Vánoce a společenství
Máme před sebou čas Vánočních svátků, čas volnějších dní. A to i přesto, že většina těchto volných dnů připadá letos (rok 2022) na víkendy. Otázkou je, co považuji za důležité, jinými slovy, na co si udělám čas. Máme rodinu, děti, máme rodiče, možná prarodiče, kolik času jsme jim (si vzájemně), mohli věnovat během roku? Možná hodně, přiměřeně (i když co to je přiměřeně), možná málo… Jsem přesvědčen, že právě Vánoce jsou vhodnou příležitostí k naplnění toho velmi důležitého, co člověk v životě potřebuje, a tím je společenství. Bůh při stvoření řekl, že není dobré, aby byl člověk sám (1. Mojžíšova 2,18) A přesto se to děje. Při jedné z mých návštěv domova pro seniory jsem před budovou, v parku pozdravil, pro mne neznámého, tam bydlícího pána. Jeho odpověď na pozdrav byla, „syn mě už dlouho nenavštívil“. Jsem přesvědčen, že právě o Vánočních svátcích, kdy jsme jako lidé ještě citlivější na naši samotu, můžeme svým blízkým udělat radost, ne jenom dárkem, ale hlavně svoji přítomností. A věřím tomu, že z radosti, kterou přineseme naši přítomností, budeme mít radost i my sami. Jistý mladý podnikatel v jistém Moravském městě uskutečnil projekt se jménem „Dobrokafe“. Šlo o to, že každý mohl dostat zdarma kávu dle svého výběru, ale s podmínkou, že se zaváže udělat dobrý skutek. Když někdo nevěděl, co by to mohlo být, byl mu nabídnut seznam možných dobrých skutků, a mezi nimi bylo i zatelefonovat nebo navštívit prarodiče (pokud je dotyčný měl). A stalo se ne jednou, že dotyčný se vrátil do stánku „Dobrokafe“, aby se podělil o svoji radost, kterou on sám měl z jim učiněného dobrého skutku. A tím bylo i zavolání nebo návštěva doposud opomíjených blízkých.
A to je to, co mám na mysli nejvíc. Nejde mně o moralizování, ale o možnost přinesení radosti jinému a tím i přinesení radosti sobě samému. Osobní přítomnost je největší dar, který můžeme druhému dát. Pisatel jednoho z biblických listů (epištol), Jakub napsal:
„Jestliže opravdu plníte královský zákon podle Písma – budeš milovat bližního svého jako sebe samého, dobře činíte“. (Jakub 2,8)
Mít vztah ke svému bližnímu jako k sobě, posouvá Jakub do roviny královského zákona. Tedy toho, který je tím nejvyšším a nejvzácnějším morálním principem. Ježíš tuto skutečnost také velice silně zdůrazňuje:
„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nejmenších, mně jste učinili“. „Amen, pravím vám, cokoliv jste neučinili jednomu z těchto nejmenších mně jste neučinili“. (Matouš 25,40.45)
Kdo je tím nejmenším, to už nechám na vás. Možná ten, komu jsme se nevěnovali celý rok, i když na to onen dotyčný čekal. Možná skutečně ten nejmenší, a to jsou naše děti. Možná někdo, koho já nepovažuji za důležitého a mám dojem, že bych se bez něho klidně obešel. (Přemýšlejme, a možná zjistíme, že tomu tak není.) Možná je to osamocený soused, či sousedka, kteří přišli o svoje partnery. Ale možná to může být i moje manželka nebo můj manžel. Jistě nemusím pokračovat. Chce to jen trochu přemyšlení. Protože se může stát, že tím nejmenším je opravdu moje vlastní rodina. A Bible říká, že pokud někoho takového obdařím svojí péčí, dárkem, svoji přítomností, svým časem, potom je to stejné jako bychom to udělali samotnému Ježíši. A jsme znovu u Vánoc, myšlenky narození Ježíše Krista. (Že se Ježíš narodil zřejmě v jiném ročním období, na této myšlence nic nemění.) Poselství Vánoc můžeme vnímat z různých stran. Nezapomeňme, že vzájemné společenství s rodinou, s dětmi, partnery a partnerkami, s rodiči, blízkými atd. k tomuto pohledu na Vánoce také jistě patří. A nezapomeňme, že neplatí, že nemáme čas, protože na to, co považujeme za důležité, si čas určitě uděláme. A rádi. Nemusíme věřit, že se Ježíš v tuto dobu narodil, nemusíme věřit, že se vůbec narodil, nemusíme investovat do dárku horentní sumy, stejně jako nemusíme nakupovat nepřeberné množství potravin. Ale měli bychom dát svůj čas, svoji přítomnost („bez mobilu v ruce“) těm, na které máme během roku tak málo času. (Nebo jsme spíše museli, chtěli upřednostnit něco jiného.) A přineseme dvojí radost – druhému i sobě. Věřte, stojí to za to.
Jan Dymáček
