Nebiblická křesťanská proroctví
Něco takového nám dnes již připadá velmi vzdálené a celá tradice proroctví, ať už mluvíme o proroctví křesťanském či pohanském, se nám zdá ztracena někde v dávných dobách. Kdyby dnes někdo vystoupil jako prorok, nejspíše by nám to připadalo směšné. V řadě našich předchozích článků jsme se věnovali postavám prorokům starého zákona, a ačkoliv se jednalo o proroctví, týkající se daleké minulosti, mohli jsme v nich nalézt řadu zajímavých poučení a vhledů do důmyslného zacházení Hospodina s izraelským lidem. Proroctví se zdá jako praxe, která je dějinami dávno ukončena. Možná nás překvapí, že tato praxe v křesťanství nevymizela s příchodem prvního milénia, ale má řadu významných zástupců, a to až do 20. století. Celé téma, tedy záležitost proroctví je však zajisté poněkud problematické a je třeba striktně rozlišovat mezi proroky biblickými a nebiblickými, jelikož je to právě tato druhá skupina, kde se může ukrývat řada falešných proroků a pravost těch zbylých se dá jen stěží rozklíčovat. Přesto řada proroků napříč dějinami měla velký vliv na formování různých křesťanských hnutí. Přinášela zajímavý vhled do dobových náboženských představ a můžeme je proto považovat za historicky významná. Myšlenky a proroctví některých z nich však můžeme považovat i za nábožensky hodnotné, a přestože je problematické považovat jejich slovo za slovo Boží, můžeme seznat, že mohou být Bohem inspirovány.
Středověká proroctví
Proroctví Tiburtinské sibyly
Proroctví bylo jedním z hlavních témat středověké literatury. Už samotný název této epochy ledacos napovídá, středověk, totiž původně nesl svůj význam od příchodu Krista, a znamenal „střední věk“ mezi prvním a druhým Kristovým příchodem. Raný středověk byl obdobím velkých zvratů. Rozpad Římské říše učinil život v tehdejší Evropě velmi náročný a budoucnost lidí i celé evropské kultury, jejíž byla Římská říše středem po dlouhá staletí, byla velmi nejistá. Sibylina proroctví1 tvoří řadu proroctví různých autorů, seskládaných dohromady v 6.století neznámým křesťanským autorem a obsahující proroctví židovského, pohanského i křesťanského původu.2 Jedním z těchto proroctví, napsaných ve 4. století neznámým autorem, bylo proroctví takzvané Tiburtinské Sibyly. Toto proroctví se pokoušelo ozřejmit události tehdejší doby a dát je do vztahu s budoucností křesťanské obce. Předpovídalo příchod Antikrista, který se měl odehrát po rozpadu Římské říše. Jeho vláda měla být ukončena příchodem archanděla Michaela, který s Boží pomocí porazí Antikrista na Olivové hoře a nastolí nové království křesťanů. Toto proroctví se dočkalo nové vlny popularity v 11.století,3 a utvářelo pohledy řady lidí na papežské schizma a černou smrt.4
Jáchim z Fiore (1135-1202)
Jáchim z Fiore byl italským knězem a stal se velmi vlivnou středověkou osobností. Celý život usilovně studoval svaté texty, především Zjevení Janovo, na jehož základě založil i svá mystická učení. Ústředním motivem jeho proroctví bylo rozdělení dějin do tří epoch, na základě učení o svaté trojici. První epochou, bylo takzvané období Otce, do kterého spadá období Starého zákona a je charakterizováno lidskou poslušností vůči Božím zákonům. Druhým období je období Syna, charakterizované Novým zákonem a příchodem Božího syna, skrze Syna člověka. Třetím obdobím je období Ducha svatého, které bude charakteristické vládou spravedlivé církve a všudypřítomné lásky napříč všemi lidmi.5 S velkou pravděpodobností se Jáchymovým trojdělením inspiroval i slavný renesanční umělec Dante Alighieri ve své Božské komedii, ve které je Jáchim dokonce zahrnut mezi světce, ačkoliv se svatořečení dočkal až mnohem později.
Redakce Genesis Era
