Pokání
Hebrejské slovo pro pokání je tšuva, což znamená návrat, navrácení“. Tak je používá i Starý zákon v Bibli. V Novém zákoně je do řečtiny překládáno slovem metanoia, a to se dá přeložit jako „změna myšlení“. Apoštol Pavel ve svém listě do Říma (12,2) píše: „A nepřizpůsobujte se tomuto věku, nýbrž proměňujte se obnovou své mysli, abyste mohli rozpoznat, co je vůle Boží, co je dobré, Bohu milé a dokonalé.“ Každý čin začíná v mysli člověka. Každá změna začíná také v mysli člověka. Jak přemýšlíme, takoví jsme. Ne nadarmo se říká: řekni mně co čteš (tedy čím živíš svoje myšlení), já ti řeknu jaký jsi. Proto změna myšlení, návrat k morálnímu, správnému, pozitivnímu atd. myšlení a tím i k životu.
Pokání znamená v křesťanském pojetí výraz lítosti, vnitřního obrácení se k Bohu a proměny dosavadního života. Žalm 51,12 říká: „Stvoř mi, Bože, čisté srdce…“. Není to náboženský úkon, který když se vykoná, tak je opět na nějakou dobu klid. Není to koupení si „odpustků“ v jakékoliv formě. Ne, je to soukromá věc každého člověka, kdy si něco uvědomí a na základě toho také koná. Když bychom použili nenáboženská slova, potom to je uvědomění si odpovědnosti za vlastní činy, zbavení se výčitek svědomí, navrácení se na správnou životní cestu, něco, co přináší odpuštění sama sobě a tím i navrácení životní vyrovnanosti, je to smíření s Bohem i lidmi. A to všechno je něco, bez čeho se člověk nemůže trvale obejít v žádné době, ani kultuře, tedy ani v té dnešní. Někdo řekl, že: „přes všechnu paradoxnost si tak staré pojmy pokání a odpuštění zachovávají i svůj lidský a společenský význam, který nelze ničím nahradit“. Činit pokání nám není vlastní, a přesto je potřebné. Může to být něco, co je klíčovou zkušeností v našem životě. Proč by jinak bylo tolik biblických textů o pokání? „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu.“ (Mar 1,15) „Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ (Mat 3,2) „Co máme dělat, bratří? Petr jim odpověděl: Obraťte se a každý z vás ať přijme křest ve jménu Ježíše Krista na odpuštění svých hříchů…“ (Sk 2,38) Pokáním začíná nový vztah k Bohu, k lidem kolem nás, k naší rodině, našim dětem, i k sobě samému. Pokáním začíná nový život. A opět citát: „pokání je zážitek, kdy opouštíme některé věci a máme z toho radost“.
Dovolím si další vysvětlení s pomocí příběhu uvedeného v Bibli v evangeliu Lukášově 15,11-32. Jde o to, že syn jistého bohatého muže požádal svého otce o vyplacení jeho dědictví (byť by otec ještě nezemřel) s tím, že odejde z domova, protože se tam necítil dostatečně svobodný. Peníze dostal a začal si užívat života plnými doušky. Když mu došly peníze, opustili ho i přátelé, tak už to bývá, a on zůstal sám. Pásl vepře, což byla ta nejpodřadnější práce té doby, a dokonce klesl tak hluboko, že se přiživoval na krmení pro vepře. A v té chvíli si něco uvědomil. Bible říká, že „šel do sebe“. Uvědomil si, že zhřešil proti Bohu i otci, že neudělal dobře, že už není hoden se nazývat synem svého otce, ale přesto – vrátí se. Vrátil se, vyznal, poprosil o odpuštění, které nebral jako samozřejmost, ale jako projev milosti ze strany otce. A otec? Ten ho s otevřenou náručí přijal. Onen syn prožil pokání. Změnil své myšlení a z toho vyplynulo, že projevil lítost, nechtěl jít dál cestou, která byla pro něho tak bolestivá. Ne, vrátil se k otci s tím, že bude třeba nejposlednější sluha. To jsme my lidé a náš Bůh. Cesta pokání je cestou k Bohu, cestou k vnitřnímu pokoji, cestou k napravení vztahů s nejbližšími, cestou z nekvalitního života ke smysluplnému životu. Pokání je to nejcennější, co se člověku může přihodit. „Či snad pohrdáš bohatstvím jeho dobroty, shovívavosti a velkomyslnosti, a neuvědomuješ si, že dobrotivost Boží tě chce přivést k pokání?“ (Římanům 2,4)
Pokání, to není pouze náboženský výraz vyslovovaný z kazatelen kostelů a modliteben. Pokání je něco, co potřebujeme ať už jsme věřícími nebo nevěřícími. Můžeme to pojmenovat jinak, ale onen obsah je nezbytný pro náš kvalitní život, pro naše kvalitní mezilidské vztahy, pro naši psychiku a samozřejmě věřící člověk ví, že i pro kvalitní vztah k Bohu.
Jan Dymáček
