan Dymáček
