Šesté přikázání aneb nesesmilníš

Sexualita není hřích, naopak je to dar, který Bůh člověku dává. Máme od Boha i jiné dary: radost z dobře vykonané práce, chuť, kterou zažíváme u dobrého jídla nebo pití atd. Žel každý dar je možné znehodnotit, zneužít. Když budeme pracovat do úmoru, je to špatné. Když se budeme řídit pouze podle chuti, nedopadne to s naším zdravím dobře. A stejně tak je možné znehodnotit či zneužít dar sexuality. Ne proto, že je hříšná, ale proto, že je nesprávně používaná. To, že se dnes věci vidí jinak, není ještě normou. Ono totiž ne vše, co se považuje v té, či oné době za normální, nutně musí normální být. Může to být pouze běžné. A běžné ještě neznamená normální. Stejně jako normální nemusí znamenat běžné. Normální je totiž to, co je ve prospěch života, životnímu štěstí, zdraví, dobrých vztahů atd.

Lidé vyznávající přikázání nesesmilníš nebo nezcizoložíš jsou obvykle vyzývání k tomu, aby vysvětlili, proč se tím řídí. Proč vybočují z „normálnosti“ dnešní doby, co jim to přináší. Dovolím si otázku obrátit. Co z toho mají ti, kteří toto Bohem doporučené jednání nerespektují. A to ať už se jedná o nevěru v manželství, nebo sexualitu mimo rámec manželství. Když se takto posunul pohled na sexualitu, jsou lidé šťastnější? Žije více dětí ve spokojených rodinách? Žije více dětí s mámou i se svým tátou v jedné domácnosti? Když se partneři „zkoušejí“, jestli si vyhovují i v této oblasti, přineslo to méně rozvodů? Je méně samoživitelek? Je méně ústavů pro odložené děti? V žádném případě nechci být negativní, stejně jako rozhodně nechci říct, že v minulosti byly všechny rodiny a všechna manželství šťastná. Pouze se ptám, jestli dnešní způsob života naplnil očekávání a vylepšil soužití partnerů a situaci dětí.

Nehledě k tomu, mohou se vůbec dva lidé vyzkoušet? Omlouvám se za přirovnání, ale vyzkoušet si mohu mixer, nebo nějaký jiný přístroj, který pracuje stále stejně. Ale člověk, ani sexualita s ním se vyzkoušet nedá. Dnes jsem zdravý, zítra nemocný, dnes mám tu náladu, zítra jinou, dnes mně je tolik roků, ale postupně stárnu, dnes je všechno v pohodě, ale může přijít problém, který je třeba řešit, dnes děti nemáme, ale ony přijdou… A všechny tyto vlny života přicházejí postupně, nedají se dopředu vyzkoušet. Statistiky dokazují, že soužití na zkoušku pouze zvyšuje pravděpodobnost rozchodu při obtížích, zvyšuje samozřejmost postoje, že nic není natrvalo a že máme právo na pěkný život, tedy i právo hledat jinde, když se nedaří. A co ten partner, který nechce rozchod? Co děti?

Otázkou tedy zůstává ne proč bych měl respektovat Boží radu uvedenou v šestém, biblicky v sedmém přikázání, ale proč bych ji neměl respektovat, když očividně nepřináší nic, co by lidem, a zvláště dětem zkvalitňovalo život. A to, že se rozvádí i manželství? Nepodepisuje se z velké části na tom právě to, že dnešní společnost nerespektuje onu Boží radu? Přemýšlejme. A přistupme na normální soužití, ne na to, které je pouze běžné.

Jan Dymáček