Úvod Magazín Motivace Motivace pro život

Motivace pro život

Albert Einstein, německo-americký fyzik, měl říct: „Život je jako jízda na kole. Abyste udrželi balanc, musíte se neustále pohybovat dopředu“. To se dobře řekne, ale hůř provádí. Pravdou ale je, že každé jednání člověka má nějakou motivaci, nějaký důvod, protože bezdůvodně člověk nic nedělá. A i když se někdy jeví, že tomu tak je, protože na „nic nemyslím“ a „dělám to bezděčně“, přece jenom motivací k takovému bezděčnému chování je buď nuda, rozpaky nebo naopak hluboké zamyšlení nad něčím, co mne „vyřadí“ z uvědomělého jednání. Nudím se a „čmárám“ po papíru, hluboce přemýšlím a bezděčně „čmárám“ po papíru. Ale i to je přece důvod, proč to dělám. Že bych si vědomě sedl k papíru a začal na něj jenom tak „čmárat“, to zřejmě nikdo neudělá. Motivace je vnitřní pohnutka, která podněcuje jednání člověka. No a aby mohl člověk v životě „udržet balanc, musí se stále pohybovat dopředu“.

Psychologové hovoří o motivaci vnitřní, tedy takové, která vychází z potřeby seberealizace, potřeby poznání, potřeby přivodit si pozitivní prožitky atd. Vedle toho je také motivace vnější, která reaguje na slib odměny, hrozbu trestu atd. A potom je zde další vnější motivace, vyvolaná ohrožením života nebo zdraví. Samozřejmě mnohdy jde o kombinaci obou tipů motivace. Rozlišujeme také motivaci pozitivní a motivaci negativní. Závist, zlost, pomsta…, to nejsou pozitivní pohnutky a pozitivní motivace. A tak se dostáváme až k motivaci pozitivní. Samozřejmě bychom i tuto pozitivní motivaci mohli degradovat tím, že pro mne jde o pozitivum, ale naplnění této motivace, může jinému přinést negaci. Muži jsou soutěživí a když sednou za volant svého auta, chtějí mnohdy porazit své protivníky, ostatní řidiče. Rychlá jízda, „myšky na silnici“, možná to potěší jejich soutěživé ego, ale ostatní řidiči to tak jistě nevidí. Vraťme k té opravdu pozitivní motivaci. K motivace, která nás nejenom vede k nějakým činům, ale která také posouvá náš život tím správným směrem, správným způsobem.

„A tak zůstává víra, naděje, láska – ale největší z té trojice je láska.“ To je biblické vyjádření ap. Pavla (1. Korinským 13,13) A já jsem přesvědčen, že právě tou nejsilnější motivací je láska. Ten, kdo nám předvedl takovou motivaci v praxi, je sám Bůh. „Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ (Jan 3,16) Láska k člověku, podotýkám bez nároku na to, že tuto lásku ze strany Boha musí člověk akceptovat, vedla Ježíše až k oběti svého vlastního života. Jsme ochotni obdivovat milující rodiče, kteří jsou schopni obětovat mnoho pro svoje děti, anebo i pro sebe navzájem. Nakolik obdivujeme a projevujeme vděčnost za oběť Ježíše, která byla dána ve prospěch nás lidí? A přitom tato oběť je základem naší naděje, perspektivnosti života a poražení smrti. A zároveň je také příkladem krajně pozitivní motivace, která naplňuje jak obdarovaného, tak darujícího.

Člověk obvykle ztrácí motivaci, když nevidí výsledky svého snažení, nevidí žádnou budoucnost, která by jej uspokojovala. Proč bych měl ještě opravovat dvou generační dům, když se syn nebo dcera odstěhovali do zahraničí. Proč bych se měl ještě učit cizí jazyky, když mně je tolik a tolik roků. Jak to bude s válkou na Ukrajině, když se v té souvislosti stále hovoří o možnosti jaderné katastrofy? A je velmi motivující pro život číst slova Bible o tom, že Bůh je ten, který ukončí dějiny (viz Matouš 24, 3), a že „Bůh ty, kdo zemřeli ve víře v Ježíše, přivede spolu s ním k životu“ (věčnému) (1. Tesalonickým 4,14) „Bůh naděje, nechť vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, aby se rozhojnila vaše naděje mocí Ducha svatého.“ (Římanům 15,3)

A ještě si dovolím vzpomenout jednu motivaci, která „udržuje balanc našeho života“. „A buďte vděčni“. (Koloským 3,15) Ano, naše vděčnost je právě to, co obohacuje náš život. Motivuje nás vidět mnohé, co bychom jinak brali jako samozřejmost, a ještě bychom nad tím „hořekovali“. Vděčnost nás naučí dívat se objektivněji na věci, a uvědomovat si to, co si uvědomil apoštol Pavel: „Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám.“ (Filipenským 4,11) Vděčnost nás naučí vidět to, že jsme zdraví, že máme rodinu, že máme práci, že s pohledem na situaci ve světě se máme velmi dobře, máme co jíst, žijeme v klidné zemi, kterou netíží válečné, ani přírodní katastrofy. A bylo by jistě možné pokračovat. Vděčnost nás naučí vnímat maličkosti jako veliké věci. Přemění nám samozřejmost v důvod k děkování.

A tak tedy „život je jako jízda na kole. Abyste udrželi balanc, musíte se neustále pohybovat dopředu“. K tomu potřebujeme mít důvod, mít motivaci. Nezříkejme se ani vnější, ani vnitřní motivace, které jsou obecné a o kterých se tak často hovoří. Nezapomeňme ale také na motivaci lásky, víry, naděje a vděčnosti.

Jan Dymáček

Související články

Role muže a ženy ve vztahu I. - role muže

19. dubna 2024

Jak se má projevovat muž? Trávit spolu s rodinou kvalitní čas. Sdílet se, vyměňovat pocity. Musí jít o lásku, která je vyjádřena činy.

Jak se zbavit strachu?

21. března 2024

Jedním z moderních problémů je „stres“, a jedním z největších stresorů člověka je strach. Jak dosáhneme toho, že se nebudeme bát?

Jak předcházet rozvodům? | psycholog PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D.

12. března 2024

PhDr. Mgr. Jeroným Klimeš, Ph.D. odhaluje, jak je možné předcházet rozvodům.

Lásku dát, lásku brát

8. března 2024

Toužíme po tom býti milováni. O to zda upřímně milujeme, se už tolik nestaráme. Máme-li mít stálou lásku, je však třeba lásku také dávat, ne pouze brát.