Nedostatek pozornosti ve vztahu
Samozřejmě je možné vzpomínat, co může být důvodem nedostatku vzájemné pozornosti: únava, množství práce, děti vyžadující naši péči a pozornost, obrazovky počítačů a mobilů, eventuálně televize, ale také nemluvnost vycházející z temperamentu jednotlivce. Mohou být ale i hlubší důvody, které však již ukazují na vzniklou krizi ve vztahu. A ta se bude neustále prohlubovat, pokud neobnovíme životodárnou sílu vzájemné pozornosti.
To byly důvody. A důsledky? Vzestup konfliktů, narušená vzájemná důvěra, ztráta motivace něco do vztahu (společného soužití, domácnosti atd.), vkládat. To proto, že schází zpětná vazba. Odmítání sexu, pocit nenaplněnosti sociální sféry a tím snaha hledat ji u jiného člověka, což může vést až k nevěře. Vzájemné odcizení se, ubíjející stereotyp společného soužití atd. Co dělají děti, když mají pocit, že je jim dáváno málo pozornosti od rodičů? Zlobí. Tím si vlastně pozornost vynucují. Prostě potřebujeme pozornost osoby, kterou milujeme, a když není, vztah se začíná bortit.
Je zajímavé, že už Bible hovoří o důležitosti vzájemné pozornosti ve vztahu. V 1. Mojžíšové 2, 24 říká: „Proto opustí muž otce i matku a přilne ke své ženě…“. Ne že by měl člověk přestat mít rád rodiče, nebo jim odmítat pomoc, když ji z důvodu nemoci či stáří potřebují, ale na prvním místě má být jeho partner/partnerka. Stejně tak Bible hovoří o tom, že Bůh stvořil muže a ženu, ale v tom místě Bible už nehovoří o dětech. „Jako muže a ženu je stvořil, požehnal jim a v den, kdy je stvořil, dal jim jméno Adam (to je člověk)“. (1. Mojžíšova 5,2) Proč je to právě tak formulováno? Protože ti dva mají být k sobě nejblíž. Děti se nemohou vklínit mezi otce a matku jako klín, který rozděluje, nebo způsobuje, že rodiče nemají na sebe čas. Pokud jsou děti pro rodiče na prvním místě a pohltí veškerou jejich pozornost, potom poté, co děti opustí rodný dům, dochází k syndromu prázdného hnízda, který je nebezpečný jak pro rodiče, tak pro jejich děti. Tím samozřejmě nechci říct, že se rodiče o děti nemají starat. To jistě ano, ale jejich vzájemný vztah by tím neměl být narušen.
Co se myslí tím, když vzpomínáme pozornost ve vztahu? Nejsou tím myšleny nějaké velké a drahé dary, i když samozřejmě nejsou vyloučeny. Ale jde o vzájemně si věnovaný čas. Práce, sport, kultura, přátelé…, to všechno je důležité, ale vztah je důležitější. Vzájemně si věnovaná pozornost ve smyslu, co ten druhý prožívá, jakou potřebuje pomoc, slovo povzbuzení, slovo ocenění. Kolik času nám zabere napsání SMS zprávy, kde pozdravím toho druhého, vyjádřím, že se už těším, až se uvidíme, že máme druhého rádi? Je tak finančně nedostupné koupit květiny, nebo čokoládu, či cokoliv jiného, co druhého potěší a vyjádří, že jsem na něho přes den myslel? Je přiliž ponižující zvednout kamínek na vrcholu hory kam jsem došel s přáteli, a donést jej partnerovi/partnerce s tím, že jsem na něho/ni právě tam nahoře myslel? Je tak složité říct druhému kam jdu a kdy se vrátím? Pan profesor Křivohlavý vždy upozorňoval na to, že je dobré, aby manžel 12x denně, nějakým způsobem, vyjádřil, že má manželku rád. A stejně tak aby manželka vyjádřila, že si manžela váží, a že je jí s ním dobře. A bylo by jistě možné pokračovat dál. Letmé dotyky, pohlazení, úsměv, mrknutí okem, objetí či nějaké pochvalné, láskyplné gesto. Podle odborníků stačí opravdu jen jakoby málo. Ale to „málo“ je velice mnoho pro vztah. Mezi to málo patří například i schopnost všimnout si (a pochválit) nového účesu manželky, poděkovat za pomoc muže při „ženských pracích“ s tím, že to neberu jako samozřejmost. Ono to totiž motivuje a posiluje vztah. Stejně tak poděkování za dobrý oběd či večeři ze strany muže atd. Absence pozornosti, absence chvály a tím i motivace do další doby vztahu může způsobit nenapravitelná škody.
Možná, že někdo, kdo žije ve vztahu již mnoho roků, podotkne, že už si vzájemně všechno řekli, že není třeba stále něco opakovat, a že dokonce už vzájemně vědí, co chce ten druhý říct. Nevěřme tomu. Věci, které jsem zmínil výše, to nejsou informace, které jsem jednou řekl, a není třeba je opakovat. To je pohonná hmota, která živí náš vztah, udržuje ho v chodu, vede k tomu, že nezevšední, a že jen tak nějak nedožíváme, ale stále žijeme naplno. Vzpomínám na ženu, která za mnou přišla po jedné z mých přednášek. Můj manžel mně už 40 roků nedonesl květiny – řekla. Hovořili jsme o tom, a dospěli jsme k nějakému závěru. Mně jde ale o to, že i žena 40 roků vdaná toužila po romantickém projevení lásky ze strany svého manžela.
Pozorností ve vztahu není nikdy dost. A pokud jsou, potom je to pohon, který náš vztah stále udržuje živý. Nezapomeňme na to.
Jan Dymáček
