Vánoce a vzájemné obdarovávání

Dávat něco těm, kteří jsou nám nejblíže, tedy v rámci své rodiny, eventuálně svým spolupracovníkům, spolustudentům, prostě svým nejbližším je jistě radost jak pro obdarované, tak pro dárce. Těšíme se na to až budeme moci dárek předat, na radost, kterou tím způsobíme, a možná radost způsobená dáváním je větší jako radost z přijímání. Apoštol Pavel říká:

„Blaženější je dávat než brát“. (Skutky apoštolů 20,35)

Ale my kolem sebe nemáme pouze rodinu a další blízké osoby. Žijeme ve společnosti, kde je mnoho lidí osamělých, kteří nemají nikoho. A oni také vnímají, že jsou Vánoční svátky. Známe někoho, o kom víme, že je osamělý? Můžeme pro něho něco udělat? Jistě. Navštívit jej, nebo pouze zazvonit u jeho dveří, potěšit jej milými slovy a třeba i malým dárkem. A tady znovu slova ze Skutků apoštolů 20,35, pouze v jiném českém překladu:

„Tím vším jsem vám ukázal, že máme takto pracovat, pomáhat slabým a mít na paměti slova Pána Ježíše, který řekl: ‚Blaze tomu, kdo dává, ne tomu, kdo bere.“

A jiný pisatel v Bibli – Jakub (4,17) ještě přitvrzuje a říká:

„Kdo umí dobře činit a nečiní, hřích má“.

Vím, poselství Vánoc s sebou nenese myšlenku dávání dárků. Ale lidé, i ti osamělý, právě o Vánocích ve zvýšené míře vnímají onu zvyklost dávání dárků. Jistě, nemusí jít pouze o Vánoce, a bylo by dobře, kdyby nešlo pouze o jednu příležitost v roce, ale o více takových „darovacích dnů“, ale vnímání své osamělosti je ve dnech Vánoc intenzivnější než jiné dny v roce. To je příležitost pro naplnění ještě jiného biblického slova:

„Dávejte, a bude vám dáno; dobrá míra, natlačená, natřesená, vrchovatá vám bude dána do klína. Neboť jakou měrou měříte, takovou Bůh naměří vám.“ (Lukášovo evangelium 6,38)

Jan Dymáček

Ale dávání má ještě jeden rozměr. Nejde totiž pouze o dávání mezi námi lidmi. Ať už jsou nám blízcí nebo vzdálení osamělí. Jde o to, že i my sami, každý z nás je každodenně obdarováván Bohem.

„…On (Bůh) dává slunci svítit na zlé i dobré a déšť posílá na spravedlivé i nespravedlivé“. (Matouš 5,45) „On neušetřil svého vlastního Syna, ale za nás za všecky jej vydal; jak by nám spolu s ním nedaroval všecko“? (Římanům 8,32)

Uvědomujeme si, co všechno od Boha dostáváme? Jistě, můžeme to vnímat jako samozřejmost, jako štěstí, že nám to nebo ono vyšlo, byla to náhoda, je to moje zásluha, moje ruce, moje hlava, moje peníze… Ale když peníze dojdou, přijde nemoc, stáří… potom si uvědomíme, že to všechno v životě nebyla samozřejmost. A že máme za co děkovat. Ano, jsou lidé, kteří prožili celý život v pohodě a Boha nikdy nebrali, nebo alespoň nebrali vážně. Ale i oni byli Bohem obdarováváni. Je to asi jako dítě, o které je postaráno ze strany rodičů a ono si to buď uvědomuje, připouští to, nebo si to neuvědomuje a má dojem, že svůj život má pouze ve svých rukou a díky svým zásluhám. To, že si to nepřipouští neznamená, že se o něho rodiče nestarali.

„Tak jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé.“ (Matouš 20,28)

A když už jsme u myšlenky Vánoc, potom nemohu nepřidat další zásadní věc. Zásadní „dání“ nám lidem ze strany Boha.

„Neboť Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný“. (Janovo evangelium 3,16)

O tom bychom měli jistě, ne pouze o Vánocích, ale také o Vánocích, přemýšlet. Udělejme to.